garmon

V této pochmurné absurdní komedii lemované zástupem zohavených mrtvol je hlavním hrdinou sám ďábel Komposterov (Alexandr Baširov). Když se akademik Baškircev (Michail Uljanov) vrací domů do Sovětského svazu z vědeckého turné, hned cestou z letiště málem přijde o život při autonehodě. Při večírku na uvítanou se mezi hosty vloudí podivný eskamotér, který zmrzačí Baškircevovu dceru Lizu (Alexandra Turgan) a posléze v dače rabuje a mizí v oblaku síry. Sám Baškircev je brzy nato za velmi podivných okolností sprovozen ze světa a jeho potomci zčásti emigrují a zčásti se rozhodují pro pomstu. K pochopení ďábelsky protichůdných sil působících v SSSR na sklonku jeho existence nám Sergej Solovjov nabízí v Domě pod hvězdnou oblohou magicko-realistický klíč parafrázující v bujaře dryjáčnické poloze fantasmagorie gogolovsko/bulgakovovských diaboliád.

Čtyři městští hudebníci přijeli na letní byt. Tak by se dal shrnout děj tohoto filmu. Na půdorysu střetu a dočasné koexistence dvou světů reliéfuje režisér odlišné hodnoty dvou nesourodých společenských skupin, ale brilantně rovněž ukazuje, jak se mohou doplňovat v médiu zvaném film (zvláště když začne dlouhý podletní déšť). Pastorální, tedy venkovský film, je navíc prosycen celou řadou mikrodramat motivovaných každodenními zvyky živočišného druhu zvaného člověk, navíc člověk sovětský v době kolchozů: sledujeme každodenní příjezdy a odjezdy kolchozníků na pole, sousedské hádky, obdělávání půdy, ale třeba i kradení materiálu, papalášský lov pstruhů pomocí granátů anebo prostě veselení se navečer s domácí pálenkou a vínem. Když hosté odjedou, zbyde v nejcitlivější dívence hostitelské rodiny lehký smutek – adresy má, třeba se vydá do města.

Čtyřicátník Leo (Àngel Jové) žije v ponižujícím vztahu se zestárlou Maríou (María Martín), sní ale o jediném: získat pro sebe a pro realizaci své konkrétní erotické fantazie jako své vlastnictví prostitutku Bilbao (Isabel Pisano). Celý film je až na momenty trpného a zmrtvujícího koexistování s manželkou a příbuznými, na nichž Leo závisí i finančně, horečnatým popisem jeho chorobné touhy manifestující se konzumací pornografie, voyeurstím a stalkingem. Po důkladném naplánování přikročí Leo konečně k činu.

Film La mort d'un bûcheron načínají záběry na brutální vraždu. Nikdy se však nedozvíme ani kdo vraždil, ani kdo byl zavražděný: můžeme se jen dohadovat; všudypřítomná lež a různé vrstvy svědectví nám pravdu pouze poodhalují. Podobně je na tom dívka Marie Chapdeleine (Carole Laure), která odchází od své matky, aby našla svého nikdy nespatřeného otce. Opustil svou rodinu před mnoha lety a zřejmě se snažil vydělat si na dalekém severu na lepší život. Marie se uchytí jako zpěvačka „nahoře bez“ v městském baru, příležitostně fotí akty a její nový přítel François Paradis (Daniel Pilon) ji stále více manipuluje do prostituování se. Jednoho dne však Marie potkává životní lásku svého otce, prostitutku Blanche Bellefeuille (Denise Filiatrault). S tou se posléze, ještě v doprovodu své těhotné sousedky a mafiánského majitele strip baru, vydávají přímo do srdce kanadské divočiny, na místo, kde byl naposledy spatřen Mariin otec.

Dívka Normande St-Onge (Carole Laure) žije zvláštně uspořádaný život v bytě, ze kterého se musí brzy vystěhovat. Žije mezi nudnou prací a skupinkou svých blízkých. Jejího zevlounského milence Bouliana (Raymond Cloutier) doplňují podivní sousedé – bláznivá stařena Mme. Veilleux (Anne-Marie Ducharme), její dospívající vnuk-bicista Jéremie (Gaetan Guimond) a sochař bust (J. Léo Gagnon), který vytváří přesnou dívčinu kopii včetně vlasů a očních náhrad. Matka Normande, Berthe (Renée Girard), je držena v detenci, kam byla odsouzena za pobuřování a za útok na soudce. Normande se k tomu trápí i kvůli své sestře Pierette (Carmen Giroux), bezskrupulózní puberťačce, která se poflakuje ve špatné společnosti a tahá ze sestry peníze. Normande zkrátka zvládá všechno obstarat, většinu svých blízkých živí a ještě je žádoucí a radostná. Když potká iluzionistu Carola (Reynald Bouchard), který se živí jako praktikant v ústavu, v němž je držena její matka, její osud nabyde nečekaný spád: jednoho dne jí totiž Carol, pološílenou a náročnou matku, bývalou hvězdu lechtivých show, dovede přímo do jejího bytu. Kromě toho, že je stará paní náročná a depresivní, začínají skrze její přítomnost vyplouvat na povrch staré křivdy a je jasné, že se o Normande a její blízké brzy začne zajímat policie...

Paul (Dominic Gould) a Anne (Valeria Bruni Tedeschi) jsou mladý francouzský manželský pár. Mají spolu malé dítě, Paul se živí jako novinář a právě přišel o práci. Znechucen praktikami médií odjede bez jediného slova vysvětlení na pusté španělské pobřeží za svým starým mentorem Antoniem (Francisco Rabal). Anne je zoufalá, pátrá po někom, kdo by jí navedl byť na stopu zmizelého manžela. Na radu Paulova kolegy z práce vyhledá Paulovu bývalou lásku Maríu (Ángela Molina). Ta odhadne, kde se Paul nachází, a nechá se dokonce přemluvit, aby do Španělska Anne doprovázela. Korida může začít...

Françoise (Josée Destoop) a Vincent (François Marthouret) jsou mladý pár a neradi utkvívají: když je nebaví aktuální zaměstnání, nebojí se je změnit. Žijí po levných podnájmech, milují se, užívají si jeden druhého i vlastní svobody. Jednoho dne se rozhodnou, že odjedou natrvalo do Alžíru. V začátcích jim má pomoci přítel, který se tam usadil. Prodají tedy celý svůj nicotný majetek, aby měli na cestu a den před odjezdem dostanou telegram, že se vyskytly neočekávané potíže, a ať ještě chvíli vyčkají – následuje dopis. Vyčkávají mnoho dní a jednoho dne je jim jasné, že už nikam nepojedou. Jak ale naloží se svými životy po takovémto návratu z cesty, která se vůbec neuskutečnila?

Charles (François Simon) je majitelem továrny, která již třetí generaci vyrábí hodinky. Jednoho dne jej ale místní televize osloví o interview a on uprostřed něj zjistí, že jeho životní plány byly jiné. Odejde na pár dní pryč, daleko od příbuzných, od práce, do levného, bezejmenného hotelu, ale i tam stále znovu zjišťuje, jak se vzdálil sám sobě. Pak potká náhodou v restauraci mladý pár. Paul (Marcel Robert) se živí jako malíř, Adeline (Marie-Claire Dufour) je v domácnosti. Charles se s nimi spřátelí a přestěhuje se k nim. Prostý život mu zdá se svědčí, ale chapadla jeho minulosti jsou dlouhá...

Do Údolí démonů ve Švýcarsku zajíždí občas režisér Paul (Jean-Louis Trintignant) načerpat vnitřní sílu. Démoni zde nejsou stále, krajina je ale uprostřed pohoří a jim i zimě se tu daří déle. Paula si najde Jean (Jacob Berger) – absolvent New-Yorské filmové školy. Je plný entuziasmu a Paul ho přijme za asistenta. Hledají v Paříži mezi mnohými adeptkami herečku pro Paulův příští film – nakonec je jí Italka Dará (Laura Morante), momentálně servírka z města Chioggia, která ke konkurzu vůbec nepřišla, protože už nechtěla dělat žádný další film. Dará má svá tajemství a nechce o nich mluvit. Jean se do ní zamiluje a o Paulovi nevíme, zda Daru nemiluje už řadu let. Trojice se ještě zaletí podívat do New Yorku za Dariným otcem, který vede v Brooklynu malé bistro. Krajiny se střídají, ale tajemství zůstávají nevyřešena – příběhy se zacelují jako jizvy, démoni se vracejí.

Messidor je desátý měsíc francouzského republikánského kalendáře pojmenovaný podle výrazu pro sklizeň. Je to měsíc vymezující nejkrásnější dobu roku, od června do července. Právě v tu dobu si dvě náhodně se setkavší dívky zvolí toto slovo jako svá falešné příjmení: to, když je na jejich bezstarostné jízdě stopem napříč krajinou zkontroluje policista. Studentka historie a prodavačka nemají společného skoro nic. Jsou však obě plné chuti do života, do objevování světa a do hry na život v něm. Dvě sedmikrásky se však brzy ocitají bez střechy nad hlavou a bez zákona a jejich cesta se začíná komplikovat na způsob osudových kolegyň, Thelmy a Louise.

Milieu du monde (Střed světa) je restaurace ležící přesně na hraně úmoří: voda ze střechy stéká na jednu stranu do Středozemního moře a na druhou do Severního. V této restauraci jsou rovněž rozdělena místa pro chudé a bohaté: hranice mezi nimi leží přímo uprostřed podniku. Do „drahé části“ restaurace si zajde se svou milenkou i hlavní hrdina Paul (Philippe Léotard). Střed světa, jak vtipkují, pro něj ale představuje rovněž přirození jeho nové milenky, překrásné italské gastarbeiterky Adriany (Olimpia Carlisi). Pro obojí je ochoten uvést do rizika vlastní rodinu, svůj manželský vztah i slibně se rozvíjející kariéru lokálního politika…

Film je obrazovým ztvárněním stejnojmenné novely italského spisovatel Antonie Tabucchiho. Requiem jako mše za zemřelé, v rámci níž se během dvanácti hodin jednoho horkého odpoledne a večera v Lisabonu odehrávají reálná, smyšlená, ale také zásmrtná setkání spisovatele bloudícího po městě. Jádrem příběhu je jeho setkání s legendárním básníkem Fernandou Pessoou (Miguel Yeco), mimo jiné také okultistou. Přítomný a minulý čas se mísí, neodvratitelná vyústění budoucnosti jsou vyzrazena lidem dávno zemřelým, hořké účtování s nezměnitelnými událostmi vlastní minulosti se pročišťují a nade vším tím se rozprostírá Lisabon jako hlavní figura celého děje.

Otec a tři synové zdědí dostatek hmotných prostředků, aby mohli veškerý svůj čas trávit na venkovském sídle, opečováváni letitou rodinnou služebnou (Olga Karlatos). Ta je ochotna se postupně proměnit z pouhé kuchařky, obsluhy a ukíizečky v ošetřovatelku, milenku, matku, otroka, ale i v další role. Film je černohumorným podobenstvím o koncích patriarchátu, případně o chtónické síle ženství.

Film vypráví příběh o skupině drobných pašeráků přemisťujících pro svůj výdělek zboží, peníze a lidi přes švýcarskou hranici. Paul (Hugues Quester) je automechanik snící o emigraci do Kanady, Madeleine (Myriam Mézières) barmanka v nočním klubu toužící po Paříži. Jean (Jean-Philippe Écoffey) je místní mladý muž, kterému vyhovuje pracovat jako námezdní dělník v kravíně, ale touží po ženě svých snů. Mohla by jí být Alžířanka Mali (Betty Berr), opakovaně čelící šikaně od policejních úřadů, zatvrzelá a nedůvěřivá k jakémukoliv citu od Evropanů. Zdá se, že skupince její činnost vynáší, nicméně policejní smyčka se očividně stahuje. Pak se objeví onen „už opravdu poslední“ kšeft: přepravit přes hranici 40 kg zlatých cihel...

Zpěvačka a tanečnice Lady M (Myriam Mézières) potkává při jednom ze svých pařížských vystoupení barcelonského malíře Diega (Juanjo Puigcorbé). Prochodí spolu noc městem a jiskra je zažehnuta. Lady M přijede na Diegovo pozvání do Barcelony a projíždějí spolu Španělskem v divokých líbánkách. Pak se ovšem na scéně objevuje Nuria (Félicité Wouassi), s níž má Diego malou dcerku. Nesourodá čtveřice se setkává opět v Paříži a zkouší si uspořádat společnou existenci...

Servírka Rosemonde (Karin Viard) byla kdysi znásilněna a v sebeobraně útočníka zabila. Jejího příběhu se chce chopit filmová produkce plánující natáčet seriál podle skutečných událostí. Peníze jdou od štědrého sponzora, výrobce krmiv pro psy. Je najat začínající literát (Jean-Quentin Châtelain) a ten má na základě rozhovorů s Rosemonde napsat scénář filmu. Nezdá se však, že by Rosemonde chtěla před ním na nepříjemnost obzvlášť vzpomínat. Proto je najata ještě herečka (Cécile Tanner), která by snad mohla Rosemondino tajemství odkrýt jako žena od ženy. Čtyřlístek outsiderů uzavírá Rosemondin přítel Pierrot (Antoine Basler), živící se pašováním ojetin do východní Evropy. Fourbi je pes Rosemondy a Pierrota a je mu zle z krmiv sponzora plánovaného filmu.

Alex (Valentin Popescu), syn pradleny, je pověřen vedením jedné z restaurací obrovského hotelu. Velmi záhy zjišťuje, že změny, kterými ji doufal proměnit, jsou limitovány rozkazy všemocného „zaměstnavatele“ – nekorunovaného krále celého mikrosvěta, který hotel představuje. Ukazuje se, že jeho mnohá patra a oddělení nejsou osídleny pouze restauracemi, přijímacími sály anebo technickým zázemím, paralelně zde vedle sebe existují světy, v nichž se odehrává teror i protesty vůči němu. „Zaměstnavatel“ je navíc pravděpodobně Alexův otec. Zrada a boj o moc, všudypřítomný Velký bratr, krásné ženy a především: v hlavní roli proslulý Ceaușescův palác coby dějiště filmu.

Alexi vystudoval klasickou botaniku a čeká na konkurz na dobré místo, které se neotevíralo už 10 let. Má se za to, že jej obdrží, protože jeho diplomka vzbudila jístý rozruch a jeho konkurentkami v konkurzu jsou jen dvě dívky, zatímco tato pozice je obecně chápaná jako mužská. Alexi odešel od otce a jeho nové ženy, která je v jeho věku. Nenechává se od nich podporovat, žije ve vybydlených halách a sklepích. Sledujeme jeho příběh od okamžiku, kdy si najme pokoj v rozděleném bytě pouze s polovinou dveří. Jeho kamarád Mito a další Alexovi známí často v bytě tráví čas, podnikají v něm různé činnosti, pečují o Alexiho, když je nemocný anebo na něj jednoduše čekají, když není doma. Alexi zajde občas také za svým starým přítelem Michailem, který mu svěří, že byl kdysi učitelem v horách a ukáže mu fotku, na které mu naslouchá celá třída dětí. Když Michail umře, rozhodne se Alexi, že rezignuje na konkurz a také odejde pracovat do hor.
Stupeň je podobenství o spáse, o věcech, které nás od ní vzdalují, o ztrátách, které si ve svém životě hýčkáme, až s nimi strneme na jednom místě a nejsme schopni pokročit o stupeň dále. Je to ale také film o tom, že žijeme mezi anděly a o zázračnu okolo nás a v nás.

José María (Victoria Abril) vyrůstá v tradičně patriarchální španělské rodině a je kvůli své jemnosti šikanovaný jak ve škole, tak svým otcem. Rozhodne se odejít do Barcelony a tam i přes řadu překážek udělá kariéru ve striptýzovém kabaretu coby travestita. Jeho sen je ale větší – proměnit se v Maríu José, žít jako žena a mít možnost mít děti.

Kelly (Kris Bidenko) a Louise (Emma Coles) jsou kamarádky do deště. Studují spolu na základce a snaží se postoupit do lycea City Girls s madrigalovým sborem. Zatímco Louisina matka je liberální samoživitelka s plnohodnotným novým vztahem, Kelly v úplném pořádku rodinu nemá. Její submisivní matka žije s novým dominantním přítelem a pubertální Kelly s ním často přijde do konfliktu. Zádrhel nastane, když jí nedovolí nastoupit do City Girls. Film běží v obrácené naraci, takže na jeho začátku nám režisérka ukazuje jeho vyústění.