gidzitka

Tak konečně po dlouhé době romantika před kterou se tají dech. S přibývajícími léty mám od sester Bronteových nejraději právě "Janu Eyrovou", navzdory tomu že "Na Větrné hůrce" jsem považovala za nejnedostižnější. Co na tom že prvně jmenované dílo je tak trochu červená knihovna? Ne, pryč jsou tu časy, kdy jsem považovala za zpronevěru, když film či kniha skončily happyendem; ano, život takový (zpravidla) nebývá, ale proč se na vše za každou cenu dívat realisticky a pragmaticky? I v té bolesti může být trocha krásy a radosti, a tak i v sladkém happyendu může být trocha umění a moudrosti. Charismatický pan Rochester je jakoby přímo ušit na tělo Michaelu Fassbenderovi, Mia Wasikowska je dokonalá Jana. Konečně kouzlo jejich dialogů bylo alespoň zčásti zachyceno, přitažlivost tu není nemastná neslaná, ale báječně to mezi nimi jiskří. Diví se někdo Edvardu Rochesterovi, diví se někdo Janě? Jsou "spřízněné duše" a láska je jenom jejím přirozeným vyústěním a i kdyby se tomu bránili sebevíc, nezmůžou nic. Ta průzračnost opravdové lásky a stejně tak tohoto díla zůstane jednou provždy nadčasová a nesmrtelná...

Někdy je té temnoty prostě příliš. A pak je třeba "Modrého sametu", který v každém z nás odhalí i ty naše největší ryze specifické "úchylárny", zpravidla hluboce utajované. Freud by měl radost!... Tak tedy: "Blue veeelveet."...

Nuda až k uzoufání. Snobská romantika, kterou ti tvůrci, kteří chcou "mít své jisté" rádi kopírují. Co - bohužel - na tom, že Ralph Fiennes zde hraje jak o život, že poušť funguje jako obvykle magicky? Chybí tu ta jedna podstatná ingredience - příběh! To je jako Hercule Poirot bez svých šedých buněk mozkových. A jedna vášnivá taneční scéna, která by rozžhavila i ženu po porodu, to nezachrání...

Velkorozpočtová romantika, ale proč je kolem ní takový povyk?

Tak cool hláškujícího (anti)hrdinu už jsem ve filmu dlouho neviděla. Černý ohoz, ještě černější humor a sarkasmus přímo úměrný spotřebě cigaret. ("Tato košile stála 200 dollarů."; "Aspoň, že je venku hezky."...) Prosím, Hollywoode, víc takových!

Asi mám slabost pro idealisticky vykreslené 19. století. Žádná televize, sociální sítě, mobily atd. atd. Také to byla doba, kdy se svět vymaňoval z mnohého, státy se snažily o demokracii, dělníci o větší výdělek, ženy o svou emancipaci... Malé ženy jsou prototypem "vánočního filmu", navozená rodinná atmosféra působí patřičně laskavě - holt, když se člověk čas od času tak trochu naivně zasní, vůbec to není na škodu. Do toho vskutku oslnivá hudba Thomase Newmana, jemný humor a vynikající Winona Ryder a Claire Danes. Na rozdíl od Jane Austenové tu nejde o prachy! Proto když se chci romanticky zasnít, sáhnu po "Malých ženách"...

Apel na lidskost, svobodu a svébytnost ve své nejzářivější podobě. Kolika z nás se podaří onen životní majstrštyk jako Johnu Merrickovi? Nenechat se přemoci tíhou toho, jak nás posuzují a co si o nás myslí ostatní, ale za každých okolností zůstat SVOBODNOU lidskou bytostí bez ohledu na následky? Zakoušet tu bolest, ale nenechat se jí zdeptat a respektovat plně i svobodu ostatních bez ohledu na dopad, který to bude mít na mne samého...

Dávno již tomu (u filmu), co jsem se tolik zalykala smíchy... Dialogy tradičně quentinovsky výživné (rozebírání válečné kinematografie je lepší než skotská aneb Mít předpoklady pro speciální misi si vyžaduje i filmařské vzdělání:) ); karikatura Hitlera "Nein, nein, nein!" - konečně někdo pochopil, že jeho výlevy v bunkru asociované s ustrašenými pohledy pěšáků a těmi fanatickými jeho nejvěrnějších, musely nutně vyvolávat salvy smíchu (samozřejmě v rámci pudu sebezáchovy zcela potlačovaného). Škoda, že pancharti nemají víc prostoru. O to je ale neodolatelnější Hans Landa, který hraje naprosto dokonale toho největšího hajzla, který neváhá ani na okamžik usmažit hlavní vedení... Opět mi nedá, abych nebyla na větvi z tradičně skvostného výběru těch nej hudebních vypalovaček, které působí jako by pro tento film byly přímo stvořeny... Sečteno a podtrženo: Quentine, bravo! Filmařský svět bez tebe by byl mnohem nudnějším místem.

MOŽNÉ JE VŠECHNO... Ten nejlepší film o triumfu vůle, který jsem kdy viděla.

Sakra, Maggie by si zasloužila lepší scénář. Ale jen kvůli ní jsem se na tento film dodívala.