gidzitka

Marlon a jeho tampony. Z jatek dovezená autentická koňská hlava. A hádej, co se stane na večeři! Notoricky provařená zápletka fungující i podesáté, příběh epických rozměrů spějící k nevyhnutelnému, mladičký Al Pacino a největší "řemeslník" Brando ve své ikonické roli. I útlocitné dívčí srdce je na straně padouchů, vždyť pro Vita Corleona je "famiglia" vždy na 1. místě! A já dávám (radši) 101%, neboť bych mohla dostat nabídku, kterou nelze odmítnout...

Jedno z nejpůsobivějších milostných dramat, v němž je vynikající snad úplně všechno: scénář, režie, kamera, hudba, herci, přírodní scenerie... A i když svět zná epičtější romantiku (Jih proti Severu, Doktor Živago, Vzpomínky na Afriku), tento film na tom není o nic hůře, ba naopak skládá jakousi symfonii, kde čistě zní opravdu každičký tón a vytváří tak tu nejpůsobivější filmařskou sondu do tenat ženského srdce, kterou jsem kdy viděla. Sugestivní klavírní doprovod plně vynahrazuje "handicap" Ady, která v celém filmu pronese akorát pár vět při počátečních titulcích a těmi je řečeno VŠE podstatné. Co bych to protahovala, toto dílo si zaslouží pasování na "nuanni", tedy Příběh, který stojí za vyprávění.

Navzdory názvu vám garantuji, že se nudit nebudete. Jeden se může smát, druhý bát, třetí pohlcovat nádhernými obrazy, které by perfektně zapadly do pracovny pana Lovecrafta či Hitchcocka. Jedno je jisté- k tomuto filmu lhostejní nezůstanete. Johnny Depp exceluje v roli racionálního strašpytla, jenž jede vyšetřovat "nevyjasněné" vraždy do naprostého zapadákova, a tak vyvrátit zkazky pověrčivých vesničanů, kteří tvrdí, že je to dílo bezhlavého jezdce. Stylová Christina Ricci nakonec zachraňuje celou situaci po prozření Johnnyho, který dochází k poznání, že "je to opravdu bezhlavý jezdec" k pobavení vesničanů i diváka. Prostě dobrá milostná detektivka říznutá černým humorem Tima Burtona a lovecraftovskou romanticky hrůznou atmosférou.

Mysteriózní thriller s mojí nejoblíbenější pointou. Kdo by mu odolal? Možná John Constantine, já však rozhodně ne. Od počátku jsem tušila boudu, a přesto jsem Alu Pacinovi podlehla a cítila takřka fyzickou radost z jeho postavy, která s přibývající stopáží gradovala až do nebeských (či spíš pekelných?) výšin... A ten nadupaný konec včetně nestárnoucích Stounů a jejich nesmrtelného vejvaru "Paint it black", omg, to nutí člověka k zamyšlení svého jednání a vztahu k druhým. Kolik takových filmů znáte?

Myslím, že už jen kvůli svým povzbuzovacím schopnostem si tento film zaslouží plné hodnocení. Jelikož zastávám paradoxní optimismus, (tedy že nikdy není tak zle, aby nemohlo být ještě hůř:) ) toto dílo je opravdu šálek mého čaje. Když jsem na dně, nepotřebuju rozhovor s psychologem, ale Ostrovní zprávy, hrnek silného čaje (mlíko i cukr) a jít si zaběhat. Quoyle je symbolem takové té naší odvrácené stránky osobnosti, kterou bychom nejradši nikde neprezentovali, ale ouha ta poklička pod kterou ji schováváme, je občas velmi neposedná. Tento film ve mně vyvolává závan Naděje a to je v dnešní depresivní a destruktivní době hotové požehnání...

Od bratrů Coenových jsem viděla pouze "Muže, který nebyl" a ten mě až tak nezaujal. Nicméně o to silnější zážitek mě čekal nyní. Tento humor je přesně dle mého gusta a jojovské dialogy jsou velice nakažlivé. Bravurní režie a atmosférický soundtrack, chytře vystavený scénář, který i jatka povyšuje na umění. Prudce návykové a těhule Frances forever!

Jedna z těch milých komedií, které pohladí na duši a vy vlastně až tak moc neřešíte uměleckou stránku věci. A konečně je tu kariéristka, která není záporačka a ani si při závěrečné scéně nesype popel na hlavu a neodjíždí za černoušky do Rwandy...

Dávno nevěřím legendám. Jenže tato trilogie se jí již stala. Peter Jackson nám vyprávěl pohádku a my- naslouchali, žasli, nechali se pohltit. Co k tomu dodat? Svět se holt změnil- i v tom našem smogem oplývajícím vzduchu, sinicemi zahlcené vodě a kyselými dešti zdrbané půdě, změnil se a naučil nás snít. A veškeré mé výhrady z pozice pravověrného fanouška knihy jsou zadupány mumaky do země. Že Éowyn je tady tak děsná klaďaska, až se Aragornovi divíte, kam dal oči a jestli by neměl Mithrandira požádat o zbystření svého zraku; že Denethorovi straší ve věži a jeho harakiri-eskapáda ze sedmé úrovně Minas Tirith je hodna takového Sméagola či Grímy Červivce, nikoliv však Správce Gondoru; že Chodec navzdory svému již značně pokročilému věku neustále tápe a odmítá se králem stát a navíc jeho charizma nesahá takovému Sarumanovi ani po kotníky; že z Faramira udělali druhého Boromira; že blízká setkání třetího druhu někomu mohou prospěti, nikoliv však Frodovi a jednomu z Nazgulů; že...ale nechme toho. Komu čest, tomu čest. A PJ a jeho tým se do dějin kinematografie zapsali písmeny ne zlatými, ale přímo mithrilovými.

Apel na lidskost, svobodu a svébytnost ve své nejzářivější podobě. Kolika z nás se podaří onen životní majstrštyk jako Johnu Merrickovi? Nenechat se přemoci tíhou toho, jak nás posuzují a co si o nás myslí ostatní, ale za každých okolností zůstat SVOBODNOU lidskou bytostí bez ohledu na následky? Zakoušet tu bolest, ale nenechat se jí zdeptat a respektovat plně i svobodu ostatních bez ohledu na dopad, který to bude mít na mne samého...

The spice must flow! Kyle MacLachlan se pro tuto roli narodil a soundtrack je geniálním mixem epicky majestátní hudby (taková syntéza Prokofjeva a Rachmaninova) a diska 80. let. Lynchova režisérská verze je pro mě jakožto nečtenářku předlohy mnohem srozumitelnější než ta Villeneuveova a mysteričnost s osudovostí je vygradována na vesmírné maximum. Tedy pádím do Mahenky přečíst si zajisté geniální předlohu...