garmon

Dvě ženy. Olga (Hanna Schygulla) je učitelkou na vysoké škole, sebevědomá feministka a literární vědkyně zabývající se ženami v literatuře preromantismu. Ruth (Angela Winkler) je žena v domácnosti, je labilní, někdy vzteklá, jindy apatická; měla být učitelka, ale necítila se dobře před studenty. Její bratr se zabil a její matka (Agnes Fink), lehce dementní, dožívá v domově důchodců. Olga a Ruth se seznámí a spřátelí. Jsou jedna druhou fascinovány. Když je Ruth zle, sní černobílé sny, někdy o své sebevraždě. Ruthin manžel Franz (Peter Striebeck) sice horlivě podporuje přátelství obou žen, ale brzy také začne žárlit. Žárlí vlastně i na to, že se Ruth postupně daří zbavovat se démonů a snad i vracet k tvorbě, k původnímu povolání a k sobě samotné.

Celý tento televizní film či pásmo je spjatý s tématem vojenského převratu v Řecku v roce 1967. Ten mimo jiné způsobil obrovskou vlnu emigrace Řeků do západní Evropy. Nausikaá je v mytologii dcera krále národu Fajáků, princezna, která se zasadila o Odysseovo pohodlí. Podobně přijímá v první rovině filmu dívka Agnes (France Dougnac) ve svém bytě řeckého levicového novináře a přenechává mu svůj pokojík coby azyl. V dokumentární rovině pořadu se režisérka Agnès Varda vyptává uprchlíků na jejich osudy. V třetí rovině filmu pak inscenuje parodické divadýlko o našich stereotypech v pohledu na Řecko a Řeky. Vše doplňují písně proslulého filmového skladatele Mikise Theodorakise a lidová řecká hudba.

Přivinout si ženské tělo a dostat se tak k jejímu srdci, na to je po celý svůj život zvyklý mužný automechanik se zájmem o klasickou hudbu jménem Pierrot (Nicolas Silberg). Jako blesk z čistého nebe však jednoho dne spatří při chrámovém provedení Requiem Gabriela Faurého (které hraje v tomto filmu klíčovou roli) postarší zaměstnankyni lékárny Jeanne (Hélène Surgère) anebo snad Michèle (Hélène Surgère) – její jméno nám až do konce zůstane skryto – a ač žil až do teď spokojený staromládenecký život ve vztazích s podobně nezávislými milenkami, či bývalými láskami, pochopí, že právě potkal tu jedinou, opravdovou, velikou a životní. Jeanne (či snad Michèle) je tak postavena před skutečnost, že ji chce muž, který není zvyklý, aby byl odmítnut. Jeho tvrdohlavost se však střetává nejen s jejím rezolutním ne, ale brzy také se zkouškou mnohem těžší, ba absolutní.

Tři ženy v poušti na odlehlém ranči. Vůdkyně kultu Magdalena (Magdalena Montezuma) si nese zlou zkušenost s muži a vraždí je. Ostatní dvě ženy si podrobila: jedna je tu služkou a druhou školí v kultu krásy a artificiální hudby. Všechny tři žijí v značné bídě a naprosté odloučenosti, až jednoho dne zastaví u dveří mladý nevinný tulák, kterého přijmou mezi sebe. Rovnováha trojúhelníku je tím však narušena. Willow Springs stojí rozkročené mezi americkou a německou verzí prvních fází queer cinema. Je natočené v okouzlujících exteriérech kalifornské pouště a je vystavěné jako afektované melodrama vyprávějící o choré mysli toužící po netělesné kráse a nezávislosti na okolním světě. Filmařsky porušuje Willow Springs většinu pravidel profesionálního filmu své doby.

Goldflocken jsou povídkový queer film se spoustou hudby a s velkými emocemi. V první části se Josette (Magdalena Montezuma) pokouší zachránit svého milého, který je závislý na drogách. V druhé části se ocitáme na seřazovacím nádraží, kde mladičká Andréa (Andréa Ferréol) touží poznat svět a milovat se se svou láskou. Ve třetí části umírá v záplavě světla Vražděná duše (Bulle Ogier) a ve čtvrté touží něžný a jemný Franzl (Udo Kier) po své zákonné manželce, která jej odmítá a je mu nevěrná. Film se vrací k poetice němé kinematografie a zároveň využívá performativního herectví a je plně zasazen do doby svého vzniku.

V devadesátých letech postihlo rumunský hornický region Údolí řeky Jiu rozsáhlé uzavírání těžebních areálů z důvodů neproduktivity. Nahoře ve svých kancelářích z dob komunistického Balkánu trůní šéfové podniků, vespod se otrhaní, do černa zmazaní chlapíci brodí v uhelné vodě. Občas nějaký umře, kdo z toho co dělá… Podle všech pravidel noirové detektivky sem ale přichází osamělý cizinec Dumitri Costa (Razvan Vasilescu), aby vyšetřil bezpečnost práce v dolech. Okamžitě potkává překrásnou a vášnivou Alinu (Cecilia Bârbora), ale jejich sexuální dýchánky pravidelně vyrušují nová úmrtí – jsou to snad vraždy?

Nevlastní bratři. Oblíbený herec, celebrita a zpěvák Andrei (Ion Dichiseanu) a nezaměstnaný flákač a tajný básník Petre (Dan Nutu). Andrei si užívá svého postavení, miluje se s krásnými ženami, podepisuje se fanynkám a dává rozhovory. Petre je bohém, je stále bez peněz, rád si hraje, rád klame, mění výchozí bod situace, do toho občas v obchodech krade drobné věci, dělá ostudu, předvádí se před slečnami a uvnitř je velmi čistý a zranitelný. Petre nemá kam jít a Andrei ho ubytuje u sebe doma. Poslední bod trojúhelníku je mladičká Dora (Ileana Popovici). Ta denně pokládá čerstvou růži u Andreiova prahu – a tam ji jednou překvapí Petre. 100 lei je pak onich 30 stříbrných, za které se prodá čest, úroveň, pro které se zradí, které mohou způsobit neštěstí, pokud se na tom všem nerozhodneme nepodílet, neotočíme se pryč, maximálně nemávneme na rozloučenou a pak definitivně nezmizíme z něčího života.

Herečka Maria (Larisa Kadočnikova) je sirotkem. Na svou matku má vzpomínky z války, kdy ji jednoho dne ztratila při nenadálém útoku Němců. Dnes, jako úspěšná divadelní diva, nese svůj smutek z toho jen jako malou bolest uvnitř. Řeší totiž partnerskou krizi se svým milým, divadelním režisérem Konstantinem Petrovičem (Rodion Nakhapetov). Přestože se mají rádi, cítí se Maria nenaplněná a Konstantin jí vyčítá i její profesní vyhoření. Usmíření a nové rozchody jsou kořeněné přítomností do Marie zamilovaného studenta fotografie Serjoži (Oleg Polstvin) a především Mariinými setkáními s mužným svářečem Gerasimem (Jurij Iljenko). Jednoho dne navštíví Marii starší dáma a ukáže se, že se jedná o její ztracenou matku (Nina Urgant). Když tato později téhož dne náhodně umírá na srdeční příhodu, rozhoduje se Maria jít nazpět po jejích stopách: setká se s udavačem Sukačem (Jurij Mažuga), který mohl za jejich rodinnou tragédii, potká dávnou přítelkyni své matky, která jí popisuje příhody z doby, kdy ještě nebyla na světě. Nakonec se Maria ocitá ve stejných citových rozporech: s kterým mužem žít? Jak žít autenticky? Jak „snít a žít“ tak, aby člověk zároveň létal a rovněž přinášel něco druhým?

Stařík Levko Serdjuk (Dmitri Milyutenko) žije sám ve vsi na okraji stepi. Přišel o své nejbližší a rád by už zemřel, ale nedaří se mu to. Synové, kteří mu zbyli, jsou z města a Levkovy rady a příkazy jsou jim už jen pro smích. Levko žije ve svých představách, reminiscencích, otáčí doma obrazy na stěně čelem ke zdi, aby jej nepronásledovaly přízraky. Studna na jeho dvoře, dříve s tak silným pramenem, je nyní zanesená. Sbírá sílu k tomu pročistit její pramen a předat svou moudrost a plody své zkušenosti někomu, kdo by o to stál.
Poetický a výrazně obrazově metaforický film Pramen pro žíznivé ukazuje s minimem dialogů tolikrát převyprávěný příběh o osudech stáří a tradice, o vpádech válek, soudobého věku, ale také o životě jednotlivce uprostřed nich a o naději, kterou dává lidskému pokolení zrození nového života. Film by uvolněn k distribuci až v roce 1987.

Na břehu moře se setkává nesourodá společnost: zkušená a cynická Žana (Malgorzata Braunek) zde loví mladíky po boku svého expřítele Viliho (Juozas Budraitis) a mladíček Sava (Nikolai Sotirov) zažívá první milostná rozčarování se svéhlavou Ninel (Yanina Kasheva). Celá společnost se těší na každoroční obřad Velkého nočního koupání, při kterém se pije a dobře jí a letos přibyde ještě nová kratochvíle: dávná thrácká hra na oběšence – jeden ze skupiny má okolo krku smyčku uvázanou na stromě, stojí na veliké kouli a ostatní okolo divoce tančí. Kdyby se někdo čirou náhodou rozhodl do koule kopnout, záleží už jen na rychlosti „oběšence“, zda si smyčku stihne přetnout srpem, který pro ten účel drží v ruce. Závěr filmu je o lidské odpovědnosti za druhého – o tom, jak vratké jsou citové hry, pokud za nimi není opravdový cit. A pokud za nimi stojí, nejsou o nic lehčí, protože některé vazby nelze přetnout.

Na severních polích žije odvěků obrovsky bohatá rodina, v níž vládnou ženy. Krom prasteré „Věčné Alice“ (Taťjana Pileckaja) je hlavou rodiny, středobodem vyprávění Margarita (Renata Litvinova). Ta hýbe historií lásek a nenávistí uvnitř své rodiny a zejména tak učiní u svého syna Benedikta (Anton Šagin), který se nešťastně ožení se sestrou své předčasně zemřelé ženy Fainou (Sofja Ernst). Jak kdyby okolnosti vzájemné nenávisti těchto dvou postupně infikovaly rodinné sídlo i lidi v něm žijící, takže jsme svědky postupného úpadku a rozvratu kdysi mocného klanu…

Majitelka farmy na růže Anna (Magdalena Montezuma) se trápí vztahem se svým synem Albertem (Mostefa Djadjam). Snaží se s ním opakovaně zapříst hovor, ale Albert je nepřístupný, zasněný anebo začtený, nevlídný. V blízké stodole totiž přespává jeho touha – jinoch Fernando (Antonio Orlando). Ale je Fernando opravdu živá bytost? Není jen jistou součástí bytosti Alberta, stejně jako tento zase dříve součástí bytosti své matky? Okolo farmy se jak mouchy pohybují děti – některé nevinné, jiné kruté. A noci jsou horké, temné, plné ohně, noci, v nichž se růže stávají ranami a které už nevykoupí ani něha, ani smích dětského posměváčka. Anna se pokouší podivný trojúhelník rozplést, nabízí Fernandovi peníze, aby odešel, a nakonec se rozhoduje z klece odejít sama – prodat svou růžovou farmu. Rozuzlení je však ještě jiné...

Dva bratři. Nezřízený Kanat a pracovitý Aman. A těhotná mladičká Žana. Kanat ji dovezl k bratrovi do stepi – snad ji chtěl i představit, spíš ale kvůli tomu, že mu došel i ten zbytek peněz, co původně měl. Po první rvačce s policistou jej zavřou a Žana porodí. Aman ji vezme k sobě, ale to je trnem v oku jeho nastávající. A ta je dcerou místního mafiána. Aman přichází jak o práci, tak o snoubenku a je nucen volit: život ve městě, kde není zaručeno nic, anebo ztráta zbytku lidství?

Jádrem typicky iosselianovského „nepříběhu“ je pečlivé zachycení reakcí a výřezu z osudů propletence skupiny lidí navázaných na šlechtičnu Solange (Narda Blanchet). Ta tráví své spokojené stáří na zámečku své sestřenice Marie-Agnes de Bayonette (Thamara Tarassachvili). Aktivní stařenky dělí svůj denní rozvrh mezi pravidelné návštěvy mše v místním kostelíku, různé společenské hry s přáteli, údržbu rozsáhlého sídla, nákupy, anebo lov ryb. Na své živobytí si zčásti vydělávají prodejem nepotřebného nábytku a občas také čelí nabídkám o odkup svého domova. Dokud se postavy drží v bezpečí svého domu, zasahuje sem nebezpečí pouze v podobě absurdně kumulovaných zpráv o různých neštěstích skrz rozhlasové a televizní vysílání. Poté co Marie-Agnes ve spánku umírá, přijíždí na zámeček až z Ruska také její stará sestra Helena (Alexandra Liebermann) se svou dcerou Olgou (Lilia Ollivier). Dědičky se rozhodují zámek prodat.
The Butterfly Hunt je Iosselianiho poctou normalitě, aktivním seniorům, ale s jemnou ironií je také přitakáním multikulturnosti: katolictví se ve filmu prolíná s hnutím Haré Kršna, svět tradiční francouzské venkovské aristokracie je doplněný realitou rané postsovětské společnosti a vše předchozí prostupuje také japonský byznys. V závěru filmu se na nové bráně zámku objevuje velký nápis ve znakovém písmu znamenající výraz „zboží“, ale také „bohatství“ – a o podobách bohatství také Iosselianiho film je.

Do městečka přijíždí muzikál „Fantastica“ s hlavními hvězdami Lorcou (Carole Laure) a autorem a jejím mužem v hlavní osobě, Paulem (Lewis Furey). Lorca a Paul jsou ze sebe navzájem lehce otráveni, dohání je stereotyp putujících umělců, Lorca se obává o své zdraví a Paul pouze o svůj muzikál. Městečko je navíc zaujaté ještě jinou věcí: jeho starosta Jim (John Vernon) chce mermomocí získat pod kontrolu pozemek, na kterém si místní hippie Euclide Brown (Serge Reggiani) vytvořil ráj na zemi. S jezírkem plným pstruhů, bílým koníkem, holuby a farmou. Když se přijde na to, že Lorca je dvojnicí ženy, pro kterou oba muži planuli láskou, může drama začít.

Mitu (Costel Cascaval) je potomkem náměstka bývalého komunistického ministra, ale s otcem Grigorem (Victor Rebengiuc) se nesnese – zřekl se kvůli jeho pohodlné kariéře snů o emigraci a i teď u něj platí pouze za nerespektovaného budižkničemu – živí se jako ošetřovatel prasat a je pouliční ochlasta. Jednoho dne sbalí Mitu náhodně na ulici Noricu (Dorina Chiriac). Pijí spolu, pak se milují, hádají – je to l'amour fou, bláznivá láska s velkým L. Norica je veselá holka, chtěla by se vdát a žít normální usedlý život. Pracovala doteď u obtloustlého majitele kiosku Giliho (Doru Ana) a vlastně byla docela spokojená s představou, že si ji Gili na podzim vezme. To však ještě neznala Mitu – a Mitu je muž, který ze své lásky a touhy po respektu neslevuje.

Hlavní hrdina, režisérovo alter ego pojmenované po světci Janovi z Boha (João César Monteiro), žije v chudé části Lisabonu v levném pokoji rodinného penzionu Dony Violety (Manuela de Freitas). Miluje tajně její dceru Julietu (Teresa Calado) a je přesvědčen, že jej v dokonale udržovaném penzionu noc co noc sužují štěnice. Po náhodné tragické smrti jeho sousedky, prostitutky Mimi (Sabina Sacchi), získává Jan díky krádeži v jejím pokojíku konečně velký obnos peněz. Ty mu však štěstí nepřinesou: ocitá se nejprve na ulici a posléze i v blázinci, z něhož jej jako posel prozřetelnosti zázračně vysvobozuje Livio (Luís Miguel Cintra).

Jednoho dne donese Joãovi de Deusovi (João César Monteiro) vyslanec Boží neočekávaně kufr plný peněz. João, do té doby chudičký zmrzlinář, tak náhle stojí coby baron naroveň šlechticům a ve svém sídle hostí brzy také vznešeného prince Omara Rashida (José Airosa) s nádhernou princeznou Elenou Gombrowicz (Joana Azevedo). Po noci plné sázek v pokeru nakonec právě ji vyhrává João v kostkách a společně si užívají jak blasfemické boření pravidel etikety, tak divoké líbánky. Elena však jednoho dne mizí a s ní i všechny Joãovy peníze...

Jevištěm většiny scén filmu je moskevský komunální byt, jehož obyvateli jsou náctiletý sirotek Míťa (Mikhail Rozanov) a jeho bláznivý soused Tolik (Alexandr Baširov). Jednoho dne jim vleze do bytu přes střechu oknem dívka Alexandra (Taťjana Drubič), toho času na útěku ze zajetí v bytě sousedícím – tam ji uzamkl její otec (Alexandr Zbrujev), protože ji chtěl odříznout od milostného románku se ženatým budižkničemu Voloďou (Alexandr Abdulov). Alexandra však od Míti Voloďu zavolá telefonem, setkávají se a v bytě všichni vespolek pořádají divoké dýchánky. Jednoho dne se ovšem na scéně objevuje opět Alexandrin otec a když vyjde najevo, že je dívka těhotná, rozhoduje se malý Míťa, že vezme, byť absurdně, otcovství na sebe. Když se k tomu připojí skupina Aquarium, jeden nešťastný generál, černošský proletář či vize ze života a smrti Stalina, odkazy na Křižník Potěmkin, Alexandrina matka – slavná malerína anebo Míťův nepřítomný dědeček vlastnící prosperující továrnu v Cannes, může začít ta správná fraška.

Bernadette (Micheline Lanctôt) opouští svého manžela a stěhuje se se svým synkem do polorozpadlého domu na venkově. Protože je zastánkyní volné lásky, ocitá se téměř okamžitě uprostřed velké komunity místních mužů, kteří si všichni řeknou o to své a také to dostávají. Láskyplnému soužití všech přispěje i nečekaný příchod druhého dítěte, postiženého Napoléona, kterého Bernadette svou láskou dovede vyléčit. Po tomto „zázraku“ se na místo začínají sjíždět prosebníci a nové „svaté“ postupně berou klid i radost ze života. Když se k tomu přidá touha po penězích u dvojice těch nejdivočejších mužů užívajících si Bernadettinu přízeň, začnou se nad komunitou rychle stahovat mračna.