Marthos

Jak vykrást banku. Jean Gabin, herec nebývale skromný, a přitom ve všech svých rolích fascinující, si ve filmu Le Soleil des voyous střihl jednu ze svých typických pozdních kreací – bývalého hochštaplera a profesionálního zloděje, který v okamžiku, kdy se na scéně objeví jeho dávný přítel ze starých časů, Jim, neváhá a vrhá se vstříc novému dobrodružství. Plán se zdá být perfektně promyšlený, jenže je tu ještě nesmiřitelná a bezskrupulózní konkurence... Film překvapivě zabrnká i na odlehčenější strunu (skvělý Albert Michel), není v něm ale ani nouze o dramatické zvraty a rozhodně se jedná o jeden z nejlepších počinů v bohaté filmografii Jeana Gabina i dalších zúčastněných.

Důkladně promyšlený plán, jak zbohatnout a s nikým se nedělit... Drsný příběh z francouzského prostředí, do něhož jsou k překvapení pařížské policie zapleteni i jejich vrcholní představitelé, sází na osvědčené gangsterské metody, chladnokrevného zlosyna a výborný hudební podkres z dílny Serge Gainsbourga. A samozřejmě, na Jeana Gabina, jehož herecká kreace je obdivuhodným psychologickým portrétem muže na rozhraní své policejní kariéry, plně si uvědomujícího fatálnost kontroverzních činů, konaných ve jménu spravedlnosti a zadostiučinění. Závěrem lze poznamenat, že původní dabing (1969) v čele s Vítězslavem Vejražkou a Josefem Vinklářem patří skutečně ke špičkovým uměleckým dílům a je ozdobou tohoto filmu.

Upřímný a neočekávaně vtipný portrét Vlasty Chramostové a Stanislava Miloty, jejichž neochvějně pevné politické i společenské postoje a názory stojí za to připomínat ještě dnes, právě teď.

Nepomíjející klasika, spoluutvářená nezaměnitelným výtvarným rukopisem Jiřího Kalouska i kohortou vynikajících českých herců-dabérů. Ovšem stejnojmenná rozhlasová (1977) četba na pokračování v interpretaci Karla Högera je přeci jen o level výš.

Stereotypní nepodarek, který z hlediska socialistické morálky pranýřuje obyčejnou lidskou závist. Tím hůř, když i Bohdalka s Janžurkou jsou trapné, nikoliv vtipné.

Karel Gott a vynikající Zora Valchařová-Poulová v lehce ironizujícím příběhu o posedlosti až za hrob. Paradoxně jeden z mála filmů, který poodhaluje Gottův smysl pro humor a nadsázku. Velmi sympatické překvapení.

Loučím se s Vámi, pozdravuji, miluji. Neplačte, nepláču. Bez nářku, bez záchvěvu strachu, bez bolesti odcházím, už už přicházím k tomu, co mělo být přece jen až na konci, ne uprostřed. K odchodu od Vás, a přece k naprostému sblížení, splynutí. Tak málo Vám mohu ze své lásky dát, jen nejvážnější ujištění o její hloubce a horoucnosti. Vřelé díky. Marie Kudeříková (1921 – 1943). Legenda. Mýtus. Symbol. Modla. Oběť. Strašák všech kdysi školou povinných. Režisér Jaromil Jireš vytvořil na úsvitu normalizace film, který sice splňoval oficiální zadání tehdejších barrandovských mocných, ale s ideologií a propagandou neměl téměř nic společného. Jirešova Maruška není ani v nejmenším kanonický portrét protinacistické odbojářky, tak, jak jej lidem vsugeroval komunistický režim, ale bilanční, lyrizující příběh o mladičké dívce, která nedokázala stát stranou a navzdory blížící se smrti zůstala statečnou až do posledních okamžiků. Hluboká lidskost, prostota, neokázalost, ale i pronikavost, která vhání slzy do očí – to vše se zrcadlí v mimořádné herecké kreaci čtyřiadvacetileté Magdy Vášáryové; její působivé ztvárnění Marušky Kudeříkové má velký, ne-li přímo zásadní podíl na tom, že tragický osud nebojácné dívenky z Hodonínska byl prostřednictvím Jirešova filmu navždy zaznamenán bez příkras, patosu a obvyklých klišé. I v tom je nadčasová hodnota tohoto podmanivého díla.

Příjemná britská dramedie o nedokonalostech, nejistotách a hledání životní rovnováhy ve světě povrchních vztahů. Láska Benjamina (Colin Morgan) a Noaha (Phénix Brossard) je humorná, skličující, lehce potrhlá i vážná, tedy právě taková, aby dokázala bez problémů balancovat na tenké hranici mezi vtipnou absurdností a trapností. Zdá se, že Simon Amstell, známý především jako stand-up komik a moderátor zábavných pořadů, by na poli filmové režie mohl ještě lecčíms překvapit.

Byli jednou dva bratři... Film režiséra Miloše Zábranského se, jakkoliv zůstává ohraničený reálnými situacemi i dobou, v níž se odehrává, zcela vymyká zažitým konvencím i společenským normám; revolta je tu přítomná nejen v chování a postojích nespoutaného Dana, ale především v celkovém pojetí Rážova scénáře. Hledání osobní identity v soukolí času a vlastní zodpovědnosti se do celospolečenské debaty vrací prostřednictvím tohoto filmu s až překvapivou intentizou a razancí. Míra otevřenosti, ať už máme na mysli explicitně nasnímané záběry soulože či porodu, nebo třeba jemné reminiscence víry a nadpřirozených symbolů, v kontextu doby (1987-89) rozhodně překračuje dosud povolené mantinely. A jak pro pětadvacetiletého Ondřeje Vetchého, který už tehdy potvrzoval, že i mezi mladými rostou výrazné osobnosti s mimořádným talentem, tak pro o generaci staršího Jiřího Schmitzera se Dům pro dva stal jistou satisfakcí, velkou příležitostí, již oba herci v žádném případě nepromarnili. Žel, další tvorba Miloše Zábranského je už úplně jiná kapitola.

Krádeže, šmeliny, podvody a kšefty, z kterých čouhá kriminál. Michal David. Kroky Františka Janečka. Pražské pasáže a bary, kde zdivočelá mládež pije colu. Luky Vaculík a jeho průser. Filmy Jaroslava Soukupa jsou neskutečnej bizár, ale dnes, s odstupem pětatřiceti let, je to svým způsobem vděčnej dokument o době a lidech. Na šikmý ploše se nezachytíš.