Na hraně lásky

Filmová adaptace divadelní hry Sharman Macdonaldové, matky Keiry Knightley... s Keirou v hlavní roli. Mno, mohlo to být mnohem horší, na to, že jde o fiktivní příběh vsazený do životopisu velšského básníka Dylana Thomase. Ale mnohem víc, než o reálie, jde o lidské osudy. Pozadí tvoří drama 2. světové od náletů na Londýn až po život na velšském venkově. Zřejmě šlo o zachycení povahy lidí v extrémních situacích (a milostné víceúhelníky), ale výsledek není ničím výjimečný. Celkově je to jen další melodram v kostýmech... s Keirou v hlavní roli. (12.12.2020)

Komu zvoní? Krásky na Olympu lásky šátrají po stránkách poetiky červené knihovny, aniž by se vytrácely z útočišť dramatu. Svatební noc s tím pravým si představují. Ze rtů se polibky imaginárně protínají, stylizovanou růž z lynchovských kabelek vybírají. Kraj lásky, okraje citů rozervaných, pošramocených, vánkem duše zanesených. Láska stýskající si v poetické smýkavosti. Milostný čtyřúhelník vyhnaný ze scény jako poklad bez ceny. Lakonická rozkoš usmívá se mezi řádky. Karty lásce rozdané, city z dárkového koše rozbalené. Básník básnivý slovy duši opájí, rdousí ješitnost, myšlenky žárlivosti oddálí, svou "hvězdu" pochválí. Cínový vojáček z nitra veršů skutečný život přináší. Poznamenán, sám nešťasten. Podmanit si, všeho schopen. Miloval, však temnotou polapen. Oči modré jako chrpa, jako studánka, v níž utonout je slastí ducha. Pohled jeden jediný, jak pokorný, skromný, eroticky chtěný. Noční polibky něhu neminou, v tříštivém zrcadlení, v zlatavém loži milenců za oponou. My, smrtelníci, dotkli se a nasytili velkého světa vášně, však v komůrkách půvabů samotné existence lásky tápeme. Můj milý, má milá, kdo místo v našich srdcích zaplní. Milovaní, rozhození, do drahých poloviček zamilovaní? Vyprávějme o dvoření, o lásce jako o sladkém zjevení. Nejdramatičtější poklona pro lásku, která tahá za nitky zrození, dokáže být krotkou šarlatánkou, smířlivou hostitelkou, laskavou básnířkou velkých nadějí. Chci žít, umění mistra slov a snů už je dávno pryč, srdce se rozskočí, muž minulosti o romanci mládí pomlčí. Jedny dámské šaty postačí. Propouštím, odpouštím. (17.05.2015)

Přes všechny poměrně zásadní věci, kterými se film zaobírá, mě nakonec celé dílo nechalo překvapivě dost chladnou. Příběh se zaplétá pomalu a nezajímavě, což už se mu v závěru, kdy to nabírá grády, nepodaří příliš napravit, a různé vizuální a stylistické hračičky tady taky nepůsobí tak, jak by asi měly. Pochválit ale rozhodně musím zajímavé herecké obsazení. (06.05.2009)

Verdikt: Tady tvůrci přestřelili. Film nepřináší nic nového, ohrané téma a prostředí, které jsme viděli nedávno v Pokání, nicneříkající vlečící se příběh, který po většinu času nut(d)í ke spánku. Jediné, co film zubynehty drží nad cigaretovým oparem, jsou Siena Miller a Keira Knightley, které zúročili své opravdové nefilmové přátelství. Keira hraje standardně výtečně, ale její roli matky působí neuvěřitelně, naštěstí v ní nepůsobí tak komicky, jako válčení a následný poválečný stav Cilliana Murphyho s tím jeho kukučem. (18.01.2009)

Ten film ani v úvodu nepozdravil, což neodpouštím, protože jak by řekl Svěrák, jsem Vítací typ, a ten když je opomíjen, je smutný. Světla svítí, lahváče se povalují v rohu, čili atmosféra slušná, jenže i přes svou romantickou vlnu (tu já rád) se dočkám jen chladnýho odstupu. Od všech. Keiru nemám na pozadí svého notebooku jen tak, je pro mě docela dobrou múzou, něčím... asi takovým básnickým pojmem, tak. To se mi to kecá do cizího filmu, když sám nejsem schopný racionálně popsat svoje myšlenky, že jo? A lepší už nebudu! Vlastně ani Mayburyho film, který by si měl přečíst příručku o tom, jak se naučit emotivně vyjadřovat.... a když toho nebyl schopný film, tak alespoň já: "Takže, Dobrý den!" (12.10.2009)