NinadeL

Martin Roumagnac patří k filmům, o kterých se toho napsalo a namudrovalo mnoho. Atypický je už proto, že se jedná o jediný francouzský film Marlene Dietrich. Dále je to poválečný návrat Jeana Gabina. Dietrich a Gabin se poznali za války v hollywoodské francouzské kolonii. Ona už začátkem 40. let natočila americký film s René Clairem a celý život vnímala Francii jako svůj vysněný domov. V Německu po roce 1930 existovat nemohla, v USA prožila vrchol kariéry, ale ve Francii se rozhodla prožít závěr svého života. Jako dospívající milovala svou učitelku franštiny, ve frančině nazpívala mnoho skvělých písní. Tak proč ta nespokojenost doprovázející Martina? Globální důvod je prostý. Do širší distribuce v USA se film dostal pod názvem The Room Upstairs až v roce 1948, tedy až po americkém comebacku Dietrich ve filmu Zlaté náušnice. Kopie byla o půl hodiny kratší z důvodu pohoršení Catholic Legion of Decency a místní publikum nezajímalo sledovat svou dávnou německou hvězdu v roli australské femme fatale na francouzském venkově svádějící zedníka. My se ale můžeme nad podobnými banalitami povznést. A litovat, že nemáme k ruce překlad původního románu Pierre-René Wolfa z roku 1935. Znalci kariéry Marlene Dietrich si filmu naopak velmi cení a řadí jej po bok takovým báječným zážitkům jako bylo ve 30. letech Pokušení nebo v 50. letech Monte Carlo, protože formulka všech těchto filmů je nápadně podobná a přesto má každý svůj originální přístup. Marlene Dietrich jako nadmíru atraktivní žena s tajemstvím je totiž ideální partnerkou na celý život.

2/3

Krimi z filmografie Kidmanky nejsou tím nejlepším, na co můžeme v její kariéře natrefit. Ale čistě jako surová kriminálka je Ničitelka samozřejmě ucházející. Už Tajemství jejich očí sice dalo tušit, že někdo formátu Kidmanky krimi jednoduše nepotřebuje, ale budiž. Aby se stala ikonou a zároveň household name v tom nejširším slova smyslu, musí sem tam zvolnit a pokrýt doslova každý žánr.

Slabý film z prostředí boxu. Zajímavé je snad jen sledovat, jak se z kdysi elitního sportu stala rubačka pro ty nejnižší vrstvy.

Film bez emocí.

Studio Ypsilon v celé své kráse. Roztomilé, hravé, mladé.

Přenádherná sázka na jistotu. Po stále doznívajícím fenoménu první němé verze, kterou natočila s Garbo s Gilbertem pod skvělým názvem Love (a film tak mohla propagovat dvojsmyslná věta Garbo and Gilbert are in Love), bylo zkrátka nutné se k tématu Anny Kareniny vrátit. Zvukový film sice přinesl mnohé novinky do továrny na sny, ale konkrétně v tomto případě nebyl už tak odvážný. Moderní Love je téměř hmatatelná láska z mnoha důvodů, je to dokonalý film, který lze prožít až do morku kostí. Zatímco nová verze je klasicky ukotvená v carském Rusku 19. století, mezi Petrohradem a Moskvou. Vše je distinguované a realistické. Všichni zúčastnění jsou v nejlepší formě, W. H. Daniels v ateliéru kouzlí neskutečně komponované jízdy kamerou, C. Brown zná všechny barvy herectví Garbo a sama Greta hraje celou svou bytostí. Skvostné. Báječné na pohled, báječné pro duši.

Hvězdný mýtus Marion Davies, životní partnerky mediálního magnáta Williama Randolpha Hearsta, dlouho odolával skutečnému poznání kvalit herečky Marion Davies. Její životopisci, například Fred Lawrence Guiles, spatřují její vrchol v sérii filmů, které natočila s režisérem Kingem Vidorem. Problémem samozřejmě zůstává horší dostupnost jejích filmů obecně, ale pakliže jsou tu a tam některé tituly uvolňovány (například díky retrospektivním přehlídkám anebo televizi TCM či DVD archivní kolekci WB), můžeme si názory nejrůznějších kritiků komparovat. Osobně mám ze Show People alias Slečny Peggy v pokušení jen ty nejlepší zážitky. Je to skvělá komedie z hollywoodského zákulisí, která si nebere ty nejmenší servítky. Ohromné množství hvězd tu má cameo (včetně Johna Gilberta, Charlie Chaplina nebo Mae Murray či Elinor Glyn), Marion kouzelně paroduje dokonce sama sebe. Je tu vše, od cesty naivního děvčete do filmařské Mekky přes první slapsticky až po velkorozpočtová dramata. Ideální film začátečníky i ostřílené diváky pokladů z němé éry.

Navzdory negativním konotacím, kterými bylo obklopeno celé Jiráskovo dílo i jeho osobnost (zejména po roce 1945), z filmových a televizních přepisů lze překvapivě doporučit jako aktuální či v jiném smyslu kvalitní či zajímavé prakticky všechny tituly. Jirásek sám se dožil pouze první němé Lucerny, ze které byl nadšen. Z éry třicátých let pak vynikají Psohlavci, Vojnarka, Filosofská historie i nová verze Lucerny stejným dílem. Vávra vsadil na klasický titul, zkušené tvůrce a nechal rozkvést mladé herectví Boháče a Pivce (Vavřeny a Frýborta), aniž by jim do hry příliš zasahoval. Boháč znovu horoval pro éterickou Oličovou, stejně jako v K. H. Máchovi, který měl premiéru o dva měsíce dříve. A Pivci se zas líbila Elena Hálková, z Národního. Z Národního byla i Ela Poznerová (Lotty Roubínková), ve 20. letech vítězka Miss Československo z regionální sekce v nadnárodní soutěži Fanamet z roku 1927. O dekádu později ovšem již zcela řadová česká herečka, bez dalších ambicí uspět za hranicemi. Z celkové bilance nejlepší službu udělala nicméně Filosofská historie Heleně Friedlové (slečně Elis), která debutovala ve zvukovém filmu až v Srdci v soumraku o rok dříve a nesla si s sebou škatulku přepisu časopiseckého románu podle Maryny Radoměrské, což je poněkud jiný žánr, než Jirásek.

Tahle americká verze Nedotknutelných měla navzdory všemu ideální pozici. Vzali filmeček z drzé národní kinematografie, vyházeli všechny kraviny a natočili to znovu a čistě. Bez škobrtnutí. I tak může vzniknout paráda, ke které bude radost se vracet. Ano, americké prostředí je univerzálnější a jen pouhá přítomnost Kidmanky ve vedlejší roli vytváří divácké pohodlí z opětovného setkání.