Marthos

Výborná Irena Kačírková v roli ženy, která ví, jak nejlépe získat zpět to, co jí bylo ukradeno.

Podraz na druhou. Filmová tvorba režiséra Jaroslava Soukupa, předlistopadová i porevoluční, bezesporu nepatří k reprezentativnímu vzorku československé kinematografie, ale svým způsobem vypovídá cosi o lidech a době. Kamarád do deště je dnes, po třiceti letech, spíše dokumentárním prostředkem pro pochopení společenského vývoje v závěrečné fázi perestrojkového období – obraz normalizačního podsvětí je ve filmu ilustrován v nadmíru atraktivním, až nezvykle přímočarém sledu; většina scén doslova pulsuje magickým étosem, který o časech veksláků a jiných podvodníků vypovídá v nefalšované, autentické podobě. Dojem nenucenosti, a přece kritičnosti přitom Soukup vytváří tím, že pošetilosti obou hlavních hrdinů, tedy Michala a Tomáše, konfrontuje právě s realitou doby jako světem promyšlených plánů, schválností, chyb či neuvážených, a snad i neuvědomělých krutostí. Jistou roli v tom všem samozřejmě může hrát i podvědomá nostalgie, spjatá především s osobami Sagvana Tofiho a Lukáše Vaculíka, jejichž herecké kreace i přes nepopiratelnou slabost náleží k dobovým fenoménům; naopak Karel Augusta, nedoceněný hráč malých rolí, zde získal příležitost, jak na sebe upozornit mimo zavedený komediální obor. Některé filmy chtějí delší čas a pokud jim ho dopřejeme, je docela možné, že v nich objevíme jejich skrytou hodnotu, o níž v době premiéry neměl nikdo ani tušení.

Falešná tvář musí skrýt, co falešné srdce v sobě skrývá. To netvrdí jen Shakespeare, ale také tvůrci této brilantní televizní hry, jejíž nabroušený hrot nebyl ani po padesáti letech, které od jejího vzniku již uplynuly, otupen, ba naopak. Tento komorní festival mnohých morálních a charakterových vad či deformací, zahraných mistrovským hereckým sextetem (odlišení jednotlivých mužských i ženských postav, jakýchsi vzorků lidské společnosti, je vskutku brilantní), totiž bez ohledu na politické, ekonomické a společenské přesvědčení ukazuje, kam až člověka zavede zkažená lidská mysl, která ho svým sociálním sobectvím a nadosobní ctižádostivostí uvrhne do (ne)dobrovolné izolace. Svět dnes nezná přátelství, jen společenské styky.

Neuvěřitelné, co všechno se v osmdesátých letech objevilo na televizní obrazovce. Inu, Josef Laufer tehdy slavil úspěch se svým cajdákem Sbohem lásko, já jedu dál a zřejmě to byl jeden z důvodů, proč něco takového vůbec vzniklo. Že by to dnes, po čtyřiatřiceti letech, mohlo ještě někoho nadchnout, je ovšem předem vyloučená věc.

Vlastimil Hašek jako zuřivý fotbalový fanda a televizní maniak v absurdním příběhu na téma Když přestala hrát televize. Podobné pseudoproblémy už naštěstí dávno odnesl čas a nebýt nedávných repríz, neštěkl by po těch bakalářských srágorách ani pes.

Šaškárna. Pubertální souboj o Romanu Kvapilovou, která vypadá jako loňská brambora, sice skončil nerozhodně, ovšem uhrovatý Langmajer získal přece jen jakous takous naději... Bizarní kousek z televizního archivu.

...když nikdo nemá čas napsat scénář, vyjde z toho podobná hovadina. Nepomohl ani Menšík, kterej je tu platnej jako padák v ponorce.

Lahůdková záležitost.

Těžko říct, co nebo kdo je tady nejhorší – chatrná zápletka, šílené interiéry anebo jako obvykle trapný Luděk Sobota.

To bylo ale překvapení! To tedy ano. Blboň & křupoň na tajných záletech v Praze, nejstupidnější podívaná široko daleko. Otřes. Hnus. Vyloučeno. Korunu tomu nasazuje slizský Ringo Čech v roli recepčního.