Réžia:
Werner SchroeterKamera:
Elfi MikeschHrajú:
Isabelle Huppert, Mathieu Carrière, Peter Kern, Lisa Kreuzer, Fritz Schediwy, Can Togay, Lolita Chammah, Gertrud Roll, Haymon Maria Buttinger, Isolde Barth (viac)Obsahy(1)
Malina je jediný román rakouské autorky Ingeborg Bachmann, první část z trilogie Způsoby smrti a jediná, kterou stihla dokončit před svou smrtí na následky popálenin od cigarety ve spánku v posteli. Film popisuje především dějovou linku románu, vztah Ženy k muži jménem Ivan, vztah nevyrovnaný jak intenzitou, tak směrem, vztah, který Ženu zničí. Jako třetí bod milostného trojúhelníku stojí v příběhu osoba Maliny, Ženina mužného alterega, které s ní sdílí její svět, vytrhuje ji z excesů, aby ji nakonec zavrhlo, což v logice filmu „je vražda".
Malina je výsostný text literární postmoderny, který lze jen obtížně převést do jiného média. Werner Schroeter k tomu používá řadu metaforických prostředků, v nichž často nelze odlišit realitu od snění. Obrazově opulentní Malina však i tak může pro mnohé, neznalé autorčina osudu a díla, zůstat pouze těžko přístupným záznamem šílenství jedné bytosti.
(garmon)
Recenzie (16)
(Neznaje knižní předlohu.) Postmoderní ve formě i substanci, film je brilantní studií subjektivity hlavní hrdinky - či spíše "hrdinek". Postava Huppertové je štěpena sama v sobě směrem ke zbylým dvěma postavám, jimiž se neoddělitelně stává - jestliže přijde o zprostředkovatelskou roli jedné z nich, ztrácí i sebe sama. A feministický motiv je zřejmý - obě zbylé postavy jsou muži. Hrdinka tuto decentraci sebe samé a své rozpuštění v druhých samozřejmě nereflektuje přímo, ale vkládá ji do zpředmětnění sebe samé ve formě vlastních literárních produktů (ony mnohé narážky z jejích děl/ zápisků, kde se mluví, jako např. v úvodu, v němž se sní o /nahrubo přeloženo/: "místě, kde se zaměňují místa a čas, zaměňuji já, ty a ostatní."). Toto smazávání rozdílů také legitimizuje "postmoderní" smazávání rozdílů mezi snem a realitou, sněním filmu ve filmu s narativní realitou, záměnu osob v úvodní a ustavující parabole noční můry (důležitá pro zkoumání vztahu hrdinky k jejímu otci, jež, jak jsem narychlo zjistil, hraje v knize větší úlohu, než jakou jsem, alespoň já, dokázal vypozorovat ve filmu.). Ale hlavně legitimizuje Schroeterovo filmařské umění, které tuto rozdvojenost/ roztrojenost hrdinky dokáže uchopit v různých technikách zdvojování a zrcadlení. /// A to zde není místo zkoumat vztahy mezi jazykem a realitou, jež jsou důležité pro pochopení nejprve oné objektivace hrdinky, (nejen?) z ní pramenícího šíleného vztahu k realitě, a následně tak pochopit formu samotné knihy (kterou též psala žena před smrtí), potažmo formy tohoto filmu. ()
Začnu básní I.B. Žádné delikatesy Už mě nic nebaví. / Mám vyzdobit metaforu / mandloňovým květem / Ukřižovat syntax / ve světelném efektu? / Kdo by si lámal hlavu / nad věcmi tak pomíjivými atd. Román Malina měl zřejmě být součástí velkého, snad epochálního projektu (jako třeba Musilův Muž bez vlastností), ale zůstalo jen torzo, které je každému k volnému použití. Simultánku proti trojici Schroeter, Jellineková, Huppertová, I.B. prohrává; její román tu slouží spíš jen pro "správné" rozestavení figurek. Skončím citátem z jednoho jejího dopisu Paulu Celanovi (26.10.1958) - Toužím po klidu a řádu, tady je jen neklid, příliš bezvýznmných věcí, tolik vyrušování, které mě tíží den za dnem... Měla jsem těžké dny, plné pochyb a beznaděje, ale úzkosti může člověk vnést jedině do skutečnosti a tam je rozptýlit, nikoli přemýšlením... Přestože je film zatížen přemírou nekalých symbolů (trhliny a především v přebytku oheň), není možno na filmovou roli navázat skutečný osudový život I.B.; Malina a Ivan nejsou Celan ani Frisch, spíš on i on je ona. ()
Věřím, že v tom někdo vidí ten správný, tvůrci zamýšlený tvar. Předlohu ani její autorku neznám, film si ke mně našel cestu skrze kladná hodnocení, auru zapadlého klenotu a především Isabelle H. v hl. roli, takže jsem si z toho množství volně navazujících střepů musel seskládat svůj vlastní film. Materiálu k obdivování obsahuje Malina dost, nemusíte ji chápat, abyste si ji mohli užít, ale postrádal jsem nějakou disciplínu, kauzální provázanost scén, ohled na nezasvěceného diváka. Dostal jsem Lynchovinu jak prase a opět skvělou Isabelle Huppert, které zdejší volné pojetí reality umožnilo ukázat dosud neviděné rejstříky projevu. Až jsem měl někdy dojem že sama přesně nezná kontext scény a výrazy hází hodně nahodile, čímž podporuje houstnoucí nervní, surreálnou atmosféru. Zvláštní zážitek. ()
Naprosto nekoukatelná zhovadilost, co nemá hlavu ani patu a která svoji prázdnotu a impotenci maskuje rádoby uměleckou manýrou. Filmoví artistní snobští intouši možná budou slintat blahem. Já ne. Jo v devadesátkách byl tenhle typ bizáru in - trochu mi to připomělo vzdáleně, český Cabanovic pokus o dekadentní filmový art Don Gio z téže doby. ()
Když jsem Malinu četla, jen tak ze srandy jsem při otáčení stránky naťukala do vyhledávače na imdb "bachmann". Ha, a on to opravdu někdo zfilmoval. A pak vidím, že ten někdo byl Werner Schroeter, od nějž jsem předtím viděla jeden film, který... byl hrozný. A do toho všeho Elfriede jako scenáristka. Kdo by to nechtěl vidět? Tak teď už to mám za sebou a můžu říct, že atmosféra a strachy předlohy jsou vystiženy pěkně. Na druhou stranu to vystihování tady nedá moc práce a dál film nejde. Např. u těch požárů jsem se dostatečně vynervovala při četbě a ve filmu to bylo prostě už jen podruhé, i když docela poctivě. Líbily se mi interiéry a hudba, lépe řečeno se mi vlastně nelíbily, ale správným způsobem. Totéž platí i o výkonu Isabelle Huppertové. O "ději" a kýčovitosti některých obrazů se nebudu moc rozepisovat, protože by se zase ukázalo, že jsem lůza. Jen bych chtěla ještě říct, že mi to trochu připomnělo knihy Milorada Paviće. ()
Reklama