Mo.

Téměř osvícený schizoid se snaží o prozření skrze vlastní sebedestrukci a vychází mu to. Toť v kostce Klub Rváčů. Film, který budete chápat v různých etapách svého života různě. V patnácti vám bude připadat boží a cool, ale pravděpodobně ho ještě nebudete schopni docenit. Ve dvaceti pochopíte, že je v něm obsažena jakási nepopsatelná pravda, která ve vás podivným způsobem rezonuje, ale nedokážete ji z toho vylouhovat - jediné, co víte, že je to zatraceně důležitý. Když vám to o pár dalších let později konečně docvakne a pochopíte, že ten chlápek fakt nemá žádnou duševní chorobu, ale je to přesně naopak (nemocní jsou všichni ostatní), dáte si ho na seznam nejlepších filmů. Co bude dál je na vás. Jsou pouze a jen dvě možnosti: Buďto se postupně budete snažit zapomenout na to, co jste viděli a pochopili a časem začnete tuhle záležitost shazovat a označovat za "hovadinu" (čímž se budete bránit před dotykem reality) anebo nedovolíte realitě odejít a ona vám ukáže, že to, co se povedlo Jackovi, se může povést i vám. Výše uvedené platí samozřejmě pro ty z vás, kdo měli to štěstí a dostali se k Fight Clubu v dostatečně ranném věku, nezmrveni Systémem - i když, ono nikdy není pozdě na záchranu. Jo a o řemeslné stránce se nemá smysl zmiňovat - tohle je prostě Fincher at his best.

Komplexní psychoanalytický rozbor života mafiánského bosse a jeho rodiny. Byl jsem s tímhle seriálem skoro rok, dával jsem si vždycky maxiálně tak jeden až dva díly týdně. Za tu dobu jsem na Soprány několikrát přehodnotil svůj názor. Zklamali mě zhruba tolikrát, kolikrát jsem smekal klobouk před reakcí různých postav na události v jejich životě. Zpočátku, než jsem pochopil, co je tenhle seriál zač, se mi často stávalo, že jsem čekal akci a dostal jsem vztahy a když jsem čekal, že se budou řešit vztahy, chytila nějaká důležitá postava buď kulku do čela nebo rakovinu do plic a vztahy se tak vyřešily úplně jiným způsobem, než by člověk čekal. Sopranovic rodina totiž jedním dechem představy o tom, jaká by mafiánská rodina měla být, naplňuje i boří. Když už si začínáte myslet, že se dostáváte scénáristům na kobylku, vždycky vás něčím příjemně překvapí. Málokdy jsou to zvraty zásadně dramatické, většinou se nejedná o obrat o sto osmdesát stupňů - spíše je to vždy jen další dílek do skládačky a pochopení některé z postav. A za těch šest sérií dostanou prostor skutečně všichni, od citlivého syna, sebevědomé dcery, milující manželky, přes pravou ruku i levou ruku bosse, až k jeho zmatenému synovcovi, stárnoucímu strýci, egoistické sestře a labilní matce (která je vedle hl. hrdiny zřejmě nejzajímavější postavou vůbec). Tony Soprano jako hlavní charakter je... jedním slovem "lidský". Nejen skrze psychoterapeutická sezení, kam téměř po celou dobu dochází, ho má divák možnost poznat a pochopit tak dokonale, jako snad žádnou jinou postavu, která se kdy na plátně objevila. Jeho chování a reakce dávají nakonec prakticky vždy smysl, ať zrovna seřvává svého syna, souloží s milenkou nebo ve stavu totální nepříčetnosti ukopává svého kamaráda k smrti; Tony je prostě člověk (a sociopat?), stejně jako většina ostatních postav. The Sopranos není úplně dokonalý a bezchybný seriál, má své mouchy, některé díly jsou zbytečné a plytké, a párkrát se na scénáristy možná i opravdu naštvete, ale celkově je to natolik originální a unikátní počin s tak přirozenými hereckými výkony, že nelze, než hodnotit maximálním počtem.

Jedna z nemnoha českých teenagerovských komedií. Na celém filmu je zřetelná snaha o napodobení amerického vzoru. Tudíž tahle komedie je cool přesně tím způsobem, kterým je obecně zažitá představa o tom, co je to cool. Puberťáci se chovají přesně tak, jak si scénáristé myslí, že si lidé myslí, že se puberťáci chovají. Ona by se dala udělat inteligentní teenagerovská komedie o patnáctiletých výrostcích, jejichž jedinou starostí je zasunout, jen by to asi dalo pánům filmařům moc práce. Snowboarďáci jsou tím pádem bohužel spíše trapní a strašně, strašně moc klišoidní (ano, i s přihlédnutím k tomu, kdo je cílovou skupinou). Kdyby to nebyla česká produkce a nebyly tam zhruba ty tři vtipné scény, kterým jsem se zasmál a jedna z holek nebyla Barbora Seidlová, tak bych šel zřejmě s hodnocením ještě o něco dolů.

Těžké hodnotit, abych si zároveň nepřipadal jako moc velký pokrytec. Není to tak dávno, co bych konec filmu přijal se souhlasným pokýváním hlavou a pocitem, že toho chlapa chápu a jeho přístup schvaluju. Jenomže v té době bych si zřejmě film nedokázal zdaleka tak užít, protože by se ke mně jedna jeho polovina, reprezentovaná Samuel L. Jacksonem, jednoduše nedostala. Jsem rád, že jsem se k The Sunset Limited dostal až potom, co se mi povedlo odhodit atestický předsudky a popkulturní představy o víře a ze slova Bůh se mi konečně přestala dělat vyrážka na jazyku. O to víc mě teď zabolelo Jonesovo závěrečné plivnutí do tváře reality a světa, které ve výsledku tím nejkrutějším způsobem odhaluje lidské srdce a způsob, kterým se (někdy zcela špatně) vyrovnáváme se světem.

V jistém smyslu silnější zážitek, než Before Sunrise. Z šesti měsíců se nakonec stalo málem desetiletí a na hercích i postavách je to znát. Jsou starší, vyspělejší, a zklamanější. On a ona se podruhé setkávají ve chvíli, kdy se z jejich života stalo to, čeho se před devíti lety báli a kvůli čemu byli tak dlouho jeden bez druhého. Ale jinak to ani dopadnout nemohlo a jejich druhé setkání a to, co navzájem přiznávají, dává prostě dokonalý smysl (scéna v autě by zasloužila samostatný komentář). Kratší, rychlejší, intezivnější a podstatně smutnější, než jednička, kterou pokud jste neviděli, přicházíte tím o zcela zásadní a klíčový rozměr. Výtečně přirozená, krásná a reálná romance navazující na podstatně růžověji laděný první díl.

Romanticky přirozené. Od úvodního setkání ve vlaku, přes první nesmělé oťukávání a postupné otevírání se tomu druhému až po závěrečné rozloučení, všechno je tak nádherně reálné a přirozené, až to přestává být dokonce "jako v pohádce", ale je to "jako v životě". Skoro si říkám, že ústřední dvojice vlastně ani moc nehrála, jen si oba herci řekli, že se budou tvářit jakoby se viděli poprvé a uvidí, co z toho bude. Krásná romance, která dává nenásilným způsobem poznat charekter muže, ženy i vztahů obecně - vše skrze prostý rozhovor dvou lidí, kteří se upřímně snaží vzájemně se poznat . Možná nejlepší romantický snímek vůbec.

Příjemné, komorněji laděné krimi s odpovídajícími hereckými výkony. I cool hlavní postava je poměrně dost lidská a celý příběh je vcelku uvěřitelný (i když občas mi přišlo, že to asi scénáristé oproti knize až moc zjednodušili - hádám; nečetl jsem). Kvalitní "oddychovka" o sympatickém právníkovi, který dostane svůj první větší případ, který mu záhy tak trochu přeroste přes hlavu... (a samozřejmě nelze neocenit obsazení Katherine Moennig do maličké role kámošky-feťačky; #love_that_girl)

Mezi Televizními novinami TV Nova a Událostmi České televize je sice rozdíl přímo nebetyčný, ale i tohle je pořád jen nechutný publicistický mainstream s politicky korektními kecy a ještě k tomu ne zrovna kvalitní (možná tak na ty malé české poměry). Jako všechny takzvaně seriózní média, hraje si i ČT na to, že přináší divákovi stoprocentně nezaujatý pohled a ryzí fakta (což by mělo být hlavní rolí jakékoliv žurnalistiky) a přitom je to ve skutečnosti jen systémový bullshit, který má stále menší výpovědní hodnotu (protože na kvalitní novinářskou práci nejsou prachy). Výsledkem je pouze to, že se ten bulvár, na rozdíl od Blesku, tváří vážně - a o to je to někdy horší, protože lidi jim to žerou. Jediným řešením je na to prostě nekoukat.

Natálka není jen labutí královna, je to především královna herečka. Skutečné herectví, které v sobě nosila a k němuž si zatím jen lehce přičichla v Closeru, tu rozjíždí naplno. Čistota je v jejím podání skutečnou a nefalšovanou nevinností, temná (sebe)destruktivní stránka člověka vypadá naopak doopravdy děsivě (pokud je za ní schopen člověk cítit i tu vlastní polovinu lidské podstaty). Druhý, kdo se vyznamenal je Aronofsky - dokázal natočit příběh na tvrdě abstraktní téma a odvyprávět ho zcela konkrétním a přehledným způsobem. Vše dává (na rozdíl třeba od Triera) dokonalý smysl a pokud to jste schopni vnímat a nemusí se vám všechno servírovat "po lopatě", budete naprosto uneseni. Každá scéna, ať jakkoliv metaforická, je zcela jasná a srozumitelná a vše spěje k závěru, který je zřejmý od samého začátku. Absolutní filmový skvost a nejsrozumitelnější metaforický film všech dob.

"Until you make your choice, everything is possible."