Marthos

Ztřeštěná palubní komedie plná absurdních gagů a ironického pomrkávání, stoprocentního i čtyřprocentního nasazení a s rozkošnými úvodními epizodkami v podání Antonia Banderase a Penelope Cruz. Ideální film pro relaxaci.

Tři navzájem si konkurující soupeřky o titul královny školního plesu a jeden čerstvě vyoutovaný gay. Hravá a dravá teen komedie, v níž se kupodivu drsnější humor snoubí s reálnými zkušenostmi ze života (nejen) queer komunity. Víc bych v tom nehledal.

Drsné překvapení od polských sousedů. Emoce vyhnané na ostří nože, překvapivě konzistentní herecké výkony (vynikající Mateusz Banasiuk), bezvýchodná situace, tragický závěr. Život se s nikým nemazlí.

Skromná a svým způsobem jediná pocta velkému českému režisérovi, vzniknuvší na samém úsvitu normalizace, je bohužel sledem kusých vzpomínek hereckých protagonistů a lapidárních filmových ukázek z Fričovy dílny. Historicky cenným se dnes jeví snad jen krátký výsek z němého filmu Dům ztraceného štěstí (1927), v němž máme možnost sledovat Friče nikoli za, ale před kamerou, a Sovákův závěrečný monolog, apelující na národní identitu ve vztahu k Fričově osobnosti.

Nesporně silné téma, s kterým se na filmovém plátně neshledáváme příliš často, se v případě 52 Tuesdays stává navýsost kontroverzním projektem, vybočujícím mmj. svou pozoruhodnou realizací. Vše ostatní je ovšem prapodivná směs lidských emocí a citových zabarvení, která se prostřednictvím titulních hrdinů proměňují ve zvláštní, takřka neuchopitelný svět, v němž klíčovou roli samozřejmě hraje sexualita a její sebeurčení. Jistá jakoby nezúčastněnost se v závěrečném ohlédnutí jeví spíše chybným, než jakkoli pozitivním účinkem. Úterky ubíhají jeden za druhým a divák se nudí a přemýšlí a nudí a... konec. #Aussie Film Fest

Ona ho miluje. On ji podvádí. Ona je nešťastná. On ji dál podvádí. Jak z toho ven? Slobodanka Radun sice není Alice Nellis, což na druhou stranu nemusí nutně znamenat handicap, naopak scénář se i přes nemnohá tvůrčí klopýtnutí s úspěchem vyrovnává s některými kontroverzními událostmi a je na něm znát jistá uvolněnost, pro současnou českou tvorbu spíše výjimečná. Zatímco Plodková i Vyorálek hrají své postavy spíše ledabyle, téměř bez špetky fantazie, v případě charismatického Ondřeje Nosálka v roli nespoutaného homosexuálního frizéra Tonyho je to herecký výkon hodný ocenění. Na lékarnických vahách přesně odvážený humor, který se v několika okamžicích mísí s pocity zoufalství a zklamání, rozhodně není lascivním komerčním zbožím, nabízeným druhdy v jiných filmech obdobné provenience, a lze tedy jedině s povděkem kvitovat jakkoli neobvyklou snahu o film s provokativním příběhem. Je to vstřícný krok k pochopení složitých mezilidských vztahů, v nichž opravdové přátelství, jak se zdá, znamená mnohem víc, než si myslíme.

Dolan jiný a jinak. Výrazným vyšinutím ze série stylistických či dokonce surreálných imaginací, představujících po formální stránce klíčovou charakteristiku režisérovy tvůrčí dílny, zamířil čtyřiadvacetiletý Dolan k novým, dosud nepoznaným odstínům filmové dramaturgie, která se v jeho rukou stává neobyčejnou podívanou. Temný, děsivý, nelaskavý a nepřátelstvím i nevraživostí prostupující snímek je hazardní psychologickou hrou s minulostí i přítomností, vyhrocenou v několika momentech až k zoufalému zápasu o existenci sebe sama, ve světě, který, jak vidno nabízí různá řešení neobvyklých situací, do nichž se titulní hrdina tak trochu proti své vůli s postupujícím časem stále citelněji zaplétá. Prostředky, jakými je ústřední konflikt rámován, se tentokrát omezují na atmosfericky působivou část příběhu, tedy na svým způsobem odosobněné prostředí venkovské farmy, paralyzované také četnými naturalistickými obrazy všedního dne. Dolan, bez nejmenšího zaváhání zvládající obě strany kamery, se v roli homosexuálního mladíka "odjinud" bravurně dokázal vyhnout laciné sentimentalitě a divákům nabídl vyrovnaný herecký duel v partnerství s charismatickým Pierre-Yves Cardinalem. Tom na farmě je, stejně jako předchozí i následující filmy tohoto kanadského rodáka, fascinujícím, osobitým dílem, v němž lze i přes občasná klopýtnutí rozpoznat talent, přesahující svým extravagantním pojetím hranice severoamerického kontinentu. #Mezipatra 2014

Černý pátek, tedy den, kdy krach na newyorské burze odstartoval společenský, hospodářský i politický úpadek celosvětového významu, byl a stále je bezesporu vnímán jedním z nejtragičtějších okamžiků novodobých dějin. Krize, pohlcující více než polovinu světa, byla kromě jiného akcelerátorem zrodu vyhraněných militantních formací, získávajících stále silnější podporu především v Německu a Itálii. V českých podmínkách se hospodářská krize nejcitelněji odrazila na životech nejchudších, kteří jen s obtížemi dokázali vzdorovat nepříznivým podmínkám i planým slibům vládnoucích stran. Skupina umělců, sdružená v jakýsi avantgardní spolek mladých levicových intelektuálů v čele s E. F. Burianem, si poměrně záhy prosadila vznik celovečerního hraného filmu, který by v jistém slova smyslu reflektoval některé důsledky krize a jejího trvání. Nezaměstnanost, hlad, bída, strach, co přinese zítřek. Želbohu, jakékoli smělé plány o uchopení scénáře v jeho dokumentární naléhavosti rozbila režisérova představa, rámovaná chatrným milostným romanetem srdečného dělníka a zoufalé barové tanečnice, hledajíc přitom záchranu v osobě malé dcerky titulního hrdiny. Jak Otomar Korbelář, tak Ela Šárková, výrazná představitelka pražské kabaretní a operetní scény, neměli příliš možností povznést své postavy nad lacinou sentimentální úroveň, umanutě vyžadovanou režisérem i jeho neumětelskou dcerkou, dosazenou na místo nejchoulostivější. V čem je tedy snímek pozoruhodný pro současného diváka? Minimálně v jeho historickém zachycení nejslavnějšího voicebandového období zpěváka a hudebního skladatele E. F. Buriana, který tehdy po uměleckých neshodách s Frejkou a Honzlem stál na prahu vlastní divadelní scény, později slavného a (nejen) levicovým obecenstvem vyhledávaného "déčka". Burianova osobitá interpretace dodnes populárních jazzových songů a melodií, ilustrujících vskutku atypickou část tehdejší popmusic, zde nabývá zvláštní, takřka jedinečné hodnoty, umožňující alespoň symbolicky nahlédnout do duše tohoto věčného rváče se životem. V jistém ohledu je Zlaté ptáče potom jediným autentickým záznamem Burianova pěveckého i hereckého výkonu zároveň.

V období bezprostředně následujícím po březnové okupaci nacistickými vojsky se česká kinematografie, až dosud produkující také nemalé množství vlasteneckých a obranných filmů, ocitla v jakémsi podivném vzduchoprázdnu. Bylo zřejmé, že jakékoli projevy přímé rezistence vůči novému politickému zřízení jsou předem vyloučeny a navíc vyvstala otázka, zda a za jakých podmínek lze i nadále pokračovat ve výrobě českých filmů. V tomto nejistém bezčasí, panujícím až do vypuknutí druhé světové války v září téhož roku, získala prostor především bezkonfliktní témata, evokující nanejvýš soudobé společenské problémy. Svou šanci tehdy mezi jinými využil také herec, člen Burianova divadelního souboru, scénárista a režisér Čeněk Šlégl, který si na své konto připsal neuvěřitelné tři celovečerní filmy. Snímek Teď zas my personifikoval odvěký střet mezi starší a mladší generací, přinášejících s sebou všechno to, co tento duel otce a syna představuje. Film sám o sobě neposkytuje, až na několik spíše dokumentárních záběrů ze sázavských skláren, nic zvláštního, a dokonce svou realizací hrubě zaostává za jinými, slavnějšími díly, přesto v něm lze nalézt jistá pozitiva. Tím by měl být bezesporu určitý hlubší přesah v podnikatelské hyerarchii, tedy přesněji ve vývoji, který je zde výrazně zastoupen v postavě průbojného syna titulního hrdiny. Nejednoho diváka zajisté příjemně překvapí přítomnost půvabné Jiřiny Štěpničkové i poněkud netradiční obsazení Ladislava Hemmera, rovněž významného člena Burianova divadla, který neměl na plátně příliš možností k opravdu uceleným hereckým kreacím, do jedné z hlavních rolí. Marvan, Kreuzmann, Dvorský, Vojta a další veteráni jsou potom spolehlivou zárukou slabšího scénáře, přenášejícího vyhrocený dramatický konflikt v jeho závěrečné části do soudní síně. V ní na straně práva zasedl sám Šlégl, netušíc přitom nic o tom, že po válce se ocitne na tomtéž místě, ale již v roli obviněného a souzeného. I takové mohou být dějinné paradoxy.

Filmová komedie, která si co chvíli pohrává se smíchem, ale přitom zachovává vážnou tvář. Ani ryba, ani rak. Plejáda populárních i začínajících hereckých veličin v čele s nezadržitelným Menšíkem a určitá dokumentární forma, přibližující reálie a prostředí první poloviny šedesátých let, propůjčují filmu alespoň drobnou nadčasovost.