Tsuki

Trefa do černého! Po Hana Yori Dango je to další japonský seriál, který mě skutečně dostal. Není to sice úplně nejlepší z japonských dramat, které jsem viděla, ale nejspíš by vyhrál jako ten nejzábavnější (nasmála jsem se až až). Někomu možná tenhle šílený typ humoru může přijít přehnaný nebo až moc trhlý, ale pokud nepatříte mezi ty skutečně "normální" jedince, tak si vás možná Hanazakari no kimitachi he taky získá. Skvělý příběh, horda humoru, úžasná atmosféra a postavy, které si oblíbíte - tohle všechno podle mého Hanazakari no kimitachi he nabízí (málem bych zapomněla ještě na bezvadný soundtrack, ze kterého tak nějak taky srší zábavnost). Líbily se především hlavní postavy, které hráli Horikita Maki a Oguri Shun, ale kupodivu jsem si oblíbila i Tomu Ikutu, který mi předtím přišel spíše nesympatický. Jenže jsem přišla na to, že když změní svůj obvyklý výraz bez úsměvu (jaký měl třeba v Hana Yori Dango nebo jaký mívá na různých fotkách v časopisech) za rozzářený veselý obličej, je to skoro stoprocentní rozdíl. Líbila se ale i spousta dalších postav, dokonce i včetně Oscara Himejimy, který by možná byl schopný vyhrát cenu za nejstupidnější postavu japonských doramat (pitomější postavu s hloupějším chováním a výrazy jsem snad ještě neviděla). Ale to ještě pořád není všechno - díky Hanazakari no kimitachi he jsem si byla schopna oblíbit i herce, které jsem předtím příliš neznala - třeba Mizushimu Hiroa nebo Kimuru Ryoa. Ať se na to dívám jak chci, byl to pro mě hodně "přínosný" seriál, který mě pobavil a zase mě o kousek blíž přitáhl do toho skvělého světa japonských hraných seriálů. Snad jediné, co se mi příliš nelíbilo, byla ta trapná rozlučková scéna v posledním (dvanáctém) díle, kdy zástupy lidí, kteří se s Mizuki loučily, působily opravdu klišovitě. Ale to je jedna jediná scéna v té spoustě jiných scén a situací, které jsem si po celých dvanáct dílů užívala... V hodnocení mám prostě jasno. ~(4,7★)~

Skvělé završení celého Gokusenu. Obzvlášť se mi líbilo ono spojení několika generací studentů Yankumi ze všech tří předchozích sérií, potažmo tedy i generace herců, kteří v dřívějších sériích hráli studenty třídy 3.D. Přecejen, herci z první série jako Shun Oguri nebo Hiroki Narimiya už dávno nejsou žádná děcka, ale dospělí chlapi. Stejně tak Kamenashi (2. série), který si zde zahrál dost velkou roli, taky už dělal docela dospělý dojem. Jen je zajímavé, že samotná Yankumi (Yukie Nakama) vypadá už od první série, tedy od roku 2002, pořád víceméně stejně. A pak jsou tady samozřejmě hlavně všichni studenti z 3. série a nejmladší generace Japonců, kteří představují nynější třídu 3.D, v čele s mladým hercem a zpěvákem Yutou Tamamorim. Právě tohle setkání několika věkových vrstev japonských herců se mi líbilo nejvíce. Bohužel je ale pravda, že tohle nemůžou ocenit všichni, pokud to nevydrželi u všech předchozích sérií. A to je docela škoda. Na druhou stranu ale chápu, že mnoha lidem přijde stále se opakující téma celého Gokusenu protivné, a proto nemají chuť to zkouknout celé a třeba jim bohatě stačí série první. Já si ale vůbec nestěžuju - i když jsem si během celého Gokusenu začala uvědomovat, že přesně vím, co se stane a co Yankumi řekne, protože se to víceméně pořád opakovalo, i tak mě to bavilo až do úplného konce. Poselství celého Gokusenu mi totiž z nějakého důvodu přijde hrozně krásné. Jednoduché (a pro někoho možná i klišovité), ale prostě moc pěkné. Navíc jsem se skrze celé tři série, speciály a tento poslední film vážně pobavila. Ani zde u filmu tedy nechyběly nějaké ty scény, kterým se zasmějete. Nemám vlastně celému Gokusen: The Movie co vytknout, snad až na malinký šok, který jsem zažila na konci filmu. Celou dobu jsem čekala, kdy se konečně objeví Oguri (1. série) jako postava Uchiyama, a když se konečně objevil, skoro jsem se lekla, co mu to vybrali za příšerný kostým. Nějak to k němu absolutně nesedělo. :) Ale co, to je jen drobnost. Jsem jistá, že na celý Gokusen budu mít vždycky pěkné vzpomínky, a jsem vděčná, že něco takového bylo vytvořeno. ~(4,3★)~

Co na to říct... Cohen je svým způsobem originální komik, tím jak se strefuje do různých problémů společnosti, ale jeho vtípky jsou v dost případech zkrátka jen sprosté a hloupé, nic víc. To lepší na jeho komicko-kritickém umění se dalo spíš vidět v Boratovi, i když ani jeden z těchto filmů nepatří ke stylu, na který bych se ráda dívala. Každopádně Ali G Indahouse vidím na hodně slabý počin. Téměř nic mě tam nerozesmálo, snad až na hlášku o "dobré kamufláži" a následující záběr, což byl zrovna typ humoru nespadající do sprosťáren, ale upřímně, ani tohle nebylo nic skutečně vtipného nebo originálního. V podstatě nevidím žádný rozdíl od jakéhokoliv jiného z těch filmů, které jsou založené na pokleslém humoru o nějakých prasečinkách či nechutnostech. Nevím, jaký je třeba Brüno nebo jiné počiny Cohena, ale tohle se mu teda nepovedlo. ~(0,7★)~

V hodnocení filmu mě bohužel neovlivnil jen film samotný, ale i okolnosti sledování. Nejdříve však k filmu: Anh Hung Tran podle mého odvedl hodně dobrou práci, přestože pocit z filmu a pocit z knihy se liší. Ale otázkou je, jestli to vůbec jde, aby kniha i film zanechaly stejný dojem. Přecejen, filmy a knihy jsou odlišné věci, a tak se dá čekat, že scény převedené z knihy do filmové podoby budou působit jinak. Přesto, druhá polovina filmu měla podle mě knize blíže než začátek - ten se mi z nějakého důvodu zdál tak nějak "kostrbatý". Ohledně herců, nemůžu si odpustit "さすが松山さん!" - jak se dalo čekat, Matsuyama byl opět výborný. Kdo ho nezná z jiných rolí, tak to možná nedokáže posoudit, ale on je skutečně chameleon. Člověk nevidí Matsuyamu, ale postavu. Každou roli dokáže hrát jinak a tak by to mělo být. Rinko Kikuchi jsem ve filmu viděla tuším poprvé a zatím nedokážu posoudit její herecké schopnosti. Jedno však vím jistě - když došlo na chvíli, kdy Naoko ruply nervy, herecký výkon Rinko Kikuchi se zdál být sporný. Možná to tak mělo být, ale v každém případě, její řev dělal dojem naprosto přehrávaného jekotu, takže to mé mínění o jejích kvalitách trochu snížilo. Nejspíš by však chtělo ji vidět i v jiném filmu. Když to všechno shrnu, na konci jsem byla celkem spokojená s tím, co jsem viděla, i když kniha je samozřejmě lepší. Pokud můj celkový dojem nějak utrpěl, nebylo to vinou samotného filmu. V kině Lucerna jsem byla poprvé, ale už nikdy více. Troufla bych si říct, že prostory Lucerny nejsou vůbec uzpůsobeny ke sledování filmů. Rušivé byly především zvuky z kavárny pod kinem, ale taky zvuky z nějakého maturitního večírku, co se konal nad kinem. Jak si pak má člověk užít takový poměrně klidný a rozvláčný film, když pořád musí poslouchat zvuky odjinud? A to nemluvě o kouřovém zápachu a sedadlech, které se táhnou v sále neúměrně daleko vzhledem k velikosti plátna (skoro jsem si říkala, že by bylo lepší mít sedadla blízko než skoro vzadu)... Krom prostředí jsem taky byla hodně zklamána kvalitou českých titulků a nemohla jsem uvěřit svým očím, když se úplně na konci objevil titulek "překlad titulků: Tomáš Jurkovič". Zkrátka mi nejde do hlavy, jak překladatel Murakamiho knih, který u nás dělá tak skvělé české překlady, mohl vytvořit tak hrozné titulky. Ať se na to dívám jakkoliv, dělalo to dojem, že je překládal někdo jiný - už jen přehnané užívání výrazů typu "sorry" nebo komolené češtiny, typické pro Prahu a Čechy jako "to je blbÝ", "blbEJ", atd atd (což Jurkovič v překladech knih, pokud vím, do takové míry nepoužívá). Jenže krom toho jsem si všimla i pár nepřesností v samotném překladu z japonštiny. Například, když se Midori ptala Tórua, jestli je někdo, koho má rád, a Tóru odpověděl, že ano, čímž samozřejmě myslel Naoko. V titulcích byla otázka přeložena "A ty s někým chodíš?", což samozřejmě mění dost význam, když pak následuje odpověď ano, protože s Naoko, která byla daleko v psychiatrické léčebně, samozřejmě vůbec nechodil. Zkrátka jsem nevycházela z údivu a říkala jsem si, kdo takové titulky mohl vytvořit, a jestli je snad někdo nedělal den předtím hodně narychlo. Proto byl o to větší šok, vidět na konci jméno pana Jurkoviče. Do teď si musím říkat, že to snad byl nějaký omyl.... Určitě by bylo dobré se na film podívat někdy ještě jednou, v klidu a pokud možno s jinými titulky nebo úplně bez nich.~(4,3★)~

Konečně nějaký zahraniční film, který dokonale zobrazuje japonskou duši a Japonsko, jaké skutečně je, s jeho krásnou stránkou, ne tak pěknou stránkou, i bizarní stránkou. Stojím si za tím, že Doris Dörrie odvedla výtečnou práci. Většina zahraničních filmů, zasazených do Japonska se snahou zobrazit japonskou kulturu a společnost totiž právě v tomto bodě selhávají - buď jsou to filmy, které dávají přehnaný důraz na krásu Japonska a jeho tradice nebo jsou to filmy, které naopak vypichují jen podivnost Japonců (v tomhle byl zrovna film Ztraceno v překladu úplně mimo a některé věci dost přeháněl). Tady jsem měla mnohdy pocit, jako by to ani nebyl film, ale jako bych se dívala nějakým kouzelným kukátkem do japonské reality tak, jak ji znám. Není pak divu, že mě film tolik oslovil. Včetně pěkného příběhu - příběhu o životě. Jen mě mrzí, že jsem to nestihla vidět od úplného začátku, ale určitě to někdy ještě napravím. S hodnocením jsem si každopádně jistá, ať si říká kdo chce co chce. Kirschblüten opravdu hodně překvapilo. ~(4,7★)~

Nic úžasného, nic nečekaného, ale vcelku příjemné završení 3. série Gokusenu. Maličkost, která stojí za pozornost: Výraz Rena Kazamy (Haruma Miura) při závěrečném proslovu Yankumi na absolventské ceremonii. Všichni se rozbrečí, jen on má podivný výraz, jako by slzy zadržoval, a u toho přežvykuje pusou. Nemohla jsem si pomoct, ale ten jeho výraz mě dostal. Jde vidět, že škála toho, co dovede výrazově zahrát, není rozhodně malá - což párkrát dokázal i během 3. série. ~(3,3★)~

Je to skoro rok, co jsem viděla první sérii, a zhruba půl roku, co jsem viděla druhou. Konečně jsem se dostala také ke třetí, poslední. Prvních pár dílů jsem byla přesvědčena, že tomu více než tři hvězdy nedám, protože, jak se dalo čekat, jedná se zase o stejný vzorec, jaký už jsme v předchozích sériích viděli. Jenže čím déle jsem to sledovala, tím více se mi vracel ten příjemný pocit, který ve mně od první série Gokusen vzbuzoval. A tak to nakonec vidím minimálně na hodnocení podobné druhé sérii. Když se na to koukneme objektivně, ani druhá, ani třetí série nebyla oproti první nijak zvlášť kvalitativně horší - skutečně jde jen o to, že se děj až příliš podobá, jen s novými postavami. Což pak sem tam vzbuzuje ten pocit "no jo, to už známe" nebo "jo jo, to už Yankumi říkala mockrát"... A to je přesně ono - někomu může opakující se děj vadit hodně, já si to naopak už poněkolikáté užila. Abych zvedla třetí sérii kapku reputaci, ne všechno je úplně stejné jako v první sérii a najde se i pár scén, které jsou skvělé. Já byla dost ráda, že se i v třetí sérii objevil Baba sensei, kterého známe od druhé série. Jeho scéna v karaoke byla vážně k popukání :) Dále bych ještě ráda zmínila jedno konkrétní negativum třetí série (abych jen nechválila). Tím byl pro mě herec Yuya Takaki. Od první série byl ve třídě, kterou Yankumi učila, vždycky nějaký vůdce. V první sérii to byl Jun Matsumoto, kterého si snad musí zákonitě oblíbit většina lidí. V druhé sérii byli dvěma hlavními postavami Kazuya Kamenashi a Jin Akanishi, oba docela ucházející herci. Ve třetí sérii však přicházejí dva velké kontrasty v podobě dvou hlavních postav třídy 3.D, a to jsou Yuya Takaki a Haruma Miura. Yuya Takaki měl očividně sehrát typově podobnou roli, jakou ve druhé sérii měl Jin Akanishi. Jenže zaprvé, celou dobu se mi zdálo, že do role nějak nesedí, dokonce i ty natočené vlasy na něm vypadaly hloupě. Zadruhé, a to je důležitější, neukázal se nijak zvlášť herecky zdatný. Role mu sice nejspíš předepisovala, že se má většinu času tvářit bezvýrazně, ale pokud už došlo na nějaké city, většinou to moc nezvládal a zůstalo to u nějakého podivného cukání pusou, které bylo docela otravné. Zkrátka mi až do konce série docela vadil. Co to však vyrovnává je herec Haruma Miura - druhá hlavní postava. Ten naopak herecky překvapil do takové míry, že bych skoro řekla, že ze všech herců hrál nejlépe. Navíc se zdálo, že mu role padne jako ulitá. Určitě se ještě ráda podívám na nějaký jiný seriál čí film, ve kterém hrál.... Abych to shrnula, třetí série Gokusenu má své plusy i mínusy, ale obecně si myslím, že není oproti předchozím o tolik horší. Opět vykouzlila úsměv na rtech a to mi bohatě stačí. ~(3,8★)~

Tisíckrát zábavnější, než většina těch brakovitých komedií, co se u nás točí dnes. Já se teda dost nasmála. A to se běžně ani na staré české černobílé filmy nedívám. Něco mi však říká, že se v té době jednalo spíše o nadčasovou komedii - už jen použití slova sex-appeal. ~(4,2★)~

Váhala jsem mězi čtyřmi a pěti hvězdičkami a nakonec nemůžu jinak, než dát aspoň čyři a půl a zaokrouhlit nahoru. Hana Yori Dango se mi totiž tak dostalo pod kůži, že jsem si i tenhle poslední díl neskutečně užila, dokonce i v celé délce director's cut. V zásadě se svými pocity shoduju s tím, co napsala Zíza. Začátek možná kapku divný, ale pak už jsem od toho nemohla odtrhnout oči. Nečetla jsem mangu, takže nevím přesně, ale něco mi říká, že tenhle film byl už dodělán navíc a nic z toho se už v manze neodehrálo. Takový dojem film skutečně dělá, ale to nic nemění na tom, že je dost povedený a vše krásně (a samozřejmě i trochu sentimentálně) završuje. Mohlo to skončit žádostí o ruku, jak skončila druhá série. Koneckonců, takový konec bych si představovala i u mangy, protože takto většina šódžo mang končí, ale pak nám vrtá hlavou, jak to bylo dál. Možná proto byl vytvořen tenhle Final, a když se na to snažím dívat objektivně, pak je pravda, že to není tak klišovité, jak bychom očekávali. Náš slavný pár si neskočí hned do náruče, ale zažije krizi ve vztahu, a nechybí ani pochybnosti ohledně sňatku, což mi přijde realistické až až, a jsem vlastně ráda, že z toho Japonci neudělali stoprocentní slaďárnu. Takže možná, že se Hana Yori Dango: Final krapet povahově i kvalitativně od předchozích sérií liší, ale já na tom zkrátka viděla jen to nejlepší. Myslím, že Hana Yori Dango zůstane mé guilty pleasure. ~(4,5★)~

Je pravda, že tento film nenabízí klasický příběh od začátku do konce, ale spíš náhled do důležité části života některých lidí - některých členů kapely LANDS, jejich manažerky, a dívky Asako, která se do tohoto hudebního světa přimíchá téměř náhodou. Důležité však je, že je to zachyceno s citem a dobrým způsobem, který mi docela seděl. Líbila se mi i jistá úsečnost a syrovost některých scén. A nutno říct, že tyhle věci se mi rozhodně ve všech filmech nezamlouvají. Tady to však všechno, ještě společně s hudbou, sedělo dohromady a vznikl tak zajímavý filmový zážitek. ~(4,0★)~