Cimr

Kachní polévka bratří Marxů, to je něco, čemu říkám totální humor. Jsou tu vytříbené slovní hříčky, rozkošné situační gagy i naprosté dada. Je tu humor černý, inteligentní, dětinský, sarkastický i absurdní (a to zhruba 20 let před ,,vynalezením" absurdního dramatu). Kachní polévka je rozpustilý muzikálek i závažná politická satira. Tento film nebere vážně naprosto nic, a tím je zkrátka kouzelný. Má ovšem i pár nedostatků. Chybí jakákoli dějová linka, film není nijak ukotven v realitě. Postavy se chovají zcela anarchisticky, např. přestupují od jedné válčící strany k druhé, jak je zrovna napadne, takže jediné, co mám v hlavě po skončení (byť tak krátkého) díla, je naprostý zmatek. Některé vtipy navíc ve zkoušce časem neobstály a vyvolávají spíš rozpaky, než smích. A jedna tak trochu osobní výtka - projev němého a neustále oči poulícího Harpa Marxe je v tomto snímku nepříjemnější, než kdy jindy. Hodnotil bych tedy třemi a půl. Ale vzhledem k tomu, jak velký vliv měli tihle chlapíci na celou plejádu mých oblíbenců - od Woodyho Allena přes Jana Wericha až k Monty Pythonům - s radostí zaokrouhluji nahoru. Marxové byli pankáči. A punk´s not dead!

Milé čsfd, modré hodnocení pro jeden z nejnádhernějších snímků, co se kdy objevil na plátnech kin? Opravdu? Zvláštní, protože já jsem přesvědčen, že pokud člověk odloží před vstupem do kina spolu s kabátem i cynickou masku, musí ho tento snímek zcela pohltit. Francouzský šarm, nádherný ústřední pár, vizuální pestrobarevná lahůdka a hudba, co tahá za srdce. Všechny repliky ve filmu včetně těch jako "Guyi, to ty jsi opravoval tomuto pánovi motor?" jsou výhradně zpívané, což vytváří originální atmosféru, která mi připadá až hypnotická. Po chvíli si na to člověk zvykne, ale přesto v každém okamžiku sledování cítí, že je něco jinak, než je běžné. Že i když jde o v podstatě banální příběh, forma, jakou je vyprávěn, z něj dělá cosi na způsob antické tragédie. Výsledek je odzbrojující. Ještě asi dvě hodiny po východu z kina jsem si jen pořád dokola zpíval ústřední téma a říkal si, jak krásný to byl film.

Vytčeno před závorku: Jsem fanouškem pánů Svěráků i Uhlíře. Lotrando a Zubejda a Tři veteráni jsou mé asi vůbec nejoblíbenější české pohádky. Ale když jsme si s rodinou udělali hezký večer a zapnuli si televizi s tím, že se podíváme na jejich nejnovější počin, zmohl jsem se po chvíli jen na opatrný dotaz ,,hele... není to nějaký blbý..?" Všichni bohužel stárneme a jak známo, stárnutí umělců je skrze jejich dílo lidem dost na očích. Jenomže u Třech bratrů nejde jen o nějaký drobný prohřešek stárnoucího mistra - scénáristy jako bývá např. pomalé tempo nebo nefungující dějové odbočky. Tady je to všechno rozpadlé, zmatené, zkrátka to absolutně nedrží pohromadě. Tři klasické pohádky, které zná každé malé děcko, nejsou ničím obohacené, je to jen jakási ilustrace knížky (a upřímně, často ilustrace mizerná - viz animovaná zvířátka či odporný vlk). Tomáš Klus je trestán za svoji zapomnětlivost (je to opravdu tak strašně špatná vlastnost, aby za ní byl člověk trestán?) a když se vydá do světa, tak u bran zámku zjistí, že si zapomněl meč a vrátí se pro něj na skok domů jako kdyby ten zámek měli postavený hned vedle chalupy. Přitom si uvědomí, že už nesmí zapomínat, tak to přestane dělat a svým nepříjemným chraplákem o tom zapěje píseň. Na další děj to ale beztak nemá žádný vliv, protože náhodou - zrovna když je v úzkých - uplyne sto let, trní zmizí a princezna je volná. Pohádky je konec a svatba se slaví dřív, než divák vůbec stačí zaznamenat, že nějaká pohádka začala. Zdeněk Piškula taky neudělá nic moc, aby zachránil svoji nymfičku, protože vlk se tak přežere, že prostě padne a chcípne. Tento příběh je nejkontroverznější kvůli svému pedofilnímu vyznění - osmiletá Karkulka skáče, natřásá se a asi o deset let starší kluk v zelené kamizolce jí zpívá "až budeš v rozpuku / požádám tě o ruku"... (Ale vzhledem k tomu, že matka Gabriely Míčové měla svého nejstaršího syna Vojtu Dyka očividně taky v pouhých deseti letech, je to zřejmě v této bizarní pohádkové říši na cajku.) A třetí pohádka je také ,,skvostná" - trouba v podání Dyka chodí světem, cestou se praští o všechna futra dveří, co se namanou (laskavý svěrákovský humor?) a nakonec celkem náhodou přijde do chalupy, kde čeká jeho nevěsta (která si teda mezitím odbyla jakési nezajímavé štrapáce za nějakými dvanácti dědky). Toto vše je pak provázeno okázale moudrým Zdeňkem Svěrákem, který je v případě tohoto filmu už tak nesnesitelně školometský, že v té paruce a načechraném dobovém oblečení působí trochu jako parodie sám na sebe. Během jeho promluv jsem měl strach, kdy se urve a začne nebohým divákům diktovat. Po jeho proslulém inteligentním humoru není bohužel ve filmu ani stopy, pokud se člověk zasměje, pak asi jen nějakému nablblému rýmu jako z dílny Gábiny Osvaldové (např. "uvidí naši Mařku a řekne jářku"). A ani Jaroslav Uhlíř nakonec Tři bratry nezachránil. Tento pán složil řadu nesmrtelných pohádkových hitů (Není nutno, Nám se stalo něco překrásného), ale tady jakýkoli podobně silný hudební motiv chybí, melodie jsou nezapamatovatelné, což je u muzikálové pohádky celkem problém. Na konci tohoto prapodivného mišmaše zůstane jen otázka, proč (nám) to Svěrák jr. vlastně udělal? Je to přece inteligentní tvůrce a svými filmy již několikrát dokázal, že má vkus, a že ho tedy takovýto zmatený kýč není hoden. Jsou Tři bratři natočeni jako pouhé spotřební zboží, chtěli Svěrákové jednoduše přijít k penězům nebo jde o jakousi provokaci diváka? Nebo se to prostě jen nepovedlo?

V USA se jedná o kultovní záležitost - což dokazuje o celých 12% lepší hodnocení na IMDb než zde, a také kontroverzní zařazení na seznam 1001 filmů, co musíme vidět, než zemřeme (podle mnohých, včetně mě, asi nejbizarnější volba celé knihy). Ale pro nás, co jsme unikli tomuto kultu, je to jen průměrná devadesátková teen komedie o tom, jak jednu nesnesitelnou namyšlenou fiflenu napraví láska. Je teda celkem fajn, že tu místo vulgarit, laciných vtípků a různých praktik masturbace teenageři čtou Nietzscheho a Burroughse a hrají jim k tomu Radiohead. Je dobře, že tu homosexuál není vypodobněn jako vykroucený týpek v růžovém triku, ale jako v podstatě největší frajer ze všech; že se nemožná nová holka ve třídě nestane terčem šikany a posměchu, ale je přijata do party a ,,převychována"; že postava zemřelé matky neslouží k obvyklým klišé a je podána bez uslzené piety (zemřela při nehodě s liposukcí). Je tu spousta fajn míst a rozhodně jde o snímek, co neurazí. Zároveň tu ale také není nic, co by ho vytáhlo nad průměr, takže ani nenadchne.

Vida, i divadelní prostředí má svůj Trhák! Jen méně roztančený, zato více kousavý... ,,Ta scéna takhle vypadat nebude pane režisére. Uklízečky říkají, že to prostě stavět nebudou." Výborný Suchařípa v roli režiséra, který divadlo skutečně miluje, myslí to s ním poctivě a chce inscenovat velké věci, jenomže veškeré složky - od líných techniků až k egoistickým hercům - mu neustále házejí klacky pod nohy. I přes nepříjemnou naivitu některých dialogů (hlavně ty, v nichž figuruje Ondřej Vetchý, mladý technik-idealista, jehož snem je objíždět zemi ve stanu a hrát divadlo pro chudé) jde o velmi věrné zachycení divadelního zákulisí. A je tomu tak dodnes, což bohužel ze své praxe mohu potvrdit. Když jsme si tento film pouštěli jako inspirační zdroj k jisté inscenaci, polovina herců to vzdala už před začátkem s tím, že mají zrovna jiné povinnosti, a další dva odešli před koncem, protože spěchali na dabing...

Film, který je ještě milejší a konzervativnější než diskografie bratří Ebenů. Což je problematické v tom, že je to sice úsměvné, takové miloučké, ale není to vůbec vtipné (mně osobně se líbil jen nerudný Santa v obchoďáku - alespoň chvilkový závan nekorektnosti). Jak už tu někdo psal, problémem je, že Christmas Story nemá žádnou story. Jsou to jen takové malé storky z každodenního života - děti píšou slohovou práci, kluci se poperou, maminka při uklízení rozbije tatínkovu oblíbenou lampu... Je to pěkné, jen jaksi nevím, proč o tom točit film. Tyto obsahové banality jsou pak v kontrastu s expresivní formou - herci kulí oči a přehrávají jako o život (tatínkův záchvat nad lampou, bratr předvádějící prasátko), do toho je tu několik snových pasáží, často hraje dramatická hudba... Vytváří to takovou podivnou atmosféru, které jsem nějak nedokázal přijít na chuť. Asi jako kdyby Alfred Hitchcock natočil film podle sloupků Haliny Pawlowské.

Snímek s pozoruhodnou atmosférou. Zároveň velmi drsný i velmi jemný, velmi ošklivý i velmi krásný, velmi smutný i velmi vtipný. S tímto filmem je to vlastně stejné jako s výkonem Williama Hurta - nevíte, co si myslet; zda ho odsoudit nebo politovat, odkopnout nebo obejmout... To, jakým způsobem Hurt vytvořil komplexní postavu, která vás v každém svém gestu zároveň irituje a zároveň vybízí k soucitu, se dá skutečně nazvat hereckým mistrovstvím. S filmem mám jediný problém, a to je mé příliš vysoké očekávání. Když jsem slyšel, že jde o legendární brazilský snímek s queer tématikou, který se jmenuje Polibek pavoučí ženy, obsahuje snové sekvence a byl podle něj vytvořen muzikál od fantastické dvojice Kander - Ebb, čekal jsem, že půjde o nekonvenční surrealistickou podívanou; něco mezi Timem Burtonem a Priscillou, královnou pouště. Trochu mě tedy zklamalo, že jde vlastně o dost klasicky vystavěné konverzační vězeňské drama, kde se 90% stopáže odehrává v jedné místnosti. I přesto jde ale o výjimečný a dojemný film o těch nejbizarnějších podobách lásky.

Zpočátku se ve mně co každé dvě minuty střídalo nadšení s naštváním a ke konci, když už se začalo opravdu příliš tlačit na pilu (scéna s transkou), převládlo jednoznačně to druhé. Audiovizuální zážitek je to - jak už jsme u Noého zvyklí - velmi výživný. Komponování záběrů, kamera, soundtrack, to je všechno krystalicky čisté a dokonalé. Jenomže kvalitní umělecký film se neudělá pouze tím, že natočím skvěle komponovanou soulož a pustím k tomu Erika Satieho. To je všechno jen pěkné pozlátko, ale po stránce obsahové je Love jedna z nejotravnějších artových šaškáren, co jsem za poslední dobu viděl. Scénář vypadá asi takto: Murphy: „Ach, Electro? Kde jsi? Proč nejsi se mnou? Kam zmizela má láska?“ střih: Murphy: „Ty k*rvo zas*, chcípni ty p*čo, ty smažko hnusná!“ střih: Murphy souloží. A tento model se opakuje asi třistakrát, až jsem měl pocit, že to snad celé dvě hodiny nemůžu vydržet. Hlavní problém je, že se film narcisticky tváří jako zásadní dílo (odkazy na Kubricka, Pasoliniho a další), jenomže sám nic nového nepřináší. Divák, který podobně sexuálně explicitní snímky sleduje, musí mít u řady scén pocit, že něco takového už viděl. A opravdu – hlavní motiv (hrdina vzpomínající na zásadní vztah) už jsme viděli v Devíti písních, dokonce i nesimulovaná ejakulace tam byla. Jen to Winterbottom zvládl natočit bez vaty a film trvá příjemných 70 minut. Pád hlavního hrdiny závislého na sexu až do hlubin dark roomů a nočních klubů už jsme viděli ve Studu (a lépe). Nelze také nesrovnávat s von Trierovou Nymfomankou – i zde Noé pomyslný souboj prohrává, protože Trier se nebere tak vážně a publiku vyráží dech lehkostí, s níž nám svůj vyšinutý opus o různých úchylkách servíruje. Abych řekl pravdu, u tohoto filmu mě překvapuje záplava pozitivních reakcí ve stylu „tohle určitě není porno, kdo to tvrdí je blbec“. A když to není porno, tak co to teda je? Chápu význam erotických scén, líbí se mi snaha o totální otevřenost (jeden záběr je dokonce zevnitř vagíny během sexu – víc už asi opravdu herci ukázat nemůžou). Ale ptám se - nestačila by taková scéna třeba jedna nebo dvě? Nebo klidně i tři, ale proč jich je tam asi 18? Není to trochu samoúčelné? A proč je film natočený ve 3D, když se této technologie doopravdy využije jen na dvou místech (kouř z marihuany, výstřik)? Nemůžu si pomoct, Love mi připadá jako protivná manýristická ufňukaná režisérova onanie. Doslova.

Člověk jistě dost zajímavý, dokument už méně. Velmi klasicky udělané, českotelevizní, hlavy, co mluví a mluví, ale vlastně toho málo řeknou, o spoustě etap v Grossmanově životě se dozvíme jen velmi málo nebo i nic. Pro diváka, co jméno Jan Grossman nikdy neslyšel možná zajímavé, ale já jsem čekal, že dostanu více informací. To, jak je dokument konzervativní a ,,suchý" naznačuje ostatně už podivný, o obsahu naprosto nevypovídající podtitul ,,žít svůj osud".

Řečeno s Trigorinem z Racka: ,,Nic jsem nepochopil. Ale s potěšením jsem se díval!" Bezprostředně po projekci jsem si myslel, že mám jasno, jak se to všechno semlelo, ale stačilo pár vhodně mířených otázek přátel, s nimiž jsem v kině byl, a sesypalo se mi to jako domeček z karet. Každopádně kdyby se mě někdo ptal, co to vlastně jen ten ,,film noir", zcela jistě bych ho odkázal na tento snímek. Je tu totiž úplně všechno: nádherná femme fatale, hrdinovy osamělé monology, doky, složitá zápletka, zrcadlové bludiště a dokonce i čínská čtvrť (to není projev rasismu dobrého Cimra, jen výraz dobové averze proti nejzprofanovanější rekvizitě šestákových detektivek). Tak trochu záhadný, přesto však podmanivě krásný film. Pro milovníky noirovek naprostá lahůdka - při posledním monologu se zblázníte blahem!