erased

Navzdory tomu, že má film málem tři hodiny, se plácá od ničeho k ničemu, z nějakého důvodu přitom stále nedokáže zpodobnit každodenní školní život v Bradavicích, a nakonec bez větší expozice prosviští rovnou k hadímu finále. Sympatický Tom Riddle a jeho deník, které si z knihy pamatuju nejživěji, tak z nějakého důvodu přijdou a zmizí během několika nepřesvědčivých minut. Chamber of Secrets je poslední film Potterské série, který jsem viděl už při jeho premiéře a ačkoliv si nepamatuju, že bych z něj byl onehdá zklamaný, nakonec tedy vlastně není divu, že jsem už po něm neměl chuť čekat na filmová ani knižní pokračování. Navíc je mi dost líto zbytku Harryho školního ročníku, obzvlášť tento film působí tak, že ten kdo nebyl vyvolený nebo jeho nejlepší kamarád, si Bradavice vlastně moc neužil.

V jednoduchosti je síla. Filmový Kámen mudrců mě uhranul při premiéře tak, že jsem vzápětí přečetl všechny (4) tehdy česky dostupné knihy, a obstál i při prvním návratu k sérii po dvacíti letech. Zpětně je to sice až komicky plné pohádkových stereotypů ale ta obstarožní nevinnost má i dnes své kouzlo. Nutno dodat, že bych už dnes ocenil víc prostoru věnovanému samotné školní docházce, ale po takové době můžu jen těžko zhodnotit, zda oproti knize zůstaly nějaké nevyužité scény. Nicméně na to, že výrostci vlastně přebývají v kouzelné internátní škole to vypadá, že té školy moc nezažívají.

Kdo to říkal, že pořád nevznikl dobrý film podle herní předlohy? V kontextu herní série mišmaš jednohubka se zesloněným scénářem, který má víc děr než ementál. Jako samostatný film, který si bere inspiraci kde se mu zlíbí, a zároveň plní fanouškovské fantazie ale prakticky bez chyby. Pobavily ale dojem kazily snad jen skřípající hlubokomyslné průpovídky a střih občas si asi hrající buď na Refna nebo Sergia Leoneho. Akce i spád mimo ni ale fungují, a mimo jiné i kvůli obsazení proto neúspěch filmu zpětně dost mrzí.

Několik dnů i nocí se bezradně snažím vtisknout Annette jakýkoliv smysl. Vždyť je to přece dílo nějakého evropského arthousu, které se dost zjevně nepodvoluje muzikálovým konvencím! Ten úvod přece nemohl být jen prázdným videoklipovým štěknutím. Jasně, že nic na první pohled tak banálního až prostého dnes už nikdo nemůže natočit. Nebo ano? Odpovědí nakonec budiž krajně nesrozumitelný ale dokonale výstižný komentář Dionýsa. Za sebe můžu dodat jen to, že pokud jsem nestrávil muzikál ani v této de- a re-konstruované podobě, nezbývá mi než nad žánrem definitivně zlomit hůl.

Výborný lithiový (road) trip se soundtrackem, na kterém chybí jen Arcade Fire k tomu, aby se mohl stát oficiálním soundtrackem 00s. A na tomto neubralo nic ani to, že jsem film poprvé viděl až teď, málem dvacet let po jeho vydání.

Kydači hnoje kydají hnůj na kydače hnoje zatímco původní hnůj zobrazují pro náš pokračují fetiš, pardon, teď už vlastně úplně reflektované a kritické posouzení. Přitom tady chybí to co většině dokumentů, ač to v tomto případě z tématu, zobrazovaných materiálů, i (s výjimkou bratra) prázdných řečí mluvících hlav naprosto křičí: povznesení se nad hledání hrdinů a záporáků, a nad hledání jednoduchých pohádkových narativů v polovětných clickbait titulcích. Přínosné tedy nakonec jen jako nalakovaná rekapitulace života princezny Diany jako původu moderního hnojokydačství.

The Social Dilemma je hlavně výborný úvod do reálného světa pro naivní, určitě bych se tedy nebál ho zařadit klidně i do rámcového vzdělávacího programu. A pokud by si kdokoli odrostlejší z celého dokumentu měl odnést jedinou informaci, není to smazání nebo bojkotování různých technologií, ale to, že "you can't put the genie back in the bottle", a tedy je na zodpovědnosti a vzdělání každého, jak se sebou nechá nakládat.

Jak dobře se Koruně daří budovat emotivní mýtus kolem nutnosti královské rodiny (a hlavně samotné královny) jejím polidštěním, tak dobře se tomuto dokumentu daří tento mýtus rozbít jako předem prohraný boj o přežití jedné dávno přežité instituce. Protože ale oba (zatím) vycházejí se závěrem, že je potřeba status quo s menšími obměnami zachovat, zajímavé je hlavně sledovat a porovnávat, komu které médium v různých etapách a peripetiích straní.

Ačkoliv jsem Mortal Kombat prakticky nehrál od dob automatů, díky tehdy fenomenálnímu (a dnes fenomenálně zábavnému) filmovému zpracování si ještě dodnes rád pouštím klipy absurdních fatalit ze všech moderních pokračování. A protože jsem tušil, že od nového filmu nemá smysl čekat žádnou revoluci akčního bijáku, naopak jen právě klip absurdních výprasků, jsem i s tímto veskrze průměrným výsledkem naprosto spokojenej. Ostatně ani není odvyprávěný tak, aby kdovíjak urážel můj velecitlivý vkus, takže budu dokonce i toužebně vyhlížet pokračování. Nadšení nakonec plyne především z výborného obsazení oblíbence Kana, jeho hlášek střílených tak akorát na hraně únosnosti (Do you ever shut up?) a jeho podstatné roli v celém filmu. Nadšení chybí jen u kostýmů Sub Zera a Scorpiona, a Raptile by si zasloužil víc než být neviditelnou digi-šmouhou. Nakonec je ale největší škoda, že se do zopakování role Raidena nepodařilo zlanařit Chrise Lamberta, a když už jsme u toho, přestože je nový Shang-Tsung skvělý, nedá se ubránit srovnáváním s Tagawou. Cílové publikum je u MK jasné, o to víc proto překvapí, že v tomto ohledu chybí jakékoli pomrknutí fanouškům.

Uvědomuji si, že je Koruna v první řadě o královně, ne o politicích nebo společnosti, přesto bych ale ocenil větší prostor pro thatcherismus a jeho aktéry. Obzvlášť vzhledem k tomu, jak dlouhé období tato série pokryla, a jak málo z toho sprintu vyplynul rozdíl mezi Velkou Británií v roce '79 a '90 (nemluvě o dokonalé Gillian Anderson v roli samotné premiérky). Na druhou stranu, z čeho by mohlo být víc patrné odtržení královské rodiny od jakéhokoli života za branami Bucku?