gidzitka

Mám slabost pro ztracené Věci. "Věc"- je jí nešťastná láska, prohraná válka, ztráta iluzí, ztracený boj s příliš velkou bídou? A o této "slabosti" hlavních hrdinů celý tento příběh je. Jistě, někdy balancuje na samé hranici kýče, ale podobně jako u LOTRa to tady funguje, jak se patří. Sympatické je i neortodoxní pojetí postav, které se obejdou bez glorifikace tak typické pro tehdejší dobu (psal se rok 1939, pamatujete?:) Scarlett je vypočítavá potvora, ale má kuráž. A stejně tak tento film- někdy přímo fyzicky cítíte podbízivost té sladkobolnosti: odcházející Rhett od rozčilené slušné jižanské společnosti, vlajka Konfederace třepotající se ve větru a pod ní stovky mrtvých na vlakovém nádraží, ikonický polibek Scarlett a Rhetta... Ale ta kuráž! Barvy, hudba, živoucí postavy a hlavní hrdinka celou dobu nešťastně zamilovaná do ženatého muže, kterého ve skutečnosti nemiluje. A kdy konečně prozře? Možná zítra, vždyť zítra je taky den!

Velkolepý historický film, kterému ke skutečnému skvostu chybí pár yardů. Těmi mimo jiné jsou: příliš jednorozměrní záporáci (buď jsou to fanatici nebo hamižníci); tak nepřesvědčivé rozhodnutí Orliho Blooma v půlce filmu (, ale on sám za to- šok!- nemůže, vinnen je scénář, Vaše Ctihodnosti) až se o vás pokouší fibrilace srdečních komor... a nulová duchovní katarze tápajícího kováře, který jede do Jeruzaléma i proto, aby vymodlil své zesnulé ženě ztracený ráj. Nakonec se modlitba nekoná, ale to efektivní pokřižování na počátku a vlastně tu a tam i během celého filmu je patřičně grandiózní.

Plnokrevný akční film s dobrými efekty a vychytávkami pana Stana Winstona. Avšak příběh, psychologie a humor jsou beznohé a na svých protézách pajdají daleko za sprintujícím Usainem Boltem, pardon Terminátorem. Snímek tedy hlavně potěší příznivce "Kobry 11" či "Komisaře Rexe", můj šálek čaje to však rozhodně není.

Navzdory názvu vám garantuji, že se nudit nebudete. Jeden se může smát, druhý bát, třetí pohlcovat nádhernými obrazy, které by perfektně zapadly do pracovny pana Lovecrafta či Hitchcocka. Jedno je jisté- k tomuto filmu lhostejní nezůstanete. Johnny Depp exceluje v roli racionálního strašpytla, jenž jede vyšetřovat "nevyjasněné" vraždy do naprostého zapadákova, a tak vyvrátit zkazky pověrčivých vesničanů, kteří tvrdí, že je to dílo bezhlavého jezdce. Stylová Christina Ricci nakonec zachraňuje celou situaci po prozření Johnnyho, který dochází k poznání, že "je to opravdu bezhlavý jezdec" k pobavení vesničanů i diváka. Prostě dobrá milostná detektivka říznutá černým humorem Tima Burtona a lovecraftovskou romanticky hrůznou atmosférou.

No jo, no jo. Tuším už, co si o mně pánská část myslí. Ale když todle je pro mě romantika toho nejtěžšího kalibru. Miluju historické filmy, miluju nekonvenčnost, miluju Garyho Oldmana... Copak mohu dát něco jiného než 100%? A pokud i Vy milujete to samé co já, pak není vskutku co řešit.:) PS Malý princ měl pravdu, správně vidíme jen srdcem. A tento film je pro mě holt takovou srdeční záležitostí...

Po shlédnutí této pohádky jsem konečně měla pocit, že i jiné státy (kromě bývalého Československa) umí točit tento žánr. Tak aby z dětí nedělal blbce a strašpytle, bez zbytečné idealizace dětství a barvotiskového pozlátka... Pamatujete si ještě ten elektrizující pocit, kdy jste s Jarkou Metelkou, Losnou a dalšími odhalovali Tajemství v temných uličkách nebo se na dně jablečného sudu třásli před piráty? A co teprve bílá velryba...Pokud už nevíte o čem mluvím, popřípadě byste mi doporučili šokovou terapii na psychiatrickém oddělení, nejste ti, kteří by si Faunův labyrint doopravdy užili. Jestliže ale ve vás dřímá jiskřička snílka, jenž se odmítá totálně podřídit naprosté realitě "šedivých" dní, pak na vás čeká dechberoucí temná pohádka, která se umně prolíná s válečným dramatem a tu a tam se cítíte jako dítě poprvé objevující nový vesmír. Stáváte se princeznou (/princem) zakletou do lidské podoby ve světě lidí a možná uslyšíte i bezejmennou ukolébavku, jež je jak hvězdný prach- třpytivá, rezonující do hlubin a nekonečná...

Quentin je Mistr. Naučil mě nemožnému- zamilovat si akční film. Co má on a jiní ne? No, jistě- svérázný smysl pro humor, až k absurditě dovedené chlístání spršek krve a břitké dialogy ostřejší než meč od Hatori Hanza. A taky v tomto případě báječnou akční hrdinku, která dává svým trýznitelům pořádný kapky... (Malá odbočka): Japonské filmy se mi na jedné straně vždy líbily (Kurosawova poetika- to je lahůdka), na druhé mě rozčilovaly svým meditativním (čti pomalým) tempem vedle kterého by "Tenkrát na Západě" dopadlo jako závod trabanta s lamborghinim. (Odbočka ukončena.) Ale Tarantino přestože se jimi nechává inspirovat- uchovává jejich kouzelnost a zároveň nasazuje tempo gargantuovsky:) zběsilé. Koneckonců jak jinak chcete řešit sejmutí pěti lidí a ještě mít nějakou tu radost ze života, že? A pro ty z vás, kterým se líbilo Pulp Fiction, ale mají obavy z prý přílišného násilí v tomto snímku: Jste z venkova? Ne? A zažili jste aspoň někdy zabijačku? Pokud jo, tak to bylo větší maso než výše zmíněný film. I když tím nechci nikterak popřít, že Beatrix Kiddo je pořádná ženská- ženská krev a mlíko, ale zejména ta krev.

Notorická průšvihářka s prořízlou pusou, která si vede zápisky. Narozdíl od Zápisků o válce galské od Gaia Iulia Caesara je její pojetí vtipné, místy dojemné a s patřičným přílivem optimismu i frťanem zoufalství. Bridget má totiž dar zdravé sebereflexe, kdy uzná, že by si neměla začínat vztah s perverzními úchyláky, megalomany a sexuálními otroky a hned vzápětí dodá, že s tím začne od zítřka. A tak je to se vším... Nepřipadá vám to povědomé? A i kdyby ne, tak všechny scény tu mají perfektní timing s jednou osvěžující akční bitkou, kdy oba zhrzení pánové dokonce proskočí sklem...

Život se nemá ani nemůže brát stoprocentně vážně, jinak vám nezbývá nic jiného než se ztotožnit s nějakou více či méně cáklou ideologií. Sympatičtí kabaretníci, kteří si utahují z nastupující moci NSDAP, podávají svá čísla s takovou vehemencí, že se vám chce tančit s nimi. "Mein Herr"; "Money, money"; "Tommorow belongs to me"- ty nej scény v muzikálovém žánru. I když tím naprosto nejnezapomenutelnějším momentem je právě Tommorow, kdy dávám absolutní hodnocení za dědulu, který jako jediný nevstane a jenž si myslí: "Shit, už jsme v těch samých sračkách co dřív."

Meditativní film, který nenudí; koláž příběhů chytající vás ve své obyčejnosti za srdce a do toho zvuk neúprosných hodin, které ať se děje co se děje, tikají pořád stejně...