gidzitka

Soudě dle nadšených reakcí si připadám poněkud divně, protože já se při tom nudila. Žádná hororová dávka nadpřirozena, která by diváctvu i klaďasům vypálila rybník a la "Angel heart"; žádné - pro mě - větší překvápko i co se týče obsahu; atmosféra OK, ale člověk nemá nervy nadranc a la "Šestý smysl". Výtvarná stránka věci je slušná a pořádná dávka deště mi nevadí, prostě aspoň, že je venku hezky. Z hereckého hlediska Morgan předvádí svůj standard, ovšem moudra typu "Máme právo přivádět děti do TAKOVÉHO světa?"...a přitom se tvářit děsně sofistikovaně - kurňa scénáristi to tam nemáte lepší a originálnější námět na dilema hlavního hrdiny nebo je to pouhý důsledek vaší absence dobrovolnické činnosti v hospicích?? No nic. Brada já nemusím, ale tady ujde, na ostatku záleží již podstatně méně... Prostě slušně řemeslně zpracovaný thriller pro dlouhé zimní večery, ale chtělo by to více originálních pasáží...

Ne, neočekávala jsem nového Pána Prstenů, protože to ani dle knihy nejde. Odlehčený styl vyprávění Pídžeji sedí, byť nevím proč (viděla jsem film pouze jednou), mi některé fórky připomínaly Monty Pythony, což mi pranic nevadilo (možná ty rozličné způsoby úmrtí, eventuelně hafově zhoubičkovaný Radagast s ptačím trusem ve vlasech...). Co bych však vytkla je, že se tu netahá za vážnější konec toho, oč tu kráčí. Jasně, jsou to detaily, ale když Peter mohl Hobita natáhnout na trilogii ve srovnání s LOTREM, jehož KAŽDÝ díl je asi o 40-50% objemnější, proč neukázal lepší motivaci Gandalfa se na takovou štaci vůbec vydat? Proč nevysvětlil pravou zkázu trpaslíků, která vyplývala i z vlastnění (sedmi) prstenů? Ovšem na taková camea je tu místa přehršel (přičemž sebehvězdnější maskéři nezakryjí fakt, že Elijahu Woodovi přeci jen už není 17, 18 let jako v době natáčení Společenstva; a taťka Elrond nám tak 10kg přibral). Některá místa jsou holt samoúčelně megalomanská až běda, což mi poněkud vadí, protože bych ráda cítila to mrazení a la první střet hobitů a nazghula; zapalování signálních ohňů na vrcholcích hor. Na druhou stranu si říkám, že možná jako každá ženská nevím, co chcu, ale nedám pokoj, dokud to nedostanu:), neboť zážitek z četby PP a Hobita se naprosto nedá srovnat. U PP jsem si hryzala nehty a říkala si, že Frodo nemá šanci; u Hobita jsem čekala, kdy přijde vtipnější průser a vlastně to samé platí i pro obě filmová zpracování. Na Legouška se netěším, ale na zbytek party stopro, tak za rok v kině na viděnou!

Zpočátku luxusní zábava ("Já vím, co mi chceš říct: "Miluj bližního svého!" A víš, co já ti odpovím, Maruško? Blbce ze mě nikdo dělat nebude!!!"), které však dochází dech u vedlejších linií. Po odhláškování svatých jmenovců herců je tu trochu ticho po pěšině. Panna Dorota je zamilovaná do hraběte, který je permanentně v lihu. Při nařknutí ze zcizení lžiček se neváhá provdat za správce (Co by tomu řekli lidi? Nu, panenko, každý svého štěstí strůjce!), posléze hraběte nepoznává (Ať žije velikost této lásky před tak nepřekonatelnou překážkou vedle níž pobledávají i líčka spanilé Isoldy!) a odmítá se stát ženou nějakého (i když hodného) chudáka - ouvej, velmi tvrdý dopad na zem, vypadá to minimálně na komoci! Ještěže Uriáš se nechal dojmout sentimentálně vánoční atmosférou a zachraňuje, co se dá, neb vzhlíží vzhůru k andělskému kůru. U všech rohatejch!!!

Ach jo. Včera jsem zkoukla pohádku a jaksi od ní očekávala víc. Respektive od režiséra "Spalovače", "Morgiany" či "Panny a netvora". Co Juraj zvládne i za totálního zatmění mozku je atmosféra a stylizace - ty má výborné. Jenže co dál? Příběh - nelogický, žádná pořádná konfrontace (i když správnej horrorovej maker ví, že nejlépe se straší za sporadické účasti příšer). Hlavní hrdina nemastný, neslaný a totálně pitomý - ani si nehledí svýho neviditelnýho pláště, ani srdíčka od své "milé" (na níž při první příležitosti zapomene a zamiluje se do dredaté, bezkrevné figuríny (pravda blonďaté)). Kukura má sice dokonale odpudivý make up s drsnou přehazovanou na hlavě namaštěnou jak kapsy páně politiků v naší kotlině, nicméně šilhá a má IQ jako tykve. Proto se diváctvo nediví, že při první příležitosti padne kosa na kámen a z vysušeného individua je sušinka, nad níž by se slitoval kdejakej faraónskej nebožtík. Závěrečný "happyend", kdy hrdina je konfrontován s faktem, že peníze a postavení vládnou tomuto světu a defacto princeznovská figurína se chová stále stejně, hrdina vezme rozum do hrsti a pádí ke své milované, která mu ani nevrazí pořádnou facku, jenž by si zasluhoval a přivítá ho s otevřenou náručí. Slabých 45 %.

Život sám se někdy chová jak ten nejbláznivější scénárista a pro Věru Čáslavskou to platí v míře vrchovaté. Strmé vzestupy i pády, žádná povlovná hanácká rovinka. O to víc zamrzí, že o těch pádech se až tak nemluví. Samozřejmě v člověku je jistá bázeň před utrpením, které jde až na dřeň, a jedině čas dokáže zmírnit bolest od nesnesitelné po snesitelnou, ale i tak je člověk tvor ubohý, plazící se po zemi... A ta bolest tam přetrvá a možná proto ta nechuť znovu drásat ty rány. A pak je vlastně zázrak normálně "fungovat", smát se, pracovat. Věra to dokázala! A to dává naději i útěchu těm, kteří něčím podobným prochází, že i na konci toho tunelu je aspoň nějaký nepatrný plamének nového života...

"Zlatý kompas" je jen další v řadě fantasy filmů postlotrovské éry. Přičemž bossové naznali, že aby bylo více dýžka, bude vhodné snižovat rating přístupnosti, protože modernímu dítěti rodičovstvo splní, co mu na očích vidí, i když je to absolutní hovadina na entou. Pullmanova kniha v mnohém odvážná a náročnější (takhle neumím si představit, že bych ji četla v deseti), je seškrtaná na minimum - moc netlačit na Magisterium, "zbožní" amíci by nesnesli tu analogii s církví (, přičemž mystici v čele s Editou Stein se tomu smějí). Jakápak atmosféra? Stačí přehršel triků a pomrkávající modrá kukadla Nicole Kidman; pro holčičky tu máme Daníka Craiga - vždyť která princezna by nechtěla za tatíka Jamese Bonda (a šovinistický hovado k tomu, dodávám já)?! Dabing tomu též přidává další rozměr. To víte, že Eva Green má hlas pipinky ze střední s mašličkou ve vlasech? Však tady taky žádnou femme fatale nehraje, tak k čemu to. Ian McKellen se může jít se svým gandalfovským oblbováním taky vycpat - děcka mají LOTRa plné zuby... Fujtajbl, omlouvám se, ale trochu jsem si musela ulevit, teď už budu hodná:). "Zlatý kompas" určitě vypadá lépe než "Letopisy Narnie", taky infantilita zde není na tak "vysoké" úrovni. Děcko Lyra si samozřejmě neodpustí řadu prohlášení, že to všem řádně nandá, ale kdo si to sám pro sebe taky nemyslel? (Btw tady je to jasná podpásovka jakéhokoliv byť sebelepšího českého dabingu, což by si mohl distributor tohoto filmu uvědomit. Češi patosem opovrhují a brání se sarkasmem a ironií, tedy co ještě lze překousnout v ájině s českými titulky, v češtině vyznívá fakt příšerně a nepatřičně. To jen George W. Bush mohl v USA propadnout hysterii a mluvit o satanské říši, říši zla a absolutním spravedlivém boji..., u nás by se mu lidi vysmáli.) Charismatičtí herci se aspoň na té ilustraci vyjímají lépe. Ale daemon filmu byl ireverzibilně oddělen a nedoufám, že při odklepnutí dalších dílů by došlo k opětovnému spojení, a tak děckám i nám dospělákům nezbývá nic jiného než číst...

Budu-li cynická, řeknu, že Horáková (a stejně tak i Palach) měli to "štěstí", že se o nich ví, že nečelili svému utrpení příliš (na ně - hrdiny) dlouho, protože každý člověk je zlomitelný a pokud zemře při vyšetřování a nepřizná se, vyšetřovatelé to jednoduše posrali. Ta analogie s "Kladivem na čarodějnice" je zřejmá a je to stále totéž. Co ovšem vyvolává největší hrůzu, je ta snadná manipulace lidu, který davově podepisoval a "hleděl si svého" (aneb nehas, co tě nepálí). Nicméně Milada Horáková pro mě zůstává synonymem statečné nezlomné ženy (šla jako poslední na popravu oběšením) a její poslední dopis jenom vystihuje sílu a ušlechtilost jejího ducha... Víc takových dokumentů (co teprve monstrprocesy v Rusku to by bylo dílečků).

S filmy o Indym se to má asi tak: je to jako první láska - nikdy na ni (něj) nezapomenete a vždy zjihnete při vzpomínce na okamžiky, které odvál čas, nikoliv však vaše mozkové závity. Proto jsem čtverku Indyho přijala s nadšením, protože i když býval Harrison i větší štramák svůj humor, nadsázku, atributy i smolné situace s léty neztratil. Trošku jsem nevěřila Shiovi (zvláště když si česal své napomádované háro, kdy jsem se tvářila stejně znechuceně jako Cate Blanchet alias Irina), ale vyšlo to. Karen Allen vypadá fantasticky a vždy byla (v sérii o Indym po Indym) moje nejoblíbenější postava, ostatně jejich vzájemná interakce ať už v bažině či hádka při přepravě hlásá, že oni dva prostě patří k sobě. A tak to má být. Jak velkou část životů promarníme čekáním...

Ale jo, mám ten film ráda. Má atmosféru, má šmrnc, který obstarávají brilantní herci (Kodet, Donutil, Polívka, Stašová, Dušek...), spousta vtipů zlidověla a typický Čech nostalgicky jihne (zvláště když jej dávají na ČT o Vánocích). Navíc některé scény jsou jakoby vystřižené z rodinného života (ta frustrace z nových bot pod stromečkem, sousedské vztahy...). Jenže, jenže. Mám se do toho pouštět či nemám? A tak tedy jo. Film přestože pojednává o velmi bolestivé kapitole našich dějin (a který národ takové problematické chvíle nemá?), dělá to s oním všeobjímajícím relativismem (co jsme si, to jsme si), tak aby někoho neurazil a dřívější soudruzi si mohli dál na scéně přihřívat svou nadstandardní porci čočovice. Přestože samozřejmě filmovému (jako jinému) umění je vlastní nadsázka, fiktivnost atd. atd., připadá mi, že tvůrci s Hřebejkem a Jarchovským v čele se alibisticky veškerým problematickým aspektům vyhýbají a vlastně tak reflektují i náladu většiny společnosti, která se s povětšinou vděčně přijmutým stanoviskem Václava Havla komunisty nesoudit plně ztotožňuje. Ano, nesuďme, abychom nebyli souzeni. Jenže zločin nepřestane být zločinem jenom proto, že se o tom nemluví. Že svědků už je poskrovnu a komu na tom sejde? Právě pro ty tisíce bezejmenných se mělo soudit a odsoudit (i kdyby jen symbolický trest); pro budoucí generace, aby věděly, že komunismus je zlo, tak jako jím byl nacismus; pro pouhý smysl pro spravedlnost... A tak se tento film řadí k populární leč plytké formě filmového vyprávění, která nás sice příjemně polaská, ale nezůstane žádná touha po tázání se, po zodpovězení nepříjemných a bolestných otázek. Za jak velkou mísu čočovice se zaprodáme my?... 70%

Relativně dost pozdě (ve dvaceti), ale přeci jsem objevila Martu Kubišovou a jsem za to patřičně vděčná. Krásně temný kontraalt sytil mou duši vždy, když to bylo třeba a že to bylo dost často:). Chápu, že "Modlitba" je symbol, ale je to zároveň strašná redukce Martiny tvorby, jejíž rejstřík ať už žánrově či hlasově je úctyhodně široký. Skladby, jenž zahrnují "Proudy lásku odnesou" jsou dosti "profláklé", ale na úvod to stačí. Irituje mě trošku skladba "Proudy", ale zbytek je stylově cool. "Magdalena" úžasná poeticky i melodicky; "Ring-o-ding" zde mě hřeje u srdce, že je to originál a nápad ke klipu je fakt světovej (jen bych tam místo JFK dala Bobbyho), "Mama"- člověk k této písničce musí dospět a "Hey, Jude" je lepší než originál - "...a do těch ran ti sype sůl..." M.K. je naše nejuniverzálnější zpěvačka i co se týče věku, což se odráží i v preferenci jejích skladeb dle životního období, ve kterém se nacházíte. Aspoň u mě už se vystřídaly takový pecky jako "Dejte mi kousek louky"; "Měl snědou tvář"; "Tajuplnej hráč"; "A já to nepovím"; "Oh, baby, baby"; "Magdaléna"; "Chci právo trubky mít"; "Atlantis"; "Neznámý"; "Pár metálů"; "Tajga blues"; "Já tu s tváří neměnnou"; "Legendy"; "V století dvacátém devátém"; "Ginny, Ginny"; "Zlý, dlouhý půst"; "Píseň za padlé"; "Lampa"; "Ten zlej páv"; "Ale já musím jít"; "Ofélie"; "Rezavý svět" a další...