gidzitka

Naprosto nezapomenutelné melodie (akční úprk správňáků a banditů k farmě), hlášky ("Jsou zlí a špatní... A mají zbraně!") a taky jediný mayovkový film, kde dopadne všechno dobře. Je fakt, že když se na to z nostalgie podívám teď, svíjím se nad tou nepřekonatelnou naivností smíchy a fandím padouchům, aby jednou nebyli tak blbě bídní. Na druhou stranu když se vžiji do svého osmiletého já, které chtělo být indiánský bojovník nebo alespoň Nšo-či a přečetlo od Karla Maye naprosto všechno o Oldu Šetrném, Vinnetouovi, duchu Llana Estacada, Karu ben Nemsim, Žutovi atd., musím tomu dát 100%.

Mám alergii na Old Surehanda, odtud bych především odvodila své negativní hodnocení mé jinak oblíbené knižní předlohy. (Nechápu, co dělá otravný UKECANÝ chlap v indiánkách!)

Film, který mě přesvědčil, že není nejdůležitější přesvědčení člověka, ale to co ukrývá ve svém srdci. Film tak depresivní, že navzdory jeho nesporným kvalitám mi stačila jedna projekce a nemusím jej vidět znova. Navíc toto dílo precizně ukazuje, že ani vzdělání a inteligence nezaručuje zdravý selský rozum, kterého se po hříchu často nedostává ani nyní...

Z mé strany zklamání, protože jsem čekala drsný trénink svých břišních svalů, jako to zažívám u Cimrmanna, Žhavých výstřelů, Addamsovy rodiny a Jistě, pane ministře či premiére. Nicméně dostavila se poloviční intenzita, ale i tak to stálo docela za to. Lesy Nielsen se u všeho tváří smrtelně vážně a kožeností obličeje skvěle atakuje všechny americké hrdiny (s výjimkou Indyho) a je to trefa do černého! ("Znovu opakuji tady není NIC k vidění!"...) Jen mi u zpívání americké hymny chybělo držení Drebinovy ruky u srdce, ale trio ZAZ asi mělo pocit, že by to na Američany už bylo moc (jakožto i další vtípky). Já jakožto Evropanka se tedy mohu smát, ale u mnohých bych ještě přitlačila na pilu a dohnala to k větší absurdnosti. 70%

Myslím, že už jen kvůli svým povzbuzovacím schopnostem si tento film zaslouží plné hodnocení. Jelikož zastávám paradoxní optimismus, (tedy že nikdy není tak zle, aby nemohlo být ještě hůř:) ) toto dílo je opravdu šálek mého čaje. Když jsem na dně, nepotřebuju rozhovor s psychologem, ale Ostrovní zprávy, hrnek silného čaje (mlíko i cukr) a jít si zaběhat. Quoyle je symbolem takové té naší odvrácené stránky osobnosti, kterou bychom nejradši nikde neprezentovali, ale ouha ta poklička pod kterou ji schováváme, je občas velmi neposedná. Tento film ve mně vyvolává závan Naděje a to je v dnešní depresivní a destruktivní době hotové požehnání...

Film o schopnosti Rusů v tolikeré míře trpět. Film o nádherně vrstvené, hluboké, vnímavé i malicherné ruské duši. Film, u něhož jsem nevěřila, že to natáčeli Amíci, protože takové množství ztvárněné deprese jsem u nich ještě neviděla. Jedním slovem nářez. Dílo o době, kdy byla individualita snad ještě víc než dnes potírána, a to i represí. Příběh o obyčejné lidské slušnosti a touze milovat, jenž nikdy nemůže dojít úplného naplnění...

Bezva film o dvou lidech s poněkud delším vedením než jim dojde, jak se vlastně mají rádi. Poučení z filmu jednoznačné:): jestliže vás štve člověk opačného pohlaví a nemusíte ani vědět PROČ, problém bude nejspíš jinde, než si myslíte... Inteligentní romantiku o negativistickém Harrym, který se nakonec dobelhá i k nějakému tomu optimismu a rozevláté, mírně praštěné Sally (její orgasmická scéna v baru patří k těm nej momentům romantických komedií) se řadí k tomu nejlepšímu milostně laděnému, co nám americká kinematografie dala.

Vzhledem k tomu, že tento příběh má v sobě tolik dramatického náboje, jako je radioaktivity v Černobylu, tak bych očekávala hutnější atmosféru a větší psychologický propletenec všech těch lidských osudů, které se k němu váží. Také mi vadí až příliš zlacinělé vykreslení zrádce Čurdy, jelikož předpokládám, že tím posledním důvodem, proč to udělal, byly prachy (a přitom z filmu mi to tak z velké části vyplývá). Navíc je film relativně dlouhý a až překvapivě často nudný. Půtky mezi německými pohlaváry nejsou příliš dotažené a divák neznalý historie se v nich topí. Hrdinové odboje a tisíce nevinných obětí by si zasloužili - aspoň z mého hlediska - filmové dílo a ne odfláknutou technicky provedenou rekonstrukci, jak to vlastně bylo.

I kdyby Cimrman nenapsal jiné dílo než "Dobytí severního pólu", svou nesmrtelnost by měl zajištěnu. Musím přiznat, že kombinace s černým humorem (ke kterémužto se cimrmanologové neuchylují zas až tak často) činí toto severské drama naprosto výbušnou směsí, která by snad rozesmála i umrznutého. Přednáška je sérií skvělých momentů a nejsou tu žádná hluchá místa jako v jiných - ač vynikajících - hrách ("Petr vás udělá maminkou." "My to z časových důvodů řešíme panenkou.":))) )... Hra, u které pravidelně prohrávám sázku, jak dlouho se vydržím nesmát. "Zůstaneš dlouho v nás... tedy alespoň nějaký čas." V případě tohoto dobytí, je její strávení naprosto nestravitelné a zůstane - minimálně ve mně - navždy.

...Tak jde čas. V deseti jsem nechápala, proč se Leia líbá s Lukem, když miluje Hana, ve dvaceti bych udělala to samé. "I love you." "I know." - Kéž by si i další filmy ( a mimochodem i další díly předaleké galaxie) vzaly ponaučení, že vyznávat lásku nemusí zabrat 20 minut a že se nemusí papouškovat totéž. Z výše uvedeného je jasné - a já to pokorně přiznávám - že "Impérium vrací úder" si mě nezískalo souboji, výcvikem ani temnou stranou síly, ale špičkováním Hana a Leiy; svým otevřeným koncem a nejbroukatelnější muzikou celé ságy. Tátatá tátadá tátadá...