Obsahy(1)
Tři ženy v poušti na odlehlém ranči. Vůdkyně kultu Magdalena (Magdalena Montezuma) si nese zlou zkušenost s muži a vraždí je. Ostatní dvě ženy si podrobila: jedna je tu služkou a druhou školí v kultu krásy a artificiální hudby. Všechny tři žijí v značné bídě a naprosté odloučenosti, až jednoho dne zastaví u dveří mladý nevinný tulák, kterého přijmou mezi sebe. Rovnováha trojúhelníku je tím však narušena. Willow Springs stojí rozkročené mezi americkou a německou verzí prvních fází queer cinema. Je natočené v okouzlujících exteriérech kalifornské pouště a je vystavěné jako afektované melodrama vyprávějící o choré mysli toužící po netělesné kráse a nezávislosti na okolním světě. Filmařsky porušuje Willow Springs většinu pravidel profesionálního filmu své doby. (garmon)
(viac)Recenzie (2)
(Kdo nemáš rád či nestačíš na evropský art, nevstupuj!) Uprostřed kalifornské pouště se skupinka tří žen pod dominancí despotické velekněžky kultu lidské (ženské?) bolesti rozhodne vstoupit do dobrovolné izolace, neprodyšně uzavřené před okolním světem a muži zvláště. Nevíme, zda je k tomu vedlo ryze osobní trauma či nevysvětlitelná posedlost člověka (ženy?) po závislosti, jak prý řekl sám Schroeter. S příchodem citlivého cizince se děj nakonec stáčí ke klasicizující tragédii - a od té přebírá, resp. ji doplňuje, svůj charakter i forma. Operní hudba, kostýmy, některé obrazové kompozice až kýčovitě barokní - jakoupak juxtapozici tím Schroeter zamýšlel? Doplníme-li k tomu i čistě filmové finesy, jako jsou dlouhé záběry často snímané ve velkých celcích, dostaneme enigmatickou záležitost nabitou obsahovými i formálními výzvami pro diváka. Několik návrhů k zamyšlení: je touha oprostit se od (mužského?) světa a oddání se bolesti, trýznění v podobě násilnické vladařky - všimněme si, že je to žena - varováním, že je to předčasné/ zbytečné, protože smrt/ bolest přijde tak jako tak (poušť k nám přijde tak jako tak, tak proč se do ní uchylovat již za života)? Je film pesimistickým uvědoměním nemožnosti uniknout závislosti (jak v minulosti - ona klasika), tak přítomnosti (dementní písnička "Rum and Coca Cola"), ať již pány světa jsou muži (minulost), tak potenciální (ženská) budoucnost, zhmotněná ve zmenšeném měřítku právě oním pouštním ženským společenstvím? ()
Willow Springs je ještě poloamatérský: Schroeter stál za kamerou, jednou rukou snímal zvuk, kostýmy dělala Montezuma. Zvuk je samo příšerný, občas někdo uteče ze záběru (a občas se někomu vyškrábne z náruče kočička: ale on zaujatou pózu udrží až do konce záběru i bez ní, cheche) – to jsou sice jen technické parametry, ale je to celé ještě takové syrové a hovězí; kýč je opravdu kýč, neumětelství a vyprázdněnost je ještě nešikovností a prázdnem. Na začátku slyšíme známou árii Mignon z Thomasovy opery (ale tu zpívala i Aťka Janoušková v Benefici profesora Alexandra a Barbary de Anatolia) a pak už to jede –- tadáááá – pěkně árie za árií, písnička za písničkou, slzavá věta z houslového koncertu za slzavou větou z jiného koncertu – přesně tak, jak to Schroeter dělal celou svou kariéru. Představte si, že seženete štědrý grant, vezmete pár svých (buzních) kamošek, absurdně je nalíčíte, pěkně je obléknete (prohoďte si adjektiva), a namísto toho co jste slíbili grantové komisi původně dělat (bylo to tuším cosi o Warholovi a Marylin – Marylin's Dream byl původní název), začnete z plezíru točit home video někde mezi detektivkou a psychodramatem – Manson vraždil pár let před tímto a Wernerem to hnulo. Dobrodrůžo to určitě bylo. Zajímavé pro mě bylo, že ke konci začaly obrazy nabývat té krásy, kterou znám z jeho profi filmů. Rychle se učil a měl vizi. V tomhle filmu si zkoušel celky a ke konci i svícení. ()