NinadeL

Chtělo to velký časový odstup. Vždycky jsem vnímala Gigola spíše negativně, jen jako velký odchod Marlene Dietrich. A on to skutečně není nejlepší film, jaký je možné vidět. Ale stává se mnohem zajímavějším, pokud si ho umíme zařadit mezi sérii filmů ze 70. let, které spontánně začaly obdivovat meziválečnou dekadenci. Ať už evropskou nebo americkou. V Gigolovi je skutečně cosi z Kabaretu i Velkého Gatsbyho s Redfordem. Je tu hezky prkenný Bowie v hlavní roli, až do konce svých dnů velkolepá Dietrichová. Nechybí legendární šlágry Johnny a Ich Küsse Ihre Hand, Madame, bohužel jsou ale zařazeny v nových horších aranžích. Zajímavější herecké výkony podává Sydne Rome (u horších režisérů svlíkací herečka, u těch lepších i oblečená) a miláček Curd Jürgens. Tečkou za tím vším je roztomile neřešitelný problém dvou odlišných verzích, které zbyly po zkrácení původního materiálu o více než půl hodinu. Takto se diváci můžou navždycky přít o to, zda je lepší Just a Gigolo nebo Schöner Gigolo, armer Gigolo. Já se každopádně těším na Kästnerův román.

Jedna z nejlepších reflexí fenoménu soudobé dívčí literatury a navazujících mediálních výstupů. Vtipný, ale nikoli nevkusný zážitek. Chytrý v tolika odkazech a v práci s jednotlivými herci. Roztomilá Hanka Vítová a její dívčí parta květinářek je plná oblíbených tváří v čele s Helčou Bušovou a sekundujícími Boženkou Šustrovou a Mary Norrovou nekonče. Báječné je sledovat i Schránila a Veverku v antirolích k jejich typickém obsazování. Samostatnou kategorií geniálního humoru je naivní panská Vlasty Hrubé. Královnami pak starokomičky Nedošinská s Májovou. Je toho mnoho, co zde obdivovat, konečně i tu práci s reklamou a apel na drbny pavlačové či svobodné mateřství. "Jsem žena, která ví, co chce!"

Pár minut banality z pracovního prostředí jako další záminka pro žoviální výstup Pepíčka Beka.

Je mi líto, ale Fan Vavřincová byla autorkou jediného nápadu. Patřila ke generaci, která milovala Wodehouse a Christie a to, co na nich měla nejraději, přenesla společně s vlastní odžitou zkušeností do našeho prostředí. Otázka je, zda v tomto počinu byla úspěšnější ona nebo Jirotka.

Legendární epizoda Rodinky s Oldřichem Novým, který svého Koníčka doslova prožil.

Dnes je Album sice archaická talk-show, leč historicky velice cenná. Krátce po revoluci mnozí pamětnicí byli ještě velmi vitální a měli co říci. Co na tom, že ukázky jsou zbytečně dlouhé a moderátor Jan Pixa není ideální? Autentický projev Fan Vavřincové je skvělý, vypráví o mnohých detailech své práce, o setkání s Mac Fričem, o udání, které na ní přišlo do ČT, jak pokračovala v bratislavské televizi, a také se zmíní o osobní tragédii. Osobně mi chyběla otázka na její epizodní roličky ve filmech v polovině 40. let a širší pojednání o její televizní práci po Takové normální rodince. Doba byla jiná, Fan Vavřincovou čekala mnohá nová vydání jejích knih, nová spolupráce s Ahojem... Dnes se to zdá skoro až neuvěřitelné.

Lehké zklamání. Nápad je prima, jednotlivosti jsou až báječné (nápad na dětskou detektivku, atraktivní prostředí podzámčí, sociální motiv), ale celek se nám jaksi nepovedl. Lépe hodnotit jako amatérský počin, jako ve směs vše, co pochází z tehdejšího Brna. Je skoro až neuvěřitelné, jak i takové dětské filmy typu Líza Irovská zlátnou v porovnání s tímto moravským omylem. Je mi líto, ale bylo to plýtvaní slušných herců (například Vlasty Hrubé, Františka Paula, Jindřicha Plachty nebo Miloše Nedbala), vedle naturščiků (Jarmily Urbánkové nebo Jana Purkrábka). A samozřejmě děti by potřebovaly lepší vedení, o technické kvalitě nemluvě.

Krásné, takový film zlátne časem a je nutné vnímat v kontextu Švankmajerových věcí, pouhá láska k E. A. Poeovi nebo markýzovi de Sade by v tomto případě opravdu nestačila. Nádherné ukázky toho, že i herci z nejoblíbenějších mohou stát na svých piedestalech oprávněně. Dnes je půvabné i to, že některé perverzní rekvizity z tohoto filmu zdobí expozice Národní galerie.

Slaboučká slovenská inscenácia srovnatelná s tehdejšími českými inscenacemi. Z prachu času ji vyjímá jen fakt, že jde o dílečko milované Fan Vavřincové, která se díky seriálečku z Ahoj na sobotu z poloviny 30. let stala nesmrtelnou. Divák by mohl být i hladový po situační komice Patsy tropící hlouposti a Takové normální rodinky, ale v bratislavském televizním studiu žádný zázrak nevznikl.

Navazující pohádka z Kmínkova cyklu, který měl sestupnou tendenci. Ale navzdory menšímu rozpočtu, počtu herců a celkovému entuziazmu, působí Sněhurka a sedm trpaslíků méně děsivě, než Perníková chaloupka. Ono je ostatně lepší jen tušit, jak asi vypadala chaloupka sedmi trpaslíků uvnitř, vzhledem k tomu, že i Ele Šárkové stačila jen zámecká zahrada k odehrání všech důležitých scén.