Reklama

Reklama

Najsledovanejšie žánre / typy / pôvody

  • Dráma
  • Komédia
  • Krimi
  • Dokumentárny
  • Animovaný

Recenzie (1 186)

plagát

Macho Dancer (1988) 

Mladý kluk z chudé rodiny přichází do hlavního města, kde je nucen živit se gay prostitucí. Přitom se s pomocí svého dobrého přítele snaží zachránit dívku ze zajetí prostituce. Pokud jste viděli o 13 let mladší Brockův film Manila ve spárech světla, možná vám tento lehký nástin děje něco připomíná... Ano, v podstatě jde o totožný příběh, ale při porovnání těchto dvou filmů by se s trochou zlomyslnosti dalo říct, že to vypadá, jako kdyby se tvůrce rozhodl jedno téma natočit jednou velmi slušně a podruhé velmi špatně. Macho Dancer totiž v některých místech působí tak trochu jako vykroucená parodie Manily. Tatam je příjemně artová, melancholická nálada. Zde se dočkáme akorát synťákové "výtahové hudby", hromadné onanie, bizarních tanečků, knírků a spousty, spousty mydlinek. Dokoukat celých 136 minut je proto výzvou pro otrlého diváka. Snímek je zajímavý tím, v jakém prostředí se odehrává (u některých až pornografických gay scén mě překvapilo, že vůbec mohly být v mainstreamové produkci v roce ´88 natočeny). Také je fajn, že jde o film záslužný, snažící se v přísně katolické zemi bojovat za práva homosexuálů. I z tohoto hlediska ale nakonec Macho Dancer vychází sporně, protože prakticky všichni gayové v tomto snímku jsou afektovaní, upištění, slizcí buzíci v květovaných košilích, co mladé - často heterosexuální kluky - pouze zneužívají. Otázkou tedy je, zda tento bizarní snímek nedělá gay komunitě spíš medvědí službu.

plagát

Plyn aneb Bylo nutné svět zničit, aby mohl být zachráněn (1970) 

Znám jen dva skutečně surrealistické filmy - Andaluského psa a Plyn aneb Bylo nutné svět zničit, aby mohl být zachráněn. A Plyn mě bavil mnohem víc! Roger Corman, legendární "král braku" se i na své poměry překonal a poskytl divákům neuvěřitelnou psychedelickou dada jízdu, která není spoutána logikou děje, psychologií postav, zkrátka absolutně žádnými pravidly a konvencemi. Díky tomu můžeme v jednom filmu zároveň vidět post-apo sci-fi, animovanou pohádku, satirickou komedii, Indiány, hippies, neonacisty, E.A.Poea na čopru s umělým havranem na rameni, jak trousí moudra, ba dokonce tu v jeden moment promluví samotný Bůh (,,Komu patří ten zelený buick, ať si okamžitě přeparkuje!"). Moji kamarádi na projekci na 42. LFŠ usnuli a chtěli pak po mně vědět, jak to dopadlo... A já si se zděšením uvědomil, že vůbec nevím. Pět minut po skončení jsem si nemohl vybavit, jak vypadala poslední scéna. A nevím vlastně ani jak to začalo, ani co bylo uprostřed... Vím jen, že to byla jízda, na jakou se nezapomíná! Film jako ekvivalent halucinogenní drogy.

plagát

Šlechetné srdce a šlechtické korunky (1949) 

Připadá vám vtipná představa člověka, který vyvraždí celou rodinu, aby dostal šlechtický titul? Člověka, který oslavuje smrt ženy a dvou malých dětí? Ne? Pak jste asi ještě neviděli Kind Hearts and Coronets! Komedii, která je tak báječně černá a cynická, že dodnes neztratila nic ze svého kouzla. Když se dívám na klasické staré komedie, mám často problém s tím, že humor v nich mi připadá vyčpělý. Je to takové roztomilé, ale že by se člověk skutečně pobavil, to se říci nedá. To ovšem neplatí pro Šlechetná srdce. Režisér Hamer si prý před začátkem natáčení řekl, že chce natočit komedii mimo veškerá pravidla morálky a vcelku bych řekl, že v příběhu chladnokrevného zabijáka, který škrtá lidi jako položky ze seznamu, se mu to povedlo. Vše je navíc korunováno osmirolí Aleca Guinnesse, která je paradoxně excelentní tím, že v ní Guinness nijak zvlášť neexceluje, tj. nepředvádí se, nepitvoří; svých osm členů jedné "prokleté" rodiny ztvárňuje ve velmi jemných, ale naprosto přesných náznacích... Ďábelsky vtipná komedie!

plagát

Vášeň (1954) 

Otázka: Jaký je rozdíl mezi uměním a kýčem? Myslím si, že pro kýč je typické, že všechny složky působí jedním směrem, jaksi "po srsti". V tom případě je ovšem Vášeň ukázkový kýč - srdcervoucí příběh je doprovázen tesknou hudbou, herci v honosných kostýmech teatrálně brečí a křičí, vše je vyvedeno v křiklavých barvách a zabíráno kamerou, která ,,jako by malovala". Ale nějaká opravdovost, hlubší podtóny? O tom nemůže být řeč... Když se zastavím třeba u toho herectví - na každém kurzu vám řeknou, že na herectví je nejzajímavější to, co zůstává skryto; jakýsi rozpor mezi tím, co postava cítí a jak se chová. Například když se dozvím tragickou zprávu, asi nejpůsobivější je nic nehrát - prostě jen ztuhnout, případně se třeba zasmát, zkrátka "jít proti". Ale co dělají postavy ve Vášni, když se dozví něco strašného? Zkřiví obličej bolestí a pateticky se za zvuku smyčců přitisknou k nejbližší zdi. To je způsob herectví (a vůbec filmování), co mě nebaví. Závěrečná pointa je dobrá, ale koukat se předtím dvě hodiny na trochu lépe natočenou Danielle Steelovou, je dost pruda.

plagát

Moře whisky! (1949) 

Občas se objeví hláška, která svým cynismem překvapí nepřipraveného diváka (,,Roku 1941 postihla skotský ostrov strašná katastrofa. Ne, nebyly to Hitlerovy bomby... Došla whisky!") - stará se o to především báječně nekorektní vypravěč. Jinak je ale tahle britská komedie - i přes svůj název - příliš suchá. Bohužel je jednou z těch, co tak zcela neobstála ve zkoušce časem. Ano, pohled na intrikující Skoty, od malých dětí po vetché staříky, co jsou pro hlt whisky ochotni udělat cokoli, je zábavný, ale je to takový ten roztomilý humor, kterému se tu a tam pousmějete, ale ke skutečnému pobavení nedojde. Kdybych neznal jiné komedie studia Ealing (např. Šlechetná srdce a šlechtické korunky či Pět lupičů a stará dáma) a nevěděl, že v tomto období a v této společnost se dala udělat komedie, co vyvolává i dnes salvy smíchu, asi bych šel s hodnocením výš. Ovšem když člověk ví, že to šlo i lépe...

plagát

Humpday (2009) 

Moje hodnocení je možná nadsazené, ale mě tento prostý, levný snímek naprosto nadchnul. Témata, která otevírá, jsou nesmírně zajímavá, probíraná v článcích, knihách, studiích, ale v současné kinematografii ne zas tak často. Jde o otázky krize mužství a mužnosti, homosexuálního přesahu velkého chlapského přátelství (kdy jsme pouze velmi blízcí kamarádi a kdy už to je láska?), také otázky mužské cti (vulgárně řečeno - "o*ukáš ty mě, nebo já tebe?"), zženštilosti současné generace, hledání role "správného chlapa" ve 21. století atd. Film stojí na jednoduchém, avšak téměř geniálním nápadu. Dva výborní kamarádi si opilí na večírku dají ruku na to, že se spolu v rámci "uměleckého projektu" vyspí a natočí se při tom. Budou ale schopni tento slib dodržet? A jak takové "umění" přijme jejich okolí, hlavně žena jednoho z nich? Je to vůbec umění? Hledání hranic své sexuality? A nebo úplná blbost? I přes takřka nulový rozpočet, s kamerou, co většinu stopáže zabírá jen mluvící hlavy, se podařilo vytvořit pozoruhodné dílko. Hlavně velmi přesné v detailech: Ben na párty s mladšími lidmi, který na záchodě řeší, jestli si má košili nechat zastrčenou v kalhotách nebo si ji vytáhnout; Ben, který se chce omluvit své ženě a připravuje jí romantickou večeři - špagety, na které aranžuje olivy, a když dostane nepříjemnou otázku, poškrábe se namísto odpovědi nervózně na čele... Jsou to opravdu jen nuance, ale právě ty - ve spojení s přesvědčivými hereckými výkony - dělají z Pornodne autentický, zábavný a dojemný zážitek.

plagát

Dáma na kolejích (1966) 

Zřejmě ten vůbec nejbizarnější český muzikál, v němž můžete mimo jiné vidět: z řetězu urvanou Bohdalku aka Máňu Kučerovou řídící tramvaj, naolejovaného boxera Radka Brzobohatého či dav sousedů pějících neodolatelnou árii "Mějte rozum, paní Kučerová". Těžko říci, zda je tento film tak podivný záměrně či náhodou, nicméně daří se mu díky tomu poměrně slušně obnažit absurditu života v socialistické společnosti. A když už pro nic jiného, je nutné ho ocenit za v té době nepříliš populární téma ženské emancipace. Jen škoda, že tyto provokativní feministické myšlenky závěr filmu tak surově srazí na kolena...

plagát

Metropolis (1927) 

153 minut dlouhý němý snímek samozřejmě nevydrží ,,bavit" diváka od začátku do konce. Jsou tu pasáže až zbytečně natažené. Takové to Langovo megalomanské opájení se záběry rozbíjení strojů, zatopení města a podobně, to se po chvíli začne trochu zajídat. Přesto bych se ale styděl dát tomuto impozantnímu kolosu méně než pět. To by bylo jako stát před Tádž Mahalem a říct - hm, nuda. Kulisy, kamera, střih, zvláštní efekty, herecké výkony (dobře tu hraje snad i poslední dítě v komparzu) v čele s fenomenální dvojrolí Brigitte Helm - to vše naprosto dokonalé! A do toho ten scénář, který mísí sci-fi, politické drama, biblické odkazy a mystiku; příběh, který je zároveň antický, středověký, současný i futuristický a který v meziválečném Německu přináší velké humanistické poselství o tom, že spojnicí mezi rukama a mozkem musí být srdce... Film jsem zatím viděl dvakrát. Jednou sám doma, kdy na mě silně zapůsobil, ale podruhé na LFŠ 2016 s kongeniálním živým hudebním doprovodem skupiny Forma, kdy mě skutečně vystřelil do nebes...

plagát

Muž v bílém obleku (1951) 

Ještě po téměř padesáti minutách jsem si myslel, že pro sebe tento film ocením jen kvůli roztomilým drobnostem - sympatická roztržitost Aleca Guinnesse, rozkošná melodie, kterou hraje jeho přístroj, sípavý smích přestárlého Ernesta Thesigera... Intro je dlouhé a nepříliš zábavné. Když ale vynálezce Sidney svoji zázračnou látku objeví, nastane mazec připomínající Bílou nemoc naruby: Vědec objeví převratný vynález, ale namísto vděku a uznání se doslova ze všech stran z různých důvodů setkává jen s žádostmi, prosbami a výhrůžkami, aby své dílo zničil. Zajímavý film, který v komediální nadsázce klade řadu kousavých otázek o pokrytectví, kapitalismu, komunismu, politické manipulaci (zleva i zprava); o smyslu a etice vědeckého pátrání... Je vůbec dobré pořád něco vymýšlet, objevovat a zlepšovat? Není to kolikrát spíš ke škodě?

plagát

Vědro krve (1959) 

Je pozoruhodné, že na dekadentní atmosféře uměleckých klubů a kaváren se od roku 1959 změnilo velmi málo. Jen se jejich hostům dnes neříká beatníci, ale chcete-li, třeba hipsteři. Ale i dnes si tito mladí rozervanci objednávají různé netradiční druhy kávy, tlachají o umění, ba dokonce i ten básnický slovní (prů)jam doprovázený free-jazzovým ságem už jsem v pražské kavárně viděl... A jelikož to tento film velmi zábavně a přesně popisuje, nemám pocit, že bych se smál "proti němu", nýbrž "s ním". Tedy že nejde o klasické béčko, jak jsme u Cormana zvyklí, ale na slušně zvládnutou (byť za pouhých pět dní natočenou) morbidní komedii se senzačním Dickem Millerem v hlavní roli - bohužel jediné v jeho kariéře! Jen mi nejde do hlavy, jak se sakra dostala ta kočka doprostřed zdi..?