Mo.

"Slovenská republika dnes provedla v maďarském Szekesfehervaru svůj první pokusný atomový výbuch. Slovenský hazard si však vyžádal statisíce... a už tu máme Vladimíra Špidlu, už to bude dobré..." aneb zlaté časy České televize, kdy si za ranného kapitalismu nikdo nelámal hlavu s nějakou politicko-společenskou korektností, scénáristi nebyli připosraní troubové, a humor měl ty správný grády a nekompromisní říz.

Absurdita finančního světa servírovaná na zasmrádlém stříbrném podnosu. [--] Lidé touží po baráku s bazénem, ale nemají na něj peníze, takže si vezmou na barák půjčku (hypotéku) a zavážou se tak platit každý měsíc po dobu pár desítek let splátky (přestože jim nikdo nemůže zaručit, že budou mít z čeho ty peníze platit). Spousta lidí chce barák, takže si berou hypotéku a trh s nemovitostmi roste (a s ním i hodnota domu). Věřitel (realitní kancelář) prodá hypotéku bance, která vytvoří bankovní produkt, který umožňuje s hypotékou dále obchodovat a přeprodat ji investorům (kteří předpokládají další růst cen nemovitostí). Pojišťovny pomocí svých produktů pojišťují hypotéky (bankovní produkty bank) proti případné insolvenci dlužníků (případ, kdy majitelé domů nejsou schopni platit za hypotéku měsíční splátky), za což inkasují miliardy. Pojišťují ovšem jen takové, které jsou přiměřeně rizikové. Obchody s bankovními produkty kolem hypoték provádějí bankéři, kteří taky chtějí barák s bazénem (ideálně rovnou pět baráků a eskadru letadel k tomu), takže se to zařídí tak, aby bylo možno obchodovat co největší množství hypoték, včetně těch rizikových (neboť čím víc obchodů, tím víc peněz pro bankéře). Vzniknou tak toxické balíčky s hypotékami (CDO), které ratingové agentury označují jako bezrizikové (AAA), neboť jsou za to placeny bankami, které potřebují mít takových áčkových hodnocení co nejvíc, aby na nich mohly vydělávat. K tomu se využívá pákového efektu (leverage), kde si banky půjčují desetinásobně více peněz, než sami mají, aby mohli provádět co nejvíc obchodů (co film nezmiňuje a co je taktéž zajímavé je, že peníze jsou vytvářeny z ničeho; doslova stisknutím tlačítka Enter v centrální bance, která množství peněz, které bankám "půjčuje", reguluje pomocí úrokových sazeb). Jednotliví bankéři, kterým jde pouze a jenom o prachy (konkrétně o co největší množství peněz v co nejkratším čase) pravidelně fetujou koks, šukaj prostitutky a navštěvují psychologické poradny, aby se z toho všeho nezbláznili. Všichni se tváří, že je to tak normální. Spirála se roztáčí tak dlouho, až to celé praskne, což se stane přibližně ve chvíli, kdy si lidé konečně připustí, že domů (vlastněných investory), které jsou bez obyvatel (neboť vidlák si vzal hypotéku a nebyl shopný ji splácet) je příliš mnoho a poptávka trhu je příliš malá (tím pádem není, kdo by platil měsíční splátky za hypotéky). V té chvíli začnou všichni bláznit a strašně se diví, jak k něčemu takovému mohlo dojít. Banky začínají spekulovat na pokles a celé se to hroutí jako domeček z karet. A teď hlavně přijít na to, kdo za to může, že jo? [--] Inside Job se snaží exaktně popsat něco, čemu vlastně nikdo na světě tak úplně nerozumí. Celý systém peněz funguje pouze z jediného důvodu: Kvůli tomu, že lidé v to věří a zároveň předpokládají, že někde existuje někdo (banky, státní instituce, ekonomové...), kdo tomu všemu rozumí, kdo ví, co dělá, a kdo dokáže přesně předpovědět, kam to celé spěje. Jinými slovy systém funguje na základě přesvědčení, že lidé (trh) jsou racionální. Ale skutečnost je přitom taková, že existence peněz stojí pouze na iracionální víře, že ty zelené papírky mají nějakou hodnotu. Toto základní absurdní přesvědčení se pak odráží ve všech segmentech současného finančního trhu. Základní problém je v tom, že je to celé jen hra s čísly a vírou. Vírou, na které stojí celá společnost, která je, stejně jako samotná ekonomika, nikdy nekončící experiment s nejistým výsledkem; jen holt ty ekonomické ukazatele jsou něco, na čem je to názorně vidět (na rozdíl od mezilidských vztahů nebo lidské psychiky). Navíc je vše provázané a vše souvisí se vším: Jako vůbec nejšílenější příklad se jeví profesoři na ekonomických školách, které jsou nepřímo podporovány bankami, a ty zase mohou fungovat pouze na základě (a za podpory) ekonomických teorií, jejichž zastánci jsou oni profesoři. To ukazuje, o čem to celé je: O ideologii. Finanční krize nebyla žádná konspirace (žádný inside job) ani výsledek špatné práce několika bankéřů nebo finančních institucí, ale selhání samotného systému. Selhání víry v něj (proto je finanční krize někdy označována za krizi důvěry). [--] Celkově se jedná o velmi přehledný, srozumitelně podaný a solidnými argumenty podepřený hon na čarodějnice. On totiž hlavní problém tohoto filmu je ten, že se snaží najít viníky. Celý dokument by bohužel mohl být o třídu lepší, kdyby se nesnažil neustále najít někoho, na koho by šlo ukázat prstem a označit ho za "toho zlého hocha, který to všechno způsobil". A samozřejmě je tu zřejmá snaha ty zlé hochy spravedlivě potrestat a ukázat, že to a to rozhodně neměli dělat, protože jen díky tomu se to všechno stalo. Což je prostě neskutečně naivní a zaujatý pohled. Závěr filmu to sice trochu zachraňuje (a hned vzápětí pohledem na Statue of Liberty zase kazí), když lehce nadhazuje, že se vlastně stejně nic podstatného nezměnilo a celé je to problém systému, ale koukalo by se na to mnohem líp, kdyby filmaři zůstali u strohého popisu faktů a toho, jak to funguje ve finančním světě. Protože otázka "kdo za to může" je úplně nesmyslná - odpovědí není samozřejmě nic jiného, než "my všichni". A spekulovat nad tím, co se "mělo/nemělo" udělat je úplně stejně k ničemu - je mnohem zajímavější podívat se na to, co se opravdu stalo a zamyslet se nad tím, proč se to stalo. A dovést to zamyšlení do konce. Chtělo by to méně obviňování a manipulace s divákem, a ještě o něco důslednější analýzu.

Auťák s rozmláceným světlem, v kterým si Hank celou dobu vozí zadek, je tím nejtrefnějším symbolem, jakej mohl tenhle seriál potkat. Když na začátku prvního dílu první série dostane Hankovo zašpiněné Porshe úder baseballovou pálkou do pravého předního reflektoru, odhaluje se tím hned zkraje celá podstata ústřední postavy Californication. Stejně jako mírně jetej černej kundolap, je i Hank Moody tak trochu použitý zboží, který už se nikdo nenamáhá udržovat nebo opravovat, ale který je ještě pořád víc, než použitelný a zatraceně sexy. Jenomže to zranění (který si vlastně zasadil sám) tam prostě je a přestože se to zdá v porovnání s celkem jako škrábanec, ve výsledku je to ta jediná věc, která z něho dělá trosku. Nejvtipnější na tom pak je asi to, že si to tahle nadržená sarkastická chodící parodie sebe sama, všechno moc dobře uvědomuje, ale už nemá koule to změnit. [--] Závěr třetí série byla taková rána do ksichtu při souloži, že čtvrtou a pátou vynechávám, abych si nezkazil dojem.

Zřejmě to nejlepší, co kdy Troška spáchal (když nepočítám Jasněnku a létajícího údržbáře obuvy). Scénář je sice stále relativně dementní, ale alespoň to není vyloženě směšný a s přimhouřenýma očima a panákem vodky v krku bych to možná i sežral. Hlavní zápletka totiž není sama o sobě úplně špatná, jen je to bohužel klasicky, po čecháčkovsku, nevyužité, stejně jako zbylé aspekty filmu. Jediné opravdu velké plus je nadprůměrná vizuální stránka a scéna, ve které Kuklová konečně ukáže kozy.

Další výborný hollywood-ass-kick, z dílny španělské produkce. Skoro si říikám, že by mohla ve Španělsku ještě trochu stoupnout nezaměstnanost a vystupňovat se sociální nepokoje, protože tamní filmařině ta společenská situace očividně prospívá, když jsou schopní točit čím dál skvělejší psychárny. Jaume Balagueró sáhnul po dvou dílech nářezu REC k lehce jemnějšímu tématu (byť zachoval bytový dům jakožto hlavní prostředí) a ukázal možná nejrealističtějšího psychopata, co kdy spatřil světlo plátna. Luis Tosar docela zářil už v Cele 211, ale tady si hlavní roli nepřejícího hajzla vyloženě vychutnává. To s jakým klidem a výborně předstíraným zájmem dokáže rozbrečet starou paní, to je na potlesk. A vyděračská malá holčička se taky moc povedla. Další nehollywoodský film, který ukazuje, jak se dá za málo peněz vyrobit spousta strachu.

Snímek z dob, kdy si lidé nepředstavovali, že kontakt s mimozemšťany musí nutně znamenat totální vyhlazení a zkázu lidstva a kdy ještě byla možná komunikace s někým, kdo se od nás liší.

Konečně opravdu realistickej survival masakr! Tenhle rádoby dokumentární styl obecně zbožňuju, ale sem se ta živá kamera hodí víc, než kamkoliv jinam. Právě skutečnost, že jednotlivé postavy reagují na kameramana ("...jdi už s tou zasranou kamerou do hajzlu...!"), který je prostě jen jedním z dalších lidí bojujících o holý život, dělá z tohohle hororu tak moc speciální záležitost. Blíž už asi diváka dostat nelze - snad jen až se budou filmy točit formou virtuální reality nebo tak něco. Každopádně jestli se k něčemu takovýmu technologicky někdy dopracujeme, chci, aby všichni herci hráli přesně takovým způsobem, jako hrajou tady. Včetně staré babičky a dědečka, vietnamské rodiny, malé holčičky, hasičů, policisty, medika a otravné reportérky. A samozřejmě nesmím zapomenout na výborně "lidské" zombíky. Prostě paráda!

V zásadě "jen" druhá část příběhu. Jakékoliv teorie o tom, že závěr jedničky byl nedomyšlený a stupidní, tímto padají, neboť dvojka začíná jen pár desítek minut po událostech prvního dílu a od začátku pracuje přesně s tím tématem, které bylo nadhozeno na konci jedničky. Hardcore survival ve starý bytovce v centru města tak dostal o level větší grády, neboť se předpokládá, že divák už ví přesně, do čeho jde. A funguje to úplně perfektně a všechno do sebe zapadá. Většina hororů by zapojení mystického prvku do příběhu neunesla (a skoro to vypadalo, že právě tohle je případ onoho závěru prvního dílu), ale tady to prostě sedí. Na jedničku! Včetně všech těch maličkostí jako jsou skvrny od krve na správných místech (tam, kde v prvním dílu někdo umřel...). A jak už napsalo dvacet lidí přede mnou: Jedná se nejspíš o nejlepší hororové pokračování od dob Vetřelců.

Postmoderní oslava lidské sexuality ve všech jejích podobách. Přestože se tu doopravdy souloží a všechny scény jsou natočeny hodně otevřeně (včetně všech penisů, kundiček a ejakulací...), film si kupodivu drží koukatelnou úroveň a nesklouzává do laciného "intelektuálního porna". Nejde tu ani tak o nějaké konkrétní myšlenky nebo filozofování nad tím, co pro člověka znamená jeho sexualita, jako spíš o to ukázat, co všechno vlastně ten sex je. A že ve výsledku nejen, že není rozdíl v tom, co se vám líbí, ale že je samo o sobě směšné snažit se to pořád nějak rozlišovat. Protože člověk ve skutečnosti není heterosexuál, homosexuál, bisexuál, sado-masochista, transvestita nebo gerontofil. Jediné, co se o člověku dá říct je, že je to sexuál. Všechny ty předpony, přípony a výrazy, kterými označujeme to, co se člověku líbí a co ho vzrušuje, absolutně nemá co dělat s nějakou lidskou podstatou nebo nedejbože genovou výbavou (jak se nás snaží přesvědčit moderní věda se svým "genem pro homosexualitu"). Shortbus tohle všechno ví a křičí to do světa docela nahlas! [--] Zajímavost: Scény skupinového sexu v klubu se účastnil i sám režisér John Cameron Mitchell. Ve filmu ho lze ho na okamžik spatřit, jak orálně uspokojuje jednu z žen. Přestože on sám je homosexuál, v rozhovoru se vyjádřil, že ho to lízání kupodivu docela bavilo. + Vtipný dodatek: CSFD mi zajímavost zcenzurovalo a slovo "lízání" vyměnili v poslední větě opět za "uspokojování".

Podrobný výklad v článku Lesk a bída popkultury u mě na blogu. -- Jinak první tři řady výborné, ale jakmile začnou mít ve čtvrté sérii všichni svoje "girlfriends", řeší se už jen věci známé z HIMYM a kvalita jde rapidně dolů.