gidzitka

"Vím, na co teď myslíš. "Vypálil šestkrát, nebo jenom pětkrát?" No, abych pravdu řekl, bylo to takový vzrůšo, že jsem sám zapomněl počítat..." ... Inu, Harry by si měl pro jistotu přepočítat svý kulky, my zas ikonický postavy stříbrného plátna. A cynický umanutý polda mezi ně rozhodně patří. Chlápek, který posílá zločince častěji do márnice než za mříže a při přestřelce dojídá svůj hot dog, udělal právem z Clinta Eastwooda megahvězdu. A spustil tsunami napodobitelů. Ale kýho výra na origoš macha herecky laciným řízkem ( sorry, Arnie ) nevystačíš. I když je na něm víc masa, flaksa je podstatně méně stravitelná a obsahuje méně esenciálních aminokyselin než menší, ale o to libovější skopové. A krom toho detektivní zápletka, vyšinutý Scorpio a záplava ikonických hlášek, které na tuty Clintovi zajistily spoustu ušetřených bodů i peněz za rychlou jízdu, jsou i tak- sami o sobě- vynikající a nenapodobitelné.

Miluju anglický humor a sir Humphrey jej dovedl k dokonalosti. Problém nastává jedině tehdy, pokud si pustím aktuální Zprávy, zde zmrzne úsměv na rtech i největšímu cynikovi, protože navzdory letitosti snímku některé pravdy platí pořád. Už jen čekám, kdy si zaměstnanci Poslanecké sněmovny začnou pěstovat žampiony, aby si trochu zlepšili svůj ubohý standard.

Konec nevinnosti aneb jak jsem ve třinácti poprvé viděla Ryana: Prvních 20 minut jsem jen seděla s očima vytřeštěnýma do velikosti Homerových bulv (těsně před nabodením jeho pivního břicha na obr-vidličku) a s dutinou ústní v mírné depresi, v duchu se proklínaje: "Doprdele, co jsem to půjčila??" Anšto jsem si nevšimla osmnáctky v červeném kolečku, na kterou mě bratranci "zapomněli" upozornit, celé toto martýrium sledovali i mí mladší příbuzní. Jo, čtyřicetiletýmu strejdovi se to líbilo. Řek´, že mám dobrej, poněkud předčasně vyspělej, vkus. A moje osmiletá sestřenka? Jo, prej to bylo báječný. A co já? První dvacítku jsem skousla až v patnácti, ale zbytek mi připadal stylově cool. Což v mý puberťácký hatmatilce v podstatě znamenalo milník ve filmové historii. A nejlepší byl stejně ten s tím křížkem a samopalem. Inu, Hospodin mu dával sílu a stejně tak i Spielbergovi- mistrovi americké konejšivosti, který se na stará artrotická kolena rozmohl na nejlepší válečný (!) film 90. let.

Nemohu jinak. V deseti jsem byla ohromena. Ta chuť pravého dobrodružství zůstává na jazyku a zachovává si svou příjemně kořeněnou chuť. Triky jsou z dnešního hlediska místy úsměvné, ale neztrácí tu sladkost, to KOUZLO.

Jeden Jones nestačí aneb nejbáječnější hrdina opět zasahuje za výrazné asistence Henryho Jonese seniora. Harrisonovi opět stačí jen nasadit rádoby drsný+ opravdu umanutý výraz a Seanovi pro změnu zvednout koutek obočí a zatvářit se překvapeně... a našinec se řezá smíchy (nebo když to sleduje podvanácté se alespoň decentně uchechtne). Žůžo dobrodrůžo, kde doopravdy nic nechybí- je libo útěk z vězení, srážku s hlavním padouchem, jenž kupodivu neskončí bojem na život a na smrt, ale podpisem arcilotra do Indyho památníku, či honbu za pokladem? Pravda je taková, že žádný syn se při záchraně svého otce tolik nenadřel a že archeologie nebyla už nikdy více záživnější. A že tomu říkám archeologie? Jasnačka, kde jinde byste našli tak osvěživě svébytný návod na nalezení svatého Grálu? A proto Henry Jonesi juniore, pobídněte koně!

Temně gothický kriminální film o tom, jak hrstka chlapů chtěla vytvořit lepší svět, a svět jim za to na oplátku zlomil vaz. Atmosféra tak hustá, že by na ni nestačila cirkulárka; příběh tak dechberoucí, že by to zchladilo a umlčelo Hellboye; postavy tak propracované, že by Sigmundu Freudovi tento matroš vystačil na tři psychoanalýzy... Jedním slovem- nářez. A Joker utržený ze řetězu, jehož hru akceptujete. Tzn. když je Heath na scéně, bavíte se jeho proslovy a činy, když tam není, jste zděšeni a nejraději byste ho přizabili. A až budete u pivka zas mastit žolíky, hra už vám nikdy nebude připadat stejná. On to prostě změnil.

Marlon a jeho tampony. Z jatek dovezená autentická koňská hlava. A hádej, co se stane na večeři! Notoricky provařená zápletka fungující i podesáté, příběh epických rozměrů spějící k nevyhnutelnému, mladičký Al Pacino a největší "řemeslník" Brando ve své ikonické roli. I útlocitné dívčí srdce je na straně padouchů, vždyť pro Vita Corleona je "famiglia" vždy na 1. místě! A já dávám (radši) 101%, neboť bych mohla dostat nabídku, kterou nelze odmítnout...

Věnováno budoucím filmařům: Tak tedy představte si následující recept na žůžo film: 1) vezmeme příběh s postupně gradujícím dějem, který bude diváka tahat za nos- jednou dolů k jeho bránici, hned zas nahoru k slzným váčkům.(nápověda: něco, co vás dojme i ve čtyřiceti jako ve dvanácti "Hrabě Monte Christo"); 2) nezapomeneme jej okořenit: a) humorem ( "Jsem chlápek, co všechno sežene... Když se mě Andy Dufresne roku 1949 zeptal, zda bych mu do vězení nemohl opatřit Ritu Hayworthovou, řek´ jsem jen: Hmm, to půjde." ); b) záporáky ( "Věřím v disciplínu a Bibli. Zde se vám dostane obojího." ); c) dobrými vedlejšími postavami (Brooks, Haywood, Mr. Rock´en´roll); 3) a na závěr dosolíme, tedy zainteresujeme dobré a charismatické herce, zejména na hlavních postech: Tedy lidi, kteří nejen dobře vypadaj, ale umí i hrát. Lidi, kterým nevadí, že jejich ciferník nebude v každým záběru jako ze žurnálu, když se jedná o příběh z vězení (že Cruisi, Knightley, Holmes, Gruffunde, Bloome?). Lidem, kteří budou sloužit příběhu, a nikoliv příběh jim pro vylepšení vlastní image (no, že by opět Cruise?:)). A když se toto všechno podaří ukočírovat, pak dostaneme ten žůžo film. Doufám, že ještě někdy vznikne snímek podobně kvalitní a univerzální. Doufám, že někdy někdo napíše povídku, která by se těm Kingovým aspoň trochu přiblížila. Doufám...

Dávno nevěřím legendám. Jenže tato trilogie se jí již stala. Peter Jackson nám vyprávěl pohádku a my- naslouchali, žasli, nechali se pohltit. Co k tomu dodat? Svět se holt změnil- i v tom našem smogem oplývajícím vzduchu, sinicemi zahlcené vodě a kyselými dešti zdrbané půdě, změnil se a naučil nás snít. A veškeré mé výhrady z pozice pravověrného fanouška knihy jsou zadupány mumaky do země. Že Éowyn je tady tak děsná klaďaska, až se Aragornovi divíte, kam dal oči a jestli by neměl Mithrandira požádat o zbystření svého zraku; že Denethorovi straší ve věži a jeho harakiri-eskapáda ze sedmé úrovně Minas Tirith je hodna takového Sméagola či Grímy Červivce, nikoliv však Správce Gondoru; že Chodec navzdory svému již značně pokročilému věku neustále tápe a odmítá se králem stát a navíc jeho charizma nesahá takovému Sarumanovi ani po kotníky; že z Faramira udělali druhého Boromira; že blízká setkání třetího druhu někomu mohou prospěti, nikoliv však Frodovi a jednomu z Nazgulů; že...ale nechme toho. Komu čest, tomu čest. A PJ a jeho tým se do dějin kinematografie zapsali písmeny ne zlatými, ale přímo mithrilovými.

Ne, Monty Pythonům není nic svaté. A kdo si to nemyslí, ten se se zlou potáže. Inu, fanatismus je SUPER- tedy jako téma pro komedii... A s tímto konceptem a taky lidskou hloupostí, která je opravdu věčná, operují Pythoni po zbytek filmu. Kamenování, politika (Lidovou frontu Judeje nezaměňovat s Judejskou lidovou frontou!), transsexualita (bratr Loretta), šišlající Pontius Pilát (a scéna s Velikusem Ptákusem je hodna pasování na Scénu k nepřežití, neb není na zemi člověk ten, aby se nezasmál od plic jen) a laskavý instruktor, který vás správně naviguje až na Golgotu... Taktéž závěrečná píseň "Vždycky se dívej na život z té lepší stránky"- ta zlidověla na západě natolik, že si ji zpívali i námořníci HMS Sheffield, když se potápěla po zásahu raketou ve válce o Falklandy. U nás ji však zná málokdo a to je možná škoda, možná by se pak u nás lidi tvářili méně kysele a z následování oranžové dýně (ČSSD) by si dělali legraci...