Северный ветер

Dekorativně-konverzační fantasy na ruský způsob digitální doby: velký omyl. Litvinovu ráda obsazovala Muratova - zajímalo mě co po Muratové smrti dělá. Pořád totéž. Přenesla si textová ostinata a oběšence na jevišti a zůstala afektovaná. Toto je vlastně divadlo. Dlouhá štědrovečerní večeře jako od Wildera, jen o týden později - jde o Silvestr. Je to perfektně vypravené - ehm, je to strašný kašírovaný kýč a to včetně vizuálních odkazů na Lempickou - . Harry-potterovský kašírovaný vizuál se tu snoubí s atmosférou nějaké podivné počítačové adventury situované do kryptolesbického matriarchátu. To, že tu adventurního není nic, vadí nejmíň. Fantaskno občas odkazuje na Andersena - Louskáček, Sněhová královna, vím já... K tomu se ale připlétá quasi-retro nějaké velkoruské aristokratičnosti, a z té mi bylo hned hnědě, hned ekl. I ten plastový pop tu je velkorusky patetický a temný - nas nedogoňa hadr. A bohužel za tím vším není nic, nic, nic - je to navíc nanicované okatě; libuje si to v té dekadenci; divím se vlastně, že toto v protofašistickém putinovském Rusku ještě prošlo (a jsem rád, že Renata projevila se svou přítelkyní tolik duchapřítomnosti, aby obě včas unikly do Švýcarska - třeba tam budou nadále pít šampaňské). Snímek má velkolepou produkci; třeba časem vyjde najevo, co tímto chtěla autorka říci; třeba to rozvine k něčemu se smyslem. (16.04.2023)