Cimr

Po formální stránce geniální. Řečeno za pomoci největšího klišé - Fellini kamerou maluje. Kontrasty černé a bílé, krásné kostýmy a extreriéry, snová atmosféra; co vteřina filmu, to obraz, který by mohl viset v galerii. Proto vlastně ani film nestačí za 139 minut nudit - scény se zajímavě přelévají jedna do druhé za pomoci asociací bez logické návaznosti a je potěšením to sledovat. Fellini míchá realitu, představy, sny a vzpomínky na dětství a nakonec to vše vytryskne do obrovského karnevalu. Problém mám ovšem s obsahovou stránkou, která mi nepřišla zdaleka tak zajímavá. Slavný a trochu nafoukaný rejža má špatné období - mizerné vztahy se ženami a tvůrčí krize, navíc krize středního věku.. Jenže si tak trochu říkám - a co já s tím? Je poznat, že film je do značné míry autobiografický, takže mi nějak nesedí, že mi autor předkládá dílo o tom, jak strašně složitě ono dílo vznikalo. Jako bych tento komentář napsal stylem ,,Vůbec nevím, co sem mám psát o filmu, co je tak dobře známý, ale vidíte? Nakonec přece jen něco píšu. No nic, uf, už to bude skoro hotové, ale byla to fuška, to vymyslet, to vám teda řeknu." Nicméně možná to časem pochopím. Až mi bude čtyřicet a přijdou všechny ty krize, pak bude 8 1/2 zřejmě první film, po kterém sáhnu. // To jsem napsal v roce 2013 ve svých dvaadvaceti letech, a filmu dal čtyři hvězdičky. Nakonec jsem nemusel čekat ani na krizi středního věku, stačily čtyři roky a jedna projekce v kině Aero a já měním na hodnocení absolutní. Když jsem ty obrazy viděl na velkém plátně, naprosto mě to dostalo. A řekl jsem si - autorská krize je přece téma jako jakékoli jiné. No ne?

Vyrůstat na konci padesátých let v černošském ghettu v Harlemu jistě nebylo nic příjemného. Těch dětí, co místo školy a prvních lásek řešily drogy, pistole a děvky mi je líto, nicméně tento film je natočen tak zvláštně romanticky... V pauzách mezi jednotlivými výjevy ze života mladistvých delikventů hraje pohodový jazzík a kamera snímá hezké široké bulváry s rozkvetlými stromy... Je to pravděpodobně režijní záměr, ale problém je, že to pak na člověka nedolehne zdaleka tak silně, jako třeba My děti ze stanice ZOO. V tomto filmu vypadají strasti dětí jako vlastně docela fajn klukovské dobrodružství. Film by také mohl být trochu kratší. Vzhledem k tomu, že nemá děj, se jednotlivé obrazy docela opakují. Chladný svět je výstižný název pro film, který sice není špatný, ale na to, jak silným se zabývá tématem, by nemusel být tak ,,chladný".

Vzhledem k názvu filmu i početné fanouškovské základně jsem čekal pecku srovnatelnou minimálně s Pink Flamingos. Ale byl jsem docela zklamaný. Z té rychlosti (,,faster"), sexu (,,pussycat") a násilí (,,kill! kill!") ve výsledku vidíme pomalu se rozvíjející děj, kde asi šest herců debatuje v nudné pouštní krajině (rychlost?), pak slibně vyvinuté ženy - ale když už se svléknou, záběr je jen na holá záda a vrcholem erotiky jsou tak průpovídky ve stylu ,,Nemáme rádi nic co je měkké, máme rády tvrdé věci!" (sex?), a v neposlední řadě pár ubohých kapek umělé krve (násilí?). Možná že na rok vzniku to byl pecka, ale dnes je to kupodivu nudné pokoukání. Jsou tu věci, co vám zvednou koutek (třeba jízda v autě - dívky mají ve tváři smrtonosný výraz, ale je vidět, že auto stojí a technici do něj šťouchají, aby vypadalo, že jede), ale z fleku vyjmenuju třeba třicet věcí, které jsou bizarnější, vtipnější, stylovější, ujetější... Zkrátka od oblíbeného bijáku Tarantina a Johna Waterse jsem čekal víc

Tento podivný cynický výsměch kýčovitým muzikálům je vyděračský, nechutný a dost možná nejdepresivnější film, co jsem kdy viděl. Přestože mám za sebou stovky filmů a s nimi stovky scén křivd, ubližování, znásilňování, vražd, přesto jsem Larsovi skočil na špek. Povedlo se mu naprosto mě emocionálně rozsekat. Lars von Trier je dalším z řady ďáblů filmového plátna (např. Kubrick, Fassbinder, Bergman), co se svými postavami (a tudíž i s herci) zachází naprosto bez slitování a s cynickým úsměvem jim hází pod nohy stále větší a větší klacky. V případě Tance v temnotách je to opravdu už místy nesnesitelné a naprosto chápu, že řada lidí tento film nemůže vystát. I mě osobně postava Selmy svou zarputilostí až za hrob dost často pořádně štvala. Několikrát bych při sledování nejradši počítač vzteky roztřískal na kaši. Jenže - to je právě ten důkaz, že to funguje a že mě von Trier dostal přesně tam, kde mě chtěl mít. Povedlo se mu dodat příběhu něco hlubšího, nějakou poezii, přesah, cosi co nedovolilo, aby film sklouzl k prvoplánovému šokování. K tomuto filmu mám značně ambivalentní vztah. Zbožňuju ho, ale byl bych radši, kdyby nevznikl.

Začátek filmu mě nadchl. Paříž 50. let někdy na pomezí noci a dne; po ulicích se potácejí ospalí lidé a vše je podbarveno nostalgickým jazzem a klidným hlasem vypravěče: ,,Toto je příběh, který se vypráví po celém Montmartru..." Kdyby se tam pak už nic víc nedělo, úplně by mi k pěti hvězdičkám stačilo jen nasávat tu výsostně francouzskou atmosféru. Bohužel ale zhruba v půlce se film úplně změní a z príma melancholického bijáku o životě kuplířů, prostitutek, hazardérů a lupičů-gentlemanů se stává konvenční a docela nudná gangsterka o vyloupení trezoru (konvence a nuda obzvlášť vyniknou při srovnání s geniálním a tematicky podobným Kubrickovým Killing natočeném ve stejném roce). Tento snímek má nesporné kvality a mnoho hezkých scén, ovšem poněkud je utopí v předvídatelném a nedotaženém závěru.

Podobně jako u Tajností mám potřebu napsat, že film na mě nezapůsobil tak silně především proto, že jsem dvacetiletý kluk a neumím se moc vžít do pocitů ženy v přechodu. Jenže u Tajností mi to vlastně až tak nevadilo, protože mě nějak dokázaly vtáhnout. Ale Perfect Days, to už je opravdu nepříjemně nastavovaná kaše. Je to film střižený zcela podle konzervativního trendu českých filmů - buď točíme hořké komedie o období socialismu a nebo právě takováhle vztahová melodramata (Román pro ženy, Líbáš jako Bůh, Bestiář...), v nichž sledujeme hrdiny ve středním věku, co zoufale hledají lásku.. A objeví se chvíle vtipné, vážné i lehce erotické, přesně tak, jak konzervativní české publikum odchované na nekonečných seriálech vyžaduje. Ano, Perfect Days jsou vlastně takovým lépe natočeným (kamera, herci) dílem nekonečného seriálu. Po celou dobu sledujeme výjevy typu: dvě ženy sedí u vína a povídají si ,,Hele, tak co David?" ,,No, já nevim, ten je asi pořád s Monikou." ,,A ty bys s nim nechtěla nic mít?" ,,Tak jako asi jó, ale víšco, teď se o mě zajímá Martin, tak nevim, co s tim..." A já si vždycky v hlavě naštvaně promítám široké spektrum všech těch geniálních filmů o vztazích mezi mužem a ženou - od Amélie z Montmartru a Annie Hall přes Lásku nebeskou až ke Kdo se bojí Virginie Woolfové... A říkám si - jak je možné, že nám to tak zoufale nejde? Jak je možné, že český film nedokáže jít do hloubky a vždy skončí u toho, že tam lidi u vína řeší nějakého ,,Richarda" a ,,Adama" a ,,Davida", ačkoli nikoho nezajímají? Vždyť stačí jediné - neopakovat stokrát ohrané postupy, ale pokusit se na současné mezilidské vztahy podívat nějak originálně. Perfect Days vlastně nejsou až tak špatným filmem, ale jednak jsem od Alice Nellis čekal víc a druhak už mě nebaví dávat lepší hodnocení jen proto, že jde o český film, na který se aspoň dá koukat. Už jsem z toho unavený.

Přišlo vám první Království divné, strašidelné, morbidně vtipné a především velmi ujeté? Můžete se vsadit, že druhá série je to všechno a ještě dvakrát tolik. Von Trierovi zřejmě jeho experiment u diváků prošel, a tak ještě trochu zatlačil na pilu. A výsledkem je seriál s neuvěřitelnou atmosférou, u nějž kolikrát nevíte, jestli se dřív smát, bát nebo brečet. Lars von Trier je ďábel. Asi jediným záporem je, že se kvůli smrti představitele doktora Helmera nikdy nedozvíme, jak to s Královstvím dopadlo...

Megafilm obřích rozměrů. Takový ten po němž je nemožné nejít do nejbližší hospody na panáka. Jistě, můžeme vypočítávat slabiny (přílišná délka, americký patos, manipulace s reálnými fakty, přehršel jmen a reálií, v nichž se napoprvé nedá vyznat), ale asi nikdo z nás nemůže upřít, že bezvýchodnost situace hlavní postavy je vylíčena nebývale sugestivně. Tento film je velmi potřebný; ba dokonce se nebojím říct, že to je jeden z nejdůležitějších filmů americké historie. Ať si o Američanech myslíme cokoli, fakt, že pouhých 30 let po atentátu mohli natočit věc takto otevřeně kritickou a sžíravou, je obdivuhodný. Taky bychom potřebovali, aby se někdo skrz filmové médium podíval na naši nedávnou historii bez hřebejkovské nostalgie a nekompromisně ukázal na viníky prstem.

Rodriguezova hudba je netradiční, mimořádná a excelentní a přesně takový je i dokument o ní. Kromě jedné podivné animované pasáže s lidmi vystupujícími z letadla nemám co bych mu vytkl. Emocionálně mě rozsekal. Na to, že je to ,,jen" dokument, má perfektní atmosféru skoro až noirové detektivky. Audiovizuální stránka je výborná - krásnou kamerou nasnímaný Detroit podložený nádhernou hudbou... a k tomu fascinující příběh o jednom zapomenutém géniovi, co vás nabije nadějí, že boží mlýny melou a že být za všech okolností svůj se vyplácí. Ale víc už ani slovo, přesvědčte se sami. Takovéhle filmy potřebujeme!

Rozhodně ten nejlepší seriál z lékařského prostředí! Nemocnice se svojí sterilní atmosférou, operačními sály a dlouhými temnými podzemními chodbami je jednou z nejvhodnějších prostor pro hororové filmy a Lars von Trier ten latentní strach z nemocnic správně vycítil a transformoval do jakéhosi syrového hororového kabaretu, kde doktoři dávají svým vysněným ženám jako dárek uříznuté hlavy a zavilí Švédové praktikují proti té dánské verbeži praktiky voodoo. V jistém ohledu mi připadá, že von Trier došel dál než Lynch ve Twin Peaks, protože seriál není natahovaný, nic tu není navíc a vše do sebe na konci zapadne (i když se samozřejmě nic logicky nevysvětlí). To je u seriálu velmi přijemné. A mimochodem - rozhodně nejlepší seriálová úvodní sekvence, co znám!