garmon

Kelly (Kris Bidenko) a Louise (Emma Coles) jsou kamarádky do deště. Studují spolu na základce a snaží se postoupit do lycea City Girls s madrigalovým sborem. Zatímco Louisina matka je liberální samoživitelka s plnohodnotným novým vztahem, Kelly v úplném pořádku rodinu nemá. Její submisivní matka žije s novým dominantním přítelem a pubertální Kelly s ním často přijde do konfliktu. Zádrhel nastane, když jí nedovolí nastoupit do City Girls. Film běží v obrácené naraci, takže na jeho začátku nám režisérka ukazuje jeho vyústění.

Devět středostavovských občanů, sedm mužů a dvě ženy různého věku, se pravidelně vrací na jakýsi orientační „závod“ doprostřed přírodního parku. V něm pak podle určitých pravidel soutěží s dalšími družstvy o vítězství. Závody jsou to velkolepé, posvěcené funkcionáři režimu, masově organizované (přijíždí se autobusem) a hlasitě komentované a řízené pomocí ampliónů. Poté, co se manželka kapitána oddílu odmítne zúčastnit závodu, přijme mezi sebe skupina neznámého náhodného kolemjdoucího. Tento mladík, čestný, skromný a možná že i zázračný, je pak hlavním hybatelem dějů a patrně je asi i jediný, kdo pochopí opravdový smysl závodu. Film je znepokojivým, komediálním i meditativním podobenstvím o smyslu našeho fungování ve světě před možnou apokalypsou a o naší nedostatečnosti chápat události, které nás potkávají.

Jednoho dne během běžné pracovní směny v chemičce ve Frankfurtu ubije Hermann Küsters k smrti syna svého šéfa a potom spáchá v továrně sebevraždu. O motivu jeho činu panuje nejistota – možná se doslechnul něco o plánu masového propouštění anebo byl snad celoživotně nešťastný a prostě mu tentokrát bouchly saze. Byt jeho ženy Emmy (Brigitte Mira), matky rodu, je najednou plný novinářů. Paní Küstersová je prostá žena v domácnosti a snaží se s nastalou situací vyrovnat. Ke klidu jí však nepomohou ani senzacechtivé články, ani její nejbližší. Skrze pochopení, kterého se jí dostává od manželského páru salónních komunistů (Karlheinz Böhm a Margit Carstensen) prochází postupně politickým uvědoměním, ale i radikalizací, která vede možná cestou pomsty a individualistického teroru.

Podle takřka detektivní povídky Williama Somerseta Maughama natočila Muratova film s absurdní poetikou o etice vztahů, ale také o skrytých podobách skutečnosti. Hlavní hrdinkou je žena držená ve vazbě za vraždu muže, který se ji pokusil znásilnit. Byl to vzdálený přítel její rodiny a postupně vychází najevo, že vztah mezi ní a jím zřejmě nebyl pouze přátelský. Aby se dozvěděl víc, vyráží její manžel s rodinným právníkem na dlouhou cestu za ženou, která vlastní klíčový důkaz.

Televizní přepis divadelní inscenace hry americké feministické autorky Clare Boothe Luce je sarkastickým vztahovým propletencem, jehož uzlovým bodem je postava Mary Haines (Christa Berndl). Ta se náhodou dozví o nevěře svého muže a prochází ve hře vývojem od šťastné ženy přes zhroucenou bytost až po pomstychtivou potvoru. Její figura je doplněna dalšími ženskými figurkami americké smetánky: nenávistnou psychopatkou Sylvií (Margit Carstensen), věčně těhotnou vulgární Edith (Eva Mattes), pětkrát provdanou hraběnkou (Gisela Uhlen), anebo ziskuchtivou milenkou manžela hlavní postavy (Barbara Sukowa). Fassbinder překračuje pouhou reflexi marnivosti a úpadku vztahů pomocí manýristického záznamu a ruchové složky. Film se tím posouvá směrem k zvláštně vymknutému experimentálnímu tvaru, esteticky plně zasazenému do 70. let 20. století.

Jeanne (Sandrine Bonnaire) přijíždí na Azurové pobřeží pro svého malého problémového hluchoněmého bratra. Ten stále utíká za mladým alžírským mužem Saïdem (Abdellatif Kechiche). Po jednom z bratrových útěků začne Jeanne rozkrývat historii napadení dalšího mladíka Stéphana (Simon de La Brosse). Je zde nenávist mezi Araby a bílými, k ní se připletou homosexuální motivy staršího dirigenta Klotze (Jean-Claude Brialy), ale Jeanne také začíná odhalovat vlastní sexualitu, když postupně s oběma mladíky stráví noc.

Jde o Chytilové autorské zpracování románu Franze Fühmanna, východoněmeckého romanopisce původem ze Sudet, v překladu Ludvíka Kundery. Tři vojáci Wehrmachtu během svého volna nešťastnou náhodou zastřelí dceru svého nadřízeného. Respektive: zastřelí ho jen dva, třetí vystřelit nestihl. V nastalé panice mrtvolu dívky ukryjí a může začít hra nervů a kolotoč vzájemné nedůvěry.

Příběh o mladém architektovi, který cílevědomě prosazuje progresivní formy při výstavbě nových obytných komplexů a důsledně jde za svojí vizí moderního satelitního města. Komplikují mu to poměry pozdně socialistické reality a osobní problémy.

Film zpracovává fiktivní osudy ustašovské teroristické buňky, připravující se na provedení atentátu na krále Jugoslávie Alexandra I. Karađorđeviće. Spíš než konkrétní osudy reálných jednotlivců zajímá Jancsóa paranoidní nedůvěra mezi atentátníky a jejich hostiteli, všudypřítomná zrada, ponížení a - zcela v intencích všech vrcholných Jancsóových filmů - vztah utlačovatele, utlačovaného a vratkost viděné a sdělované pravdy.

Rivettova adaptace slavného románu Na větrné hůrce transponuje děj na francouzský venkov 30. let a soustředí se na zničující vztah mladé Catherine (Fabienne Babe) a Rocha (Lucas Belvaux). Catherine žije na statku se svým bratrem a Roch zde slouží jako čeledín poté, co se jej kdysi Catherinin otec ujal jako sirotka. Mezi mladými lidmi vzniká citové pouto, kterému však okolí nepřeje a Roch po několika Catherininých projevech nestálosti prchá. Když se po několika letech vrací, je Catherine vdaná a on se touží pomstít.

Na ulici vyběhne uprostřed noci dítě – holčička. Je sama. Někoho hledá. Opodál vidí objímající se milenecký pár. Zamíří k němu, ale muž se ženou cítí vetřelce a kvapně odcházejí do tmy. Střih. S holčičkou se už nikdy nesetkáme, její příběh je jeden dílek mozaiky o dalších snad třiceti částech, která ale přes svou disparátnost vypráví stále o tomtéž: o setkávání, o loučení, o vyhasnutí, o vzplanutí, o samotě uprostřed noci. Některé z postav se vrací a tak nám z pouhého vypravěčského gesta začnou vytvářet minireliéf svého příběhu: žena opouštějící uprostřed noci svého manžela, aby se k němu nad ránem zase vrátila – stále ke spícímu. Anebo k mrtvému? Chantal Akerman si dává záležet, aby otázky tvořící obvyklé rozuzlení a matrici příběhu nebyly to, na co se zde odpovídá. Místo nich nechává naplno rozehrát atmosféru letní noci ve městě plných lidí a diváka jeho vlastními schopnostmi asociace přimět ke ztotožnění se s tou či onou situací anebo „hrdinou".

Na jednom patře obchodního centra je obchod s oblečením, kadeřnictví a malý bar. Film vypráví o vztahovém propletenci jejich majitelů a zaměstnanců komentovaném hudebně štamgasty baru. Robert Schwartz (Nicolas Tronc), syn majitelů obchodu s oblečením manželů Schwartzových, miluje dívku Lili (Fanny Cottençon), provozní kadeřnictví, které jí ale pořídil její milenec, ženatý „pán Jean" (Jean-François Balmer). Pan Schwartz (Charles Denner) sní o expanzi svého obchodu i na místo kadeřnictví. Paní Schwartzové (Delphine Seyrig) se zase jednoho dne přímo v obchodě zjeví její dávná láska Eli (John Berry). Postupně se dozvídáme, že jej Jeanne Schwartzová opustila, protože po válečných zážitcích v koncentračním táboře nebyla sama schopna lásky a v jeho city nevěřila. Teď ji Eli vyzývá, aby s ním odešla a začala nový život. Když dá kadeřnice Lili jednou večer přednost svému sponzorskému vztahu před vášní v náručí mladého milence, rozhodne se Robert vrátit jí to sňatkem s jednou z jejích zaměstnankyň Mado (Lio).

Do továrny na pyžama podnikatele Vernona Hinese je přijat nový superintendant Sid Sorokin (John Raitt). Jeho ráznost jej brzy přivede do konfrontace s podobně neústupnou zástupkyní odborů Babe Williamsovou (Doris Day) a jiskření mezi nimi má, jak se zdá, i jiné než čistě profesionální důvody. Mezi šičkami však již dlouho panuje nespokojenost kvůli výši stávajícího ohodnocení, a když se k tomu přidá zdánlivá pletka Sida se sekretářkou Gladys Hotchkissovou (Carol Haney), je jasné, že to mezi zástupkyní odborů a vedením továrny zajiskří o to víc. Klasický broadwayský muzikál v technicolorovém hávu.

La Bande des quatre, Parta čtyř, vypráví typicky rivettovský propletenec osudů nejméně deseti dívek, které se potkávají na hodinách herečky Constance Dumas (Bulle Ogier). Čtyři z nich sdílí společný pronájem ve velkém starém domě uprostřed zahrady kdesi na předměstí Paříže. Dívky pocházejí každá z jiného národa i jiného rodinného zázemí a jejich vzájemné interakce, různá řešení vlastní obživy a první milostná vzplanutí tvoří většinu zápletek filmu. Zcela v intencích Rivettova dlouholetého zájmu o fenomén divadla jsme často přítomni hereckým lekcím a díky nim se dostáváme nejen pod povrch povah jednotlivých dívek, ale i k základním principům herectví a reprodukčního umění vůbec. Jádrem příběhů je příběh dívky Cécile (Nathalie Richard), která se, jak se zdá, zapletla do nebezpečné vysoké hry...

Laborantka Sylvie (Sandrine Bonnaire) přistihne svého vlastního bratra Paula (Grégoire Colin), jak se pokouší ukrást v její firmě zbraň. Sylvie a Paul přišli před lety krátce po sobě o starší sestru a o otce a Paul získal důkazy, že jejich smrt způsobil otcův bývalý společník Walser (Jerzy Radziwilowicz). Protože si Paul nedá vymluvit, že Walsera zabije, rozhodne se Sylvie, že pomstu vykoná sama. Při zaváhání však nešťastnou náhodou místo něj zastřelí jeho sekretářku Véronique (Laure Marsac). Příběh se zaplétá přítomností matky sourozenců (Françoise Fabian), která, jak se zdá, zná pozadí dávných vražd a Walsera hájí. Ke všemu se na scéně objeví sestra nešťastně zavražděné sekretářky Ludivine (Laure Marsac), která zastřelené jakoby z oka vypadla...

Jedná se o filmovou adaptaci hry G. B. Shawa Dům zlomených srdcí (Heartbreak House) z roku 1919. Shaw ji opatřil podtitulem "Fantazie po ruském způsobu na anglické téma" a zdůraznil, že jde o pastiš dramatického stylu A. P. Čechova, především jeho hry Višňový sad. V této fantazijně/utopické hořké retro-konverzační komedii hraje hlavní roli dům vystavěný starým lodním kapitánem Shotoverem (Ramaz Čchikvadze) ve tvaru korábu. U příležitosti svých osmaosmdesátin sem kapitán pozve společnost, které vévodí mladistvá přítelkyně jeho dcery, Ellie Dunn (Viktoria Amitova). Alexandr Sokurov do filmu jako posledního lidského hosta domu zakomponoval samotného autora hry G. B. Shawa. Na morálních přemetech vznikajících četnými změnami snoubenců Ellie je parodována jednak vratkost viktoriánské morálky, ale ve výsledku i charaktery všech zbylých devíti členů pozvané společnosti. V závěru filmu Shotover vyhazuje svůj vlastní dům do povětří, což snad může znamenat nové vyplutí teď již odpoutaného domu-lodi po hladině svobody a morálky nespoutané zkažeností a pokrytectvím.

Film je natočený podle velmi známého Flaubertova románu Paní Bovaryová. Manželka maloměstského kupce a amatérského felčara utíká z nudy a citové vyprahlosti do nerovných vztahů a závislostí, které ji postupně zlomí a dovedou k sebevraždě. Ve filmu Zachraň a zachovej nejde však o věrnou adaptaci. Režisér rozrušuje pocit zasazení do časoprostoru Francie druhé poloviny 19. století řadou aspektů: hrdinka touží po mapě Paříže a ač hovoří rusky, neví ani, kde je Moskva; exteriéry jsou snímány ve stepní krajině jihu Ruska; návštěva opery je provázena kakofonickou parodií na Čajkovského opery; před chrámem, z něhož hrdinka utíká, projíždí automobil (a zvuk jeho motoru se vzápětí prolíná do scény jejího milování se v kočáře taženém koňmi).

Slunce Velikonočního ostrova vypráví příběh šesti mužů a žen pocházejících z různých končin zeměkoule, kteří jsou povoláni ke kontaktu s mimozemskou inteligencí. Jejich "iniciace" se odehrává vždy stejně: sériemi halucinací počínajících barevným hexagramem a končících obrazem soch Velikonočního ostrova. Všichni jsou rovněž "označeni" holografickým terčem uprostřed dlaně ruky. Cesty těchto šesti "povolaných" se postupně propojují a postupně směřují k Ostrovu. Ke skupince se přidává ještě sedmý člen, intelektuální skeptik, životní partner jedné z povolaných žen. Na Ostrově se pak má odehrát Setkání.

Malina je jediný román rakouské autorky Ingeborg Bachmann, první část z trilogie Způsoby smrti a jediná, kterou stihla dokončit před svou smrtí na následky popálenin od cigarety ve spánku v posteli. Film popisuje především dějovou linku románu, vztah Ženy k muži jménem Ivan, vztah nevyrovnaný jak intenzitou, tak směrem, vztah, který Ženu zničí. Jako třetí bod milostného trojúhelníku stojí v příběhu osoba Maliny, Ženina mužného alterega, které s ní sdílí její svět, vytrhuje ji z excesů, aby ji nakonec zavrhlo, což v logice filmu „je vražda".
Malina je výsostný text literární postmoderny, který lze jen obtížně převést do jiného média. Werner Schroeter k tomu používá řadu metaforických prostředků, v nichž často nelze odlišit realitu od snění. Obrazově opulentní Malina však i tak může pro mnohé, neznalé autorčina osudu a díla, zůstat pouze těžko přístupným záznamem šílenství jedné bytosti.

Palermo aneb Wolfsburg vypráví příběh námezdního dělníka Nicoly, rozeného Siciliána, který se zamiluje do německé dívky Brigitte. Vinou vlastní omezenosti, ale i kulturních rozdílů mezi moderním průmyslovým Německem a archaickým společenstvím Sicílie s jeho chudobou, zaostalostí, ale zároveň i přirozenějšími mezilidskými vztahy, se Nicola ocitá před soudním tribunálem jako podezřelý z dvojnásobné vraždy. 
Schroeterovi slouží tato poměrně jednoduchá a mnohokrát zpracovaná látka nejen k opětovnému obvinění kapitalismu coby nespravedlivého řádu světa, ale za pomoci předchozího odhalení skutečného stavu věcí nechává v divákovi rezonovat řadu účelových lží zaznívajících před soudem i z úst zastánců strany obhajující „Palermo". V neposlední řadě také v tomto soudním dramatu Schroeter rozehrává náročnou intelektuální podívanou komponovanou na základě kontrapunktu překrývajících se zvukových vrstev a překvapivých vpádů divadelně stylizovaného herectví a symbolistní mizanscény komparzu, v kontrastu k jinak realisticky pojatému, takřka dokumentárnímu snímání zbytku filmu.