Mr.Apache

Upírský horror bez jakýchkoli uměleckých ambicí, místy s až komediálními prvky. Přesto (nebo možná právě proto) lze tomuto filmu vytknout jen máloco. Příjemná vzpomínka na 80. léta, jako stvořená pro páteční televizní večer. Součet kladů dává překvapivě dohromady jistou (i když trochu pochybnou) kvalitu.

Přiznám se bez uzardění, že filmem jsem byl v podstatě nadšen, a do kina se vrátil i na pokračování, od kterého jsem si sliboval nápadité rozvinutí myšlenek sexuálního filozofa, jenž Emanuellu na konci zasvěcuje do nejhlubších tajů erotiky. Tzn. že jsem poněkud naivně a zcela proti svým zkušenostem očekával u sequelu vzestupnou úroveň. Až tak na mě tehdy první Emanuella zapůsobila. Škoda, že časy, které přály ambicioznějším erotickým filmům, jsou už nějaké tři desítky let minulostí.

Kvalitní, i přes úskalí poněkud ožehavého námětu, který může vést k laciné továrně na slzy. Columbo a jeho partnerka odvedli na tomhle malém filmu výbornou práci. Jen konec, kdy si postava Petera Falka vybíjí svou bezmoc a zoufalství na zaparkovaných autech, mi připadal přece jen poněkud levný, a v mých očích tento (jinak skvostný) snímek trochu shazuje. Pro mě jsou Griffin a Phoenixová důkazem, že i v šedi totalitních let se u nás v kinech a televizi objevovaly filmy, na jaké se jen tak nezapomíná.

Když jsem byl kluk, byla pro mě BB sexuální symbol #1, i když se o toto místo musela někdy podělit s FF (Farrah Fawcett) - hvězdou seriálu Charlieho andílci. Od sex symbolů bývá už jaksi samozřejmě vyžadován občas i nějaký ten sex. Člověk se prostě nespokojí s tím, že jde jenom o takové orientační označení. Já měl s BB sex pouze prostřednictvím obálky jednoho časopisu z roku 1970, který jsem našel na půdě. Ale ve filmech, které se s ní tu a tam mihly na polské televizi, jsem vydatnější porci erotiky citelně postrádal. Samozřejmě, nějaké to odhalené rameno, noha, či svůdná poloha v leže se občas našly, ale pak již musela dostat prostor fantazie... Nakonec jsem se ale díky uvedení Dona Juana 73 (osvícená polská TV opět zasahuje) přece jen dočkal. A nebyla to erotika ledajaká. Velká BB zde totiž měla sex s Jane Birkin, a obě při tom ukázaly docela dost. Velmi intenzivní zážitek, když má člověk 15. Jenže se na to nesmí dívat společně se svým otcem. Taková konstelace totiž příliš neumožňuje, aby si jeden náležitě vychutnal všechny ty umělecké dojmy, které na něj z obrazovky doslova prýští... O ději snímku dostatečně vypovídá jeho alternativní název (Kdyby byl Don Juan ženou). O době, v níž se odehrává, zase název původní (Don Juan 73). [Tedy 1973, aby bylo zcela jasno.] Co se týče uměleckých kvalit, tady možná něco napoví jméno režiséra. Roger Vadim byl kdysi znám jako módní a poměrně odvážný tvůrce. Ovšem ne tolik odvážný, aby překračoval dobová tabu. Spíš jen opatrně prozkoumává jejich hranice. Don Juan 73 byl ve své době zřejmě hodně provokativním filmem, ale je třeba si uvědomit, že nešlo o žádnou revoluci. Už dříve (a ještě více) pobouřilo diváky Poslední tango v Paříži a pár dalších snímků. Ani lehce feministický akcent nebyl po zlomových 60.letech ničím inovativní. Bardotka proplouvá dějem jako tajemná a sebevědomá femme fatale, která za sebou nechává zlomená srdce mužů, plazících se v jejich stopách. Ničí jejich kariéry, rodinné štěstí, a pokud nemají ani jedno ani druhé, pak je alespoň dožene k sebevraždě. Když už to vypadá, že se konečně střetne s důstojným a stejně sebevědomým protivníkem, sejme ho jednoduše tak, že mu svede a odloudí manželku... Poslední film Brigitte Bardotové je zároveň tím určitě nejodvážnějším v její kariéře. Velká bloncka poté mizí ze světa stříbrného plátna, na samém vrcholu, ještě před svou čtyřicítkou. A na rozdíl od jejího ženského Dona Juana, zanechává za sebou své obdivovatele většinou šťastné a (u)spokojené.

Ke Gilbertovi už zde bylo řečeno mnohé. Přesto jsem si jej vybral za oběť svého jubilejního (stého) komentáře. Důvodem je fakt, že je to u mě vyloženě srdeční záležitost. Tou je sice drtivá většina filmů, kterým jsem udělil pět hvězdiček, jenže tenhle patří k mým vůbec nejoblíbenějším. Komentář ke Gilbertovi jsem dlouho odkládal - právě pro ten velký počet lidí, kteří už zde k němu něco napsali. Nedávno jsem však pojal fixní ideu, že stý koment by měl být tak trochu speciální. A nejlépe na nějaký speciální film. A tak konečně nadešel čas, abych i já přihodil své polínko do ohně... Co nového však ještě dodat, když většina tak nějak svorně sdílí názor, že Depp je tady velmi dobrý a di Caprio dokonce vynikající? Je to pravda... Juliet Lewis a Gilbertova matka (možná nejtlustší herečka světa, Darlene Cates) už byly taky po zásluze pochváleny. A tak vyzdvihnu dvě persony, o nichž se tady moc nepíše. Jde o Mary Steenburgen (Gilbertova milenka) a Mary Kate Schellhardt (Gilbertova mladší sestra). Obě zahrály famózně, obě jsou fantastické. I tak tu ještě pár herců k pochválení pořád zbývá ... Moje uctivá poklona směřuje samozřejmě též k Lasse Hallströmovi, který to tentokrát opravdu zmákl ... Nyní se konečně dostávám k tomu, abych si vůči některým názorům uživatelů zaoponoval. Mám teď na mysli názory, že film je „trochu nudný“, že se „místy vleče“ a tak podobně. Tak tohle by mě nenapadlo. Kdepak, ten film je přesně takový, jaký má být, jaký být chce. Záleží už jen na míře citlivosti každého, jak Gilberta přijme. Podle mě je to dokonalý film. Řek bych, že za svůj ho vezme hlavně divák citově vyspělý. A tím nutně nemyslím „dospělý“. I když u některých by to raději asi přece jen chtělo pár let počkat s unáhlenými soudy. (Viď, Johnny_D? :-) „Co žere Gilberta Grapa“ je dílo, které jde až na dřeň, a nikdy nesklouzne k lacinosti. Film, u něhož se nebojím použít slovo „krásný“. A to ve všech směrech. [Závěrem ještě malá osobní vzpomínka na rok 1994: Když byl Lindsay Anderson krátce před svou smrtí hostem na LFŠ, zeptali se ho, jaký je nejlepší a nejhorší film, který v poslední době viděl. Jako nejhorší uvedl Čtyři svatby a jeden pohřeb. A nejlepší? Hádejte.]

Mladá dívka se rozhodne věnovat každý den hodinu svého života cizímu člověku. Díky tomu prožívá mnoho zajímavých, komických i naprosto bizarních příhod. Hra, jejíž pravidla si vymyslela, má však nebezpečně blízko k ruské ruletě. Spektrum motivů hrdinčina jednání balancuje mezi touhou pomáhat bližním, adrenalinovým sportem a skrytým masochismem. Představte si takovou odvážnější a méně snovou Amélii z Montmartru, ovšem s tím rozdílem, že tahle "Amélie" svou snahu pomáhat zaplatí peklem na zemi... Od Srdce na dlani nečekejte, že půjde byť jen z poloviny o tak "milý a kouzelný" film, jakým je slavný francouzský snímek, jenž zde pro přiblížení zmiňuji. Pokud ale chcete interesantní originál; syrovou, ale přesto velice lidskou tragikomedii, máte ji mít.

Zábavná, mírně nechutná, a hodně provokativní road movie, plná laciné ale přitažlivé symboliky. Sex a násilí zde dominuje většinou ve svých nejméně lákavých podobách. Vizuální stránka věci je hodně atraktivní, ale zřetelně homosexuální vykreslení postav brání divákovi v možnosti ztotožnit se s hrdiny. Doom Generation ovšem za jedno shlédnutí určitě stojí, i když ničím vyjímečným neobohacuje. Přesto jsem si z ní odnesl alespoň odvážnou hlášku Jamese Duvala, stojícího tváří v tvář svému potenciálnímu vrahovi: "Tohle mi už říkala tvoje matka. Ale nešlo jí moc rozumět, protože měla plnou hubu mého semene."

Jeden asi z 50 nejlepších filmů, co jsem v životě viděl. Gary Oldman má roli, na kterou se nezapomíná, ostatní herci v hlavních úlohách do jednoho skvělí. Děj je zcela nepředvídatelný. Na tenhle nebývale životný a těžce nadstandardní thriller se podívám určitě ještě mnohokrát. [Jen tak na okraj: Nemám rád dabing, ale tady mám pocit, že dokonce překonává originál. A pozor! Director's cut je čiré zlo: Půlhodina zbytečných a trapných scén navíc tu zcela ničí výborný film. Dejte přednost kinoverzi.]

Nejlepší Polanski.

Kus, který mě nemilosrdně přibil v kině do křesla, a donutil mě zírat bez dechu až do konce. Fascinující mistrovská orgie. Velká filmařina po všech stránkách. Šokující, ale pravdivé. Bizarní, kruté, ale ze života. Tenhle film je povinnost. [Jen tak na okraj: Díky "Kuchařovi" se seznámili mí dva oblíbenci, Helen Mirren a Charles Bukowski. Buk si totiž na nějaké hollywoodské party všimnul Helen, a hned na ni pokřikoval: "Tak co, jak bylo v tom mrazícím boxu?" Helen byla posledním člověkem, se kterým Bukowski zachlastal.]