Cimr

Film má příjemná místa (např. začátek ve stylu "povím vám příběh o nejzáhadnějším případu své kariéry" navnadí) a svým způsobem báječnou zápletku (vrah, který se vloupá do bytu psychologa, jenž ho začne psychologicky úplně rozkládat). Snímek pochází z období americké kinematografie, které bylo zásadně ovlivněno Freudem (patří sem i slavnější - a lepší - Hitchcockovo Spellbound). Zde to ale tvůrci s tou psychoanalýzou trochu přeženou, noirová atmosféra se rozpadne a Temná minulost začne ke konci připomínat spíš komedii. A to navíc komedii, která je spíš směšná, než vtipná. Hlavního grázla pronásleduje neustálá zlá noční můra a když mu psycholog onen sen vyloží, náhle se vrah a zloděj chytne za nos, všem se omluví a je "vyléčen". Příjemný noir, bohužel hodně naivní.

Jeden z nejlepších příkladů toho, jak obtížné je definovat rozdíl mezi áčkovou a béčkovou produkcí. Terminátor využívá snad veškeré atributy akčních béček - jednoduchá zápletka, spousta honiček a výbuchů, laciné triky, synth-popová hudba, odhalená poprsí, mizerný herec v titulní roli... A přitom - stačí trocha režijně-scénaristického talentu a místo braku tu máme legendární film, co diváky fascinuje i třicet let po premiéře. Cameronovi se totiž povedlo z nedostatků udělat přednosti. Dokázal, ještě dřív než Quentin Tarantino, objevit v těchto béčkových atributech jistou poezii; a díky lehkosti a nadhledu proměnit věci, které jsou strašně trapné, na věci které jsou strašně cool. Příkladem budiž angažování Arnolda Schwarzeneggera do hlavní role. Herec, který ani neumí pořádně anglicky, má toporné pohyby a absolutně ztuhlé obličejové svalstvo, by přeci měl zákonitě zkazit jakýkoli film, v němž se objeví? Jenže když ho zasadíte do určitého kontextu (není to člověk, ale chladný robot-zabiják z budoucnosti), náhle se herecké prostředky, které vás iritují, stanou velmi zábavnými, přesnými. Ať si je Arnold jakkoli špatný, nikdo zkrátka nedokáže říct "I´ll be back!" tak, jako on. A o to tu jde.

Na thriller málo napínavé. Na film noir příliš barevné. Na detektivku příliš rozvleklé (navíc s rozřešením záhady, které přijde příliš brzy, už někdy v půlce filmu). Na komedii málo vtipné. Na romantický film příliš podivné. Na mysteriózní film zas příliš logicky vysvětlené. Vertigo je jakýmsi exotem, podivným hybridem, který tak nějak vyčnívá - v rámci Hitchcockova díla, ale i americké kinematografie vůbec. Nejvíc ze všeho jde asi o takovou perverzňoučkou pohádku pro dospělé. Kdyby Vertigo bylo natočené dnes, James Stewart by v geniální scéně, kdy Kim Novak vychází z toalety přeměněna na jeho mrtvou lásku, nejspíš začal zuřivě masturbovat. Jelikož je to ale film z padesátých let, musíme si vystačit s napětím, které bublá pod povrchem. Možná právě to vytváří onu neopakovatelnou "slaďoučkou" a "voňavoučkou" atmosféru. Film jsem viděl nejprve v televizi a příliš na mě nezapůsobil. Ale podruhé jsem si ho dal v rámci Noir Film Festu na hradě Křivoklát za jednoho sychravého nedělního dopoledne, a byl jsem naprosto nadšen. Jako by mě ty barevné klikyháky na začátku vtáhly do děje a nepustily až do posledního záběru. Je to tak - u žádného jiného filmu v kině jsem neměl tak intenzivní pocit, že se do plátna vpíjím.

Americká režisérka Julie Taymor se zřejmě rozhodla americkému publiku zpřístupnit britské národní poklady. Po moderním převedení Shakespeara (podle mě zcela dechberoucím) přišly tedy na přetřes legendární písně Beatles. Muzikál podle písní Beatles, říkám si, a očekávám, že to strhne minimálně stejnou mánii jako Mamma mia! Určitě si ty písničky budou zase všichni zpívat, půjde to každé Vánoce v televizi, vznikne broadwayský muzikál... Jenže ono se nic z toho nestalo. A pouhých devět let po premiéře se skoro zdá, že je tento film pozapomenutý. Jak je to možné? Podle mě je na vině paradoxně to, co mi na tomto filmu připadá vůbec nejlepší - že se nejedná o nějaké konformní bezproblémové zpívánky, ale o společensky satirickou, liberální LSD jízdu, kterou si asi s prarodiči nepustíte. Když se řekne muzikál na základě písní Beatles, člověk si asi představí kluka z kytarou, co sedí někde na pláži a zpívá o své lásce. Podobné sladkobolné scény zde ale téměř (kromě té na úplném začátku a té na úplném konci) nenajdeme. Místo toho jsou zde vizuálně opojné scény, v nichž Bono bere hlavní hrdiny na psychedelickou projížďku cirkusem, aby se pak probudili na bitevním poli ve Vietnamu. Nebo scény, v nichž strýčkové Samové vystupují z plakátů a nutí nahé vojáky táhnout Sochu Svobody za zpěvu "She´s so heavy.." Nebo moje asi vůbec nejoblíbenější scéna, kdy vidíme T.V. Carpio, která pozoruje mladý pár na školním hřišti. Začíná zpívat "Oh please say to me / you'll let me be your man". Z onoho páru posléze odchází kluk někam pryč, ale T.V. se neotáčí za ním, ale pohledem setrvá na dívce z onoho páru. A divákovi náhle dojde, komu tu písničku skutečně zpívá... Zcela jednoduché filmové gesto, ale velmi krásné, provokativní. Zkrátka a dobře, jsou zde muži, ženy, bílí, černí, žlutí, hetero i homo, jsou zde rockeři, feťáci, vojáci a všichni se nakonec sejdou na střeše, aby si zazpívali All you need is love! Producenti filmu údajně chtěli, aby Taymorová této trochu bizarní směsi zaoblila hrany. Film by se jmenoval All You Need Is Love, vyhodily by se z něj veškeré provokativní a psychedelické pasáže, byl by to obrovský hit, promítaný každé Vánoce, hit, který by ujišťoval maloměšťáky, že písničky o lásce jsou v pohodě jen pokud je zpívá bílý kluk bílé holce. Díkybohu na to Julie Taymor nepřistoupila.

Jeden z nejděsivějších filmů, co znám. Nevidíme tu příliš krve, žádné vynalézavé druhy mučení, žádné šokující vraždy malých dětí ani nic podobného. Děsivost tkví naopak v čiré jednoduchosti. Bobby je obyčejný kluk ze středostavovské rodiny, který má snad jen příliš rád střelné zbraně. Poté, co vyvraždí svoji rodinu, se vydá do ulic města, střílet do dalších "terčů". Motivy si můžeme jen domýšlet - příliš striktní náboženská výchova? Pocity frustrace, nenaplněného života? Potlačovaný sadismus, homosexualita? Nebo zkrátka jen ten fascinující pocit, že stačí trochu pohnout prstem a na druhé straně padají mrtví lidé? Režisér Bogdanovich tento film dostal jako zakázku od Rogera Cormana, přičemž měl splnit podmínky, že použije záběry ze staršího kostýmního (a ano, tak trochu trapného) hororu a že do filmu angažuje Borise Karloffa. A jak to tak bývá, když člověk pracuje v určitém omezení, podává nejlepší výkony. Chladný příběh zabijáka je díky tomu obohacen o přemítání Karloffa, legendy levných hororů, o povaze strachu. Scéna, kdy se obě linie protnou, a Karloff si jde ve své poslední filmové roli s mladým šílencem osobně vyrovnat účty, je naprosto dokonalá a jakožto milovníkovi klasických hororů mi vehnala slzy do očí. Boris Karloff zemřel o rok později. Texasem otřáslo řádění šíleného střelce Charlese Whitmana. Amerika přešla v 60. letech od viktoriánské podoby děsu k té reálnější, a tento film to výborně popsal. Ano, opravdu jeden z těch nejděsivějších, co znám...

Tři letušky spolu letí na Dálný východ, kde se rozdělí a každá se zaplete do nějakého mafiánského spiknutí. Posléze se ale příběhy jaksi promíchávají, až se z toho stane totální patlanina, v níž není vůbec jasné, co kdo řeší, kdo koho honí, nebo kdo co po kom chce... Sledujeme tedy tři ženy, které s někým velmi neumětelsky bojují (to, že nikdo z herců neovládal bojová umění, jež ve filmu používají, prý pro režiséra nebylo překážkou), případně se za různých bizarních okolností svlékají. Tento film můj život ničím neobohatil (oukej, možná s čestnou výjimkou slepého foukače otrávených šipek, ten je hodně daleko!). Nebýt skvostného simultánního dabingu na 42. LFŠ, asi bych nezvládl ani těch 70 minut.

Všechny zdejší dosavadní komentáře tvrdí, že film stojí na zajímavém nápadu, který ale nedokáže utáhnout téměř hodinový film. Osobně si myslím opak. To, že sledujeme celý snový příběh přímo očima Řehoře proměněného v hmyz, to že na nás členové Samsovy rodiny hledí a mluví z vrchu, to vytváří zcela neopakovatelnou, sugestivní atmosféru. Nejde jen o "jeden dobrý nápad", jde o celkové nazírání příběhu; forma je zde obsahem. Pokud čtete Kafkovu povídku, může vám příběh úředníka proměněného v brouka připadat až absurdně komický. Když ale vidíte jeho očima, když svět vnímáte z podlahy, vaše matka se vás k smrti štítí a otec se vám snaží rozšlápnout hlavu, zaručuji, že se smát nebudete.

Údajně nejlepší filipínský film všech dob. Jediný zástupce rozsáhlé (byť v západním světě nepříliš známé) filipínské kinematografie v populárně naučné publikaci 1001 filmů, které musíte vidět, než zemřete. Snímek, který Martinu Scorsesemu připadá tak úžasný a výjimečný, že jeho nadace zaplatila jeho digitální restaurování. Důvodů, proč navštívit projekci Manily na 42. Letní filmové škole, bylo dost a dosti. Na film jsem byl skutečně zvědavý; a jak to tak chodí - když se člověk na něco těší, bývá zklamán. Nejde o to, že není technicky úplně bravurní, to se snad ani u filipínského filmu ze 70. let nedalo očekávat. A nejde ani o to, že sociálně-kritické filmy z dělnického prostředí nepatří k mým oblíbeným. Jde o to, že jsem tomuto filmu jaksi elementárně neporozuměl, i když jsem se opravdu snažil k němu přistupovat pozorně, s otevřenou myslí. Je tu spousta podivností, nelogičností, u kterých prostě nevím jak je chápat. Je to chyba? Nebo nějaká osobitá asijská poetika? Nebo mi prostě jen něco uniklo? Příklady (spoilerovitého charakteru): Jak je technicky možné, že kýbl zabije dělníka - zpěváka, když je v místnosti a nevyklání se? Proč se jde Julio po vyhození z práce hned prodávat postarším nechutným gayům – opravdu by nesehnal něco méně ponižujícího? (Působí to tak, že je tato linie ovlivněná pouze orientací režiséra a jeho touhou vidět hlavního herce v podobných situacích, a nikoli že to vyplývá z logiky děje a postav.) Holka jeho kamaráda je v podstatě prodána do otroctví, ale oni s tím pak už nic nedělají, nehledají ji, nechtějí ji zachránit… Jen to konstatují a proberou, ale pak se na ni úplně zapomene. Prostě dějová linka, která vede do nikam. Obdobně absurdně působí např. scéna s policistou, který Julia zatkne, načež mu řekne, ať nikam nechodí, že si musí odskočit do baru na záchod. Julio chvíli čeká (my diváci samozřejmě s ním), pak jde dovnitř. Policistu nenajde, tak jde zase pryč. Co to mělo znamenat? Nevím… A konečně hlavní zápletka – milá Julia, Ligaya, je držena násilím u Číňana v otroctví. Celý film je lemovaný jejím hledáním a divák je napjatý - jak asi dojde k velkému shledání hlavních postav?! A jak k němu pak dojde? Julio jde náhodou do kostela a přisedne vedle nějaké holky, ze které se náhodou vyklube Ligaya, která náhodou zrovna ten den po x letech dostala u Číňana volno. Celkem nevzrušeně pokecají, pak spolu jdou domů, milují se, pak si opět strašně dlouho povídají (protože po každé větě musí následovat dramatická pauza), zkrátka celé to trvá asi tak pět hodin, aniž by uprchlou otrokyni někdo hledal. Julio ji poradí, ať uteče, ona na to, že se bojí, že jí Číňan zabije. A on? Přestože nemá v záloze žádný plán, řekne jí, ať to přeci jen zkusí. Pak jde spát, pak jde s kamarádem do hospody a baví se o tom, proč nemají rádi jukebox, jestli bolí, když člověk dá ruku nad hořící zapalovač a tak dále… (Gradace napětí není zrovna silnou stránkou Lina Brocky.) No a pak se taky mimochodem dozví, že jeho milá je mrtvá. Chce se skoro dodat – překvapivě, když mu říkala, že když se pokusí utéct, Číňan ji zabije, že? Jak už se tu píše v jiném komentáři, Manila připomíná evropské umělecké filmy a má velmi hezká místa. Rád jsem se podíval mezi filipínské dělníky 70. let a zhlédnutí Manily nepovažuji za ztracené dvě hodiny... Ale přesto si nemohu pomoct - titul "nejlepší filipínský film všech dob" neznamená, že jde obecně vzato o skutečně výborný film.

Darna - nejmizernější superhrdinka, jaká kdy spatřila světlo světa! Její moc je totiž závislá na jakémsi šutru, který Darna musí mít u sebe. A jelikož jí ho prakticky hned na začátku sebere ezoterická ježibaba, která chce za pomoci své stoleté matky, co vypadá jako E.T., zničit veškeré lidstvo (proč?!), sledujeme asi hodinu bezmocnou holku, která chodí jako po lobotomii ulicemi a vážné nebezpečí pro ni představuje i přejít silnici. Naštěstí je s ní její asi osmiletý bratr, který přepere zástupy ozbrojených vojáků a zachrání tak lidstvo. Pak Darna ale onen šutr spolkne (vlastně nakonec ani ne, ale to zřejmě v logice příběhu zas tak nevadí) a změní se v superhrdinku, takže se můžeme konečně dočkat trikových scén, proti kterým je Arabela hollywoodským blockbusterem. Jako akční film je to skutečně otřesné, ale pravdou je, že už jsem se dlouho u filmu takhle nepobavil...

Když moje babička okusí nějaké jídlo, které jí ne zcela chutná, ale zároveň uznává, že je zajímavé, netradiční a jistě někomu jinému chutnat může, řekne vždycky: ,,Je to zase něco jinýho..." A tak by zhruba zněl můj komentář k tomuto filmu, kdybych ho měl popsat jednou větou. Na jedné straně podmanivá vizuální stránka, originalita, spousta skvělých nápadů (babičky v panelákovém bytě!). Český film, jaký tu dlouho nebyl. Linie příběhu není kauzální, natož logická, a film přináší i obrazy násilí a erotiky, takže divák je podivně napjatý - nikdy nedokážete odhadnout, co se stane v následující minutě. Filmu se daří vyvolat smích, dojetí, strach, často jen pár vteřin po sobě. Na druhé straně ale stojí přepálená stopáž (a s tím související padající tempo), tápání dramaturgické i scenáristické. Pocity umělecké onanie. Sami tvůrci na besedě po filmu řekli, že tématem je velká láska dvou lidí, ale to je tak zhruba všechno. Spíš byli vedeni touhou natočit to jinak, než je u nás obvyklé. To je sympatické, ovšem pouhá snaha udělat něco jinak nestačí. Nadprůměrné hodnocení dávám proto, že bych chtěl tento pozoruhodný experiment vytáhnout ze zdejší modré šedi. Jde jednoznačně o vykročení dobrým směrem. Kdyby se napříště k vychytanému vizuálu přidal i silný obsah, mohl by to být skutečný sukces.