Manila ve spárech světla

Ta čtvrtá hvězda je jen za to, že ve Filipínách v 70.letech vůbec něco takového vzniklo a i když to nemá vychytané všechny mouchy (a že jich je dost), pořád to je významné dílo. Jinak ale o Filipínách za Markosova režimu se radši příště podívám na něco od Lava Diaze - sice jsou jeho filmy strašně dlouhé, ale detailně vykreslují prostředí, dobu a vybrané postavy v ní přežívající. Taky jsou často dost depresivní a s minimem čehokoli pozitivního, ale jsou komplexnější a díky tomu nechávají silnější dopad. Tohle je takové Filipínské A co dále, Baltazare?, resp. skrze gradování (zde lokálního) lidského zla a útrap těch, kteří si to absolutně nezaslouží. Zatímco Bresson to měl jako stěžejní téma a stejně tak s tím i pracoval, Manilla chce být komplexnější a opřít se i o sociologii, ale selhává v tom, že sice dokonale vykreslí prostředí a představí hlavního hrdinu, kterému budete fandit až do konce, ale zároveň je nedotažená, málo psychologická a výsledek sice je naprostá depka, ale taky depka, která nic víc než jen "strohou" depku nezanechá. U přirovnání zůstanu u Bressona - zatímco Baltazar v tomhle převyšuje svůj rámec a stává se tak skutečně zdrcujícím, taková Muška trpí naprosto stejným problémem co Manila ve spárech světa. Ten film nakládá na postavy tolik negativních věcí, že je to až moc - a ne z toho důvodu, že by to byla přehnaná depka (Manila za Markosova režimu opravdu takhle fungovala, aspoň z toho, co vím), ale z toho, že se postavy nechávají vláčet svým osudem tak moc, že se nedá chápat, proč nejednají jinak a nebo proč tak, jak jednají později, nejednají dřív. Je to celé propojené Juliovým hledáním dívky, do které byl zamilovaný a to tu samozřejmě trvá, ale cesta k tomu je přinejmenším zvláštní. Třeba nechápu, proč po vyhození z práce šel dělat prostituta uspokojujícího starší gaye. Manila byla drsné místo a tady se asi bral každý, ale kdyby zde aspoň bylo vidět, že se snaží najít si něco jiného, pak bych s tím neměl problém, ale takhle se Julio nechává až moc vláčet osudem a díky tomu se dá odhadnout, že to povede jen k větší a větší tragédii. Baltazar byl strašně depresivní a s každou další minutou o to víc, ale pořád v něm zůstávala zrnka naděje padající z určité nepředvídatelnosti a silné realističnosti. Tady (jako i u Mušky) chybí místa, kde by postavy projevily snahu se ze všeho nějak vyhrabat. Klidně i zoufalou, taková v těchto chvílích přichází asi nejčastěji, ale aspoň nějakou. Ale stejně jako Muška se nechává vším skolit, tak to samé dělá i Juilo, který se rozhodne zasáhnout vždy až když je moc pozdě. Neříkám, že se takovému příběhu nedá nevěřit, ale působil na mě až moc jasně, abych si ho i přes totálně depresivní vyznění pamatoval jako opravdu silný zážitek, který bych byl schopný na potkání doporučovat. Takhle na to sice nezapomenu, ale zároveň znám lepší filmy svého druhu i se stejnou bezvýchodností a zatímco k nim bych se, v nějaké dobré náladě, vrátil, tady mi to jednou stačilo. A ačkoli existují filmy, které mě nadchly, ale už je znova nechci vidět, tak bohužel ani tohle není případ Manily. Za mě spíš 3,5*, ale režisér moc dobře věděl co dělá, tak to zatím nechám takhle. Jinak je to dost odtažitě natočené a sledování není zrovna záživné, takže kdo by chtěl vidět něco dost podobného ze stejného prostředí, ale akčnější a divácky přívětivější, doporučuji Metro Manila. Vlastně je dost zajímavé, jak moc jsou si ty filmy podobné... Slabé 4* (05.02.2024) (menej) (viac)

Údajně nejlepší filipínský film všech dob. Jediný zástupce rozsáhlé (byť v západním světě nepříliš známé) filipínské kinematografie v populárně naučné publikaci 1001 filmů, které musíte vidět, než zemřete. Snímek, který Martinu Scorsesemu připadá tak úžasný a výjimečný, že jeho nadace zaplatila jeho digitální restaurování. Důvodů, proč navštívit projekci Manily na 42. Letní filmové škole, bylo dost a dosti. Na film jsem byl skutečně zvědavý; a jak to tak chodí - když se člověk na něco těší, bývá zklamán. Nejde o to, že není technicky úplně bravurní, to se snad ani u filipínského filmu ze 70. let nedalo očekávat. A nejde ani o to, že sociálně-kritické filmy z dělnického prostředí nepatří k mým oblíbeným. Jde o to, že jsem tomuto filmu jaksi elementárně neporozuměl, i když jsem se opravdu snažil k němu přistupovat pozorně, s otevřenou myslí. Je tu spousta podivností, nelogičností, u kterých prostě nevím jak je chápat. Je to chyba? Nebo nějaká osobitá asijská poetika? Nebo mi prostě jen něco uniklo? Příklady (spoilerovitého charakteru): Jak je technicky možné, že kýbl zabije dělníka - zpěváka, když je v místnosti a nevyklání se? Proč se jde Julio po vyhození z práce hned prodávat postarším nechutným gayům – opravdu by nesehnal něco méně ponižujícího? (Působí to tak, že je tato linie ovlivněná pouze orientací režiséra a jeho touhou vidět hlavního herce v podobných situacích, a nikoli že to vyplývá z logiky děje a postav.) Holka jeho kamaráda je v podstatě prodána do otroctví, ale oni s tím pak už nic nedělají, nehledají ji, nechtějí ji zachránit… Jen to konstatují a proberou, ale pak se na ni úplně zapomene. Prostě dějová linka, která vede do nikam. Obdobně absurdně působí např. scéna s policistou, který Julia zatkne, načež mu řekne, ať nikam nechodí, že si musí odskočit do baru na záchod. Julio chvíli čeká (my diváci samozřejmě s ním), pak jde dovnitř. Policistu nenajde, tak jde zase pryč. Co to mělo znamenat? Nevím… A konečně hlavní zápletka – milá Julia, Ligaya, je držena násilím u Číňana v otroctví. Celý film je lemovaný jejím hledáním a divák je napjatý - jak asi dojde k velkému shledání hlavních postav?! A jak k němu pak dojde? Julio jde náhodou do kostela a přisedne vedle nějaké holky, ze které se náhodou vyklube Ligaya, která náhodou zrovna ten den po x letech dostala u Číňana volno. Celkem nevzrušeně pokecají, pak spolu jdou domů, milují se, pak si opět strašně dlouho povídají (protože po každé větě musí následovat dramatická pauza), zkrátka celé to trvá asi tak pět hodin, aniž by uprchlou otrokyni někdo hledal. Julio ji poradí, ať uteče, ona na to, že se bojí, že jí Číňan zabije. A on? Přestože nemá v záloze žádný plán, řekne jí, ať to přeci jen zkusí. Pak jde spát, pak jde s kamarádem do hospody a baví se o tom, proč nemají rádi jukebox, jestli bolí, když člověk dá ruku nad hořící zapalovač a tak dále… (Gradace napětí není zrovna silnou stránkou Lina Brocky.) No a pak se taky mimochodem dozví, že jeho milá je mrtvá. Chce se skoro dodat – překvapivě, když mu říkala, že když se pokusí utéct, Číňan ji zabije, že? Jak už se tu píše v jiném komentáři, Manila připomíná evropské umělecké filmy a má velmi hezká místa. Rád jsem se podíval mezi filipínské dělníky 70. let a zhlédnutí Manily nepovažuji za ztracené dvě hodiny... Ale přesto si nemohu pomoct - titul "nejlepší filipínský film všech dob" neznamená, že jde obecně vzato o skutečně výborný film. (16.08.2016) (menej) (viac)