Malina

„Neuvědomuješ si, že jsem dvojník.“ Elfriede Jelinek je tedy jako autorka podepsána pod hodně podivnými až zvrácenými filmy, naštěstí tohle nebylo zdaleka tak úchylné jako Hanekeho Pianistka podle její předlohy, ani tak bláznivě utržené z řetězu jako Děti mrtvých. Celý děj přesto není skoupý na různé bizarně naturalistické prvky a také vyznat se v psychologii Ženy, přivyknout si na její schizofrénní stavy procházející do totální šílenosti nebylo od počátku zrovna snadné... apropo, celkem vtipné je, jak Elfriede J. tu odkazuje i na samu sebe, když hlavní postava o svých výtvorech napsaných „ve druhém stavu“ říká, že to přeci napsala paní Jelinek. :-)) Nicméně atmosféra je zde po celý čas skvělá, správně znepokojivá a současně budována řadou originálních nápadů a poutavě bizarních prvků. Jednou až groteskní tlačenice u přepážky se sázkami, vedle toho šílený prožitek s dvířkami telefonní budky, v pracovně otravné bílé kočky, jindy zase šlehačková bitva v dětské sešlosti. Málem až poetické výjevy z kostymní pohádky, operetního plesu či stylizovaného představení v jeskyni. A požáry, požáry... stále větší a děsivější. A všemu vévodí parádní výkon Isabelle Huppert, která je prostě na tyhle divné a zvrácené ženské postavy velkou specialistkou a nakonec určitě i díky ní mě Malina dokázal(a) do toho dění na pomezi reality, snových představ a výjevů z rozepsaného románu hlavní postavy hodně pohltit. Na vyústění jsem byl zvědav, svým způsobem jsem takový konec vnímal jako nevyhnutný a v rámci nejednoznačnosti přítomné v celém příběhu si současně zachovává určitou tajemnost. Avšak marně jsem trochu čekal pořádné vysvětlení a objasnění celého podivného příběhu a identity či úlohy hlavních postav, něco, co by tomu vsunulo i jakýsi hlubší rozměr navíc nebo spojilo více z toho množstva zajímavých rozehraných prvků dohromady. I tak ale mohu hlásit značnou spokojenost po skutečně osobitém filmovém zážitku. [80%] (18.03.2022)

Mám moc rád Bachmannové verše. Mám rád romány Maxe Frische, který jim dvěma zadělal na společné peklo (přečtěte si jeho drama Triptychon). Četl jsem Malinu – je to kniha hodně abstraktní a v určitém věku mladým dámám – neřízeným střelám – životu nebezpečná. V Schroeterově / Jelinekové verzi je tenhle pýthijský běs, který nejčastěji zaniká s mateřstvím, popsán dost věrně. Film má nádherné obrazy, trochu to změlčuje pocit z „osoby“ Maliny, který je zde wendersovským andělem spíš než alter egem – jak to ale zfilmovat jinak nevím. Asi nefilmovat. Carriére je útěšný, Huppert tradičně vynikající... Potíž je v tom, že hlavním hrdinou románu byl Malina – věčný, stále přítomný, laskavý až po samu mez Ženiny sebenenávisti. Jenže: ve filmu je jednoznačně hlavní postavou Huppert – převážit se to nepodařilo. A pak, když udělá Malina první volní akt a přestane Ženě věřit „cokoliv dalšího“, je to vražda právě pro ten akt. Nikoliv sebevražda. A byla to v případě Bachmannové sebevražda? Silné je ovšem přežití Maliny – jeho pohoda uprostřed plamenů – tam je konečně Carriére silnější než Huppert. Tam je satan. Viděl jsem málo zběsilejších filmů – jak by tohle natočil Žulawski? Řekl bych, že intenzivněji. Ale asi by nebyl tak výsostný v „ohních“. Pro tu poslední půlhodinu zvyšuju z „obyčejných“ čtyřech na pět hvězd – protože jsem sráč, když vůbec ještě hodnotím Takové téma. (20.02.2015)

tak tedy první hodnocení a to zrovna takového filmu ). Kdo zná ingebord bachman a její novelutak nechť věří, že se jí na plátno povedlo převést skvěle. Pro ty co ji neznají - scénář vyšel z pera Elfride Jelinek a pokud máte strach z pianistek tak tenhle film vynechjte. IMHO je s(u)yvější. Uveden poprvé letos v Hradišti a po zhlédnutí byla potřeba několika panáků vodky. Dlouho už jsem nešel z filmu takhle zničenej. (18.08.2003)

Během sledování jsem se zmítal mezi módy silného zaujetí a totálního vyčerpání (že bych kopíroval Ženino naladění?). Jasnější názor ohledně toho, co mě na tomto filmu fascinovalo (ať již myšlenkově či formálně) a co mě naopak odrazovalo, resp. ukolébávalo, ale vlastně i ohledně toho, co jsem to vůbec viděl, si udělám po druhé projekci, jež je nutností, a na kterouž se těším - proto by byl taky nesmysl jít s hodnocením pod čtyři hvězdičky. Budiž dalším důkazem toho, že jsem s tímto dílem neminul fakt, že jsem si v knihovně objednal knižní předlohu. (06.08.2022)

Začnu básní I.B. Žádné delikatesy Už mě nic nebaví. / Mám vyzdobit metaforu / mandloňovým květem / Ukřižovat syntax / ve světelném efektu? / Kdo by si lámal hlavu / nad věcmi tak pomíjivými atd. Román Malina měl zřejmě být součástí velkého, snad epochálního projektu (jako třeba Musilův Muž bez vlastností), ale zůstalo jen torzo, které je každému k volnému použití. Simultánku proti trojici Schroeter, Jellineková, Huppertová, I.B. prohrává; její román tu slouží spíš jen pro "správné" rozestavení figurek. Skončím citátem z jednoho jejího dopisu Paulu Celanovi (26.10.1958) - Toužím po klidu a řádu, tady je jen neklid, příliš bezvýznmných věcí, tolik vyrušování, které mě tíží den za dnem... Měla jsem těžké dny, plné pochyb a beznaděje, ale úzkosti může člověk vnést jedině do skutečnosti a tam je rozptýlit, nikoli přemýšlením... Přestože je film zatížen přemírou nekalých symbolů (trhliny a především v přebytku oheň), není možno na filmovou roli navázat skutečný osudový život I.B.; Malina a Ivan nejsou Celan ani Frisch, spíš on i on je ona. (24.09.2022)