Mr.Apache

Pátá série je pro TFTC skoro úplným návratem do původní formy a kvalitativní laťka, nastavená prvními třemi řadami, zde bývá oproti předchozí sérii shazována jen minimálně. V Death of Some Salesman exceluje Tim Curry, známý též coby transylvánský transvestit z Rocky Horror Picture Show nebo klaun Pennywise z původního To. Zde si zahraje hned celou rodinku kreatur, v jejíchž spárech uvízne vychcaný pojišťovák ztvárněný Edem Begleym. Mimochodem, soulož Begleyho s Winonou Brackett patří k nejbizarnějším, nejnechutnějším a zároveň nejvtipnějším momentům celého seriálu. Po Curryho zrůdné Winoně je tak pohled na blonďatého andílka Patsy Kensit v As Ye Sow přímo očním balzámem. Není divu, že jí má zmatený Hector Elizondo (Nemocnice Chicago Hope) plnou hlavu a k řešení svých problémů neváhá přizvat zabijáka Miguela Ferrera, který se v Tales objeví už podruhé, nikoliv však naposledy. Po suverénním Timu Rothovi ze třetí série tu máme dalšího tarantinovského herce oněch časů - skvělého Steva Buscemiho. Rozpad jeho osobnosti (fyzický, nikoliv morální) ve Forever Ambergris patří jednoznačně k nechutným highlightům seriálu. V této epizodě zaujme mj. i přirozený herecký výkon jinde spíše prkenného Rogera Daltreyho z kapely The Who. Legendární zpěvák je dalším z řady rockových hvězd (namátkou: Meat Loaf, Iggy Pop, Slash, Gregg Allman, Steve Jones, Adam Ant), které se v Tales objevily. //// People Who Live in Brass Hearses a.k.a. Zmrzlináři disponují výbornou dvojkou Bill Paxton a Brad Dourif, která se společně s nečekanou freak-show-pointou postará o to, že na tenhle díl jen tak nezapomenete. V Two for the Show se objeví bývalá pornohvězda Traci Lords a v House of Horror vládne dokonale vystřižený mazák Kevina Dillona (The Blob, Četa, The Doors). Po upírech, zombiích a vlkodlacích přijde v Tales čas na další klasické horrorové monstrum. Tím je mumie, kterou ve sklepě přechovává egyptolog Jeffrey Jones v epizodě Creep Course. Další sličnou slečnou této série je po Patsy Kensit osmdesátková hvězdička Brooke Shields (Modrá laguna). Její prohnané mršce není ve finále Came the Dawn ani veškerá mazanost nic platná, protože tak už to s dámami, které se ocitnou v otevřené variaci na Hitchcockovo Psycho, bývá. A když už jsem výše zmínil zombie, tak v Half-Way Horrible si jich užijete dosyta. //// Naprostým kvalitativním vrcholem páté řady je její poslední epizoda Til Death Do We Part, jejíž twist vymyslel Ambrose Bierce před nějakými 150 lety. Pokud jste se s ním ještě nikdy nesetkali, bude pro vás nejspíše stejným šokem jako pro autora těchto řádků, když tuhle epizodu někdy v půli devadesátek viděl poprvé. Till Death Do We Part se krom jednoho z nejnezapomenutelnějších zvratů v dějinách horroru může po Patsy a Brooke (Curryho Winona promine) pyšnit i třetí nejhezčí dámou této série. Blonďatá Kate Vernon se za svou postavu v bílém prádelku rozhodně stydět nemusí. A když jsem dříve psal o tom, že se v Tales objeví skoro všechny hollywoodské stars oněch časů, včetně Arnolda Schwarzeneggera, neměl bych opomenout, že Sylvestera Stallona zastoupí v tomto díle alespoň jeho brácha Frank, jenž si svou roli pragmatického mafiánského řezníka očividně užívá. Ovšem největší hvězdou epizody je pro mě rozhodně Eileen Brennan, která byla na přelomu 80. a 90. let v rolích takovýchto jedovatých babic prostě nepřekonatelná (viz též epizoda Touched with Fire z Divadla Raye Bradburyho). //// Podtrženo sečteno: Už fakt, že jsem zde považoval za nutné vyjmenovat deset z celkových třinácti epizod této řady, svědčí o tom, že Tales from the Crypt v roce 1993 opět vládnou. A to se naštěstí nezmění ani v následující sérii z let 1994 - 1995. Za tuhle řadu má ode mě Crypt Keeper každopádně čtyři hvězdičky, silné tak, jak jen to může jít nejvíc.

Čtvrtá řada sice znamená oproti těm předchozím kvalitativní propad, ale má tři vynikající epizody, které se řadí k tomu nejlepšímu co TFTC nabízí: Kuchařský horror What's Cookin' se Supermanem a rockerem Meat Loafem, strašidelný The New Arrival s Twiggy, Terminátorem 2 a trpasličí dámou z Poltergeista, plus parádní Split Personality s Joem Pescim v pro něj tak typické roli sebejistého hajzlíka. Ze zbývajících dílů stojí určitě za zmínku Beauty Rest, což je dámská variace na výtečnou klasiku Top Billing z předchozí série. Špatná není ani Donnerova westernová Showdown, která by se ale atmosférou i příběhem hodila spíš do Zóny soumraku. Vlkodlačí epizoda Werewolf Concerto s čtvrtým Jamesem Bondem a nóbl slečinkou z Formanových Vlasů mohla být další klasikou, kdyby ovšem ve finále dávala nějaký smysl. None But the Lonely Heart s dalším "Vlasáčem", tentokrát Georgem Bergerem (Treat Williams) v roli uhlazeného sňatkového podvodníka, a v režii Toma Hankse, ještě naplňuje talesovské standardy, zbývajících sedm epizod už se ale pohybuje od průměru (Seance) až k jednomu z nejslabších kousků celého seriálu, King of the Road. Ten nespasí ani Brad Pitt v hlavní roli. Největším zklamáním je epizoda On a Deadman's Chest Williama Friedkina, točící se kolem tetování zpěváka heavy metalové kapely The Exorcist. Což na papíře možná vypadá dobře, ale na televizní obrazovce je to fiasko. Navíc v ní někdo (po jinak skvělé Abra Cadaver z minulé řady tentokrát nutno dodat slovo opět) neuhlídal nezbedný mikrofon, jehož zjevení v záběru je dalším hřebíkem do rakve s tímto nepodarkem. //// Přestože je čtvrtá série jako celek kvalitativně možná i o dvě třidy níže než předchozí řady, ony tři epizody, které jmenuju úvodem (a částečně i Beauty Rest, jíž shazuje pouze fakt, že jde o recyklovaný nápad) jasně ukazují, že seriál je stále schopen přijít s vysoce kvalitními kousky, hladce překonávajícími původně nastavenou laťku. I tak je tato řada druhou nejhorší ze sedmi. Na silné tři hvězdy to však vystačí.

Kdyby Mzda strachu nepropadla a do té doby dokonalý Friedkin se z toho psychicky nerozložil, zajímalo by mě, co a jak by pak točil a jestli by mezi tím byla i tahle homoptákovina. Mimochodem, všimli jste si ve vedlejších rolích Joea "Maniaca" Spinella a Eda "Ala Bundy" O'Neilla?

Pro csfd typicky dezinformační, uvádět tohle jako videoklip Ivety B. Anebo když už, tak proč tohle není taky ve filmografii Petra Hejduka, jehož skupina Balet píseň nahrála? Iveta byla tehdy regulérní zpěvačkou této kapely a pokud vím, skladba nikdy nevyšla pod jejím jménem. Tohle byl vždycky Balet a nic jiného. Mimochodem, tím rokem si taky nejsem jist. (Singl je každopádně 1985.)

Jsem fanda novoromantismu, hlavně kapel Visage a Ultravox. Z této vlny později vzešli třeba Depeche Mode nebo Duran Duran. Tento dokument se zabývá klubem Blitz, kde to všechno začalo. Největší pozornost je věnována skupině Spandau Ballet, která sice měla pěkné novoromantické jméno, ale jejich hudba mi nikdy nic moc neříkala. Dění kolem klubu je zajímavé, ale 90 minut je i tak trochu moc. Navíc osoba, která by k němu měla asi nejvíc co říct, tedy Steve Strange, je už nějakých deset let mrtvá. Ze stěžejních skladeb celého stylu (Fade to Grey a Vienna) tu zazní jen pár taktů. Mnohem více bych uvítal dokument zabývající se celou touhle scénou, která komerčně hýbala Británií zhruba v letech 1980 - 1982 a dnes o ní více ví jen pár pamětníků. Tam by těch 90 minut mělo opodstatnění.

Jeden z mála pro mě sledovatelných dokumentů, hlavně proto, že se hodně točí kolem Reflexu. Ten časopis mi byl po dvě desetiletí většinou kvalitním hospodským společníkem. K jeho trademarkům patřil např. Zelený Raoul nebo právě Jiří X. Doležal. Nic z toho už tam nenajdete. Z Reflexu se do několika let poté, co to tam Jiří zabalil (a prakticky ihned poté, co zabalili Raoula) stal sterilní bezpohlavní plátek, kde vše zajímavé přečtete ještě dřív než se stihnete pořádně napít prvního piva. No tak alespoň že Igor Chaun mezi videi o své sektě natoćil zas jednou něco, na co se dá dívat. A Jiří X? Ten dnes někde loví trilobity, honí hlemýždě, případně píše do periodik, o kterých nikdo nikdy neslyšel. Staré časy jsou pryč a konec Reflexu byl pro mě asi tou poslední tečkou za nimi. Tak jsem díky Nepřesaditelnému trochu zavzpomínal a přidávám jednu protekční hvězdičku.

Dva díly stačily.

Udělat celovečerní dokument o Nazareth a ani jednou v něm nezmínit jméno Manny Charlton, to už chce žaludek. Jinak je to skoro přesně tak špatné, jak si myslíte, že bude. Hvězdu až dvě navíc proto, že Nazareth.

Kolik je na csfd asi tak lidí, kteří poslouchají nebo alespoň znají australské The Angels? Pokud se zajímáte o rockovou muziku 70. a 80. let, tak víte, že dobrých, výborných nebo alespoň nějak zajímavých kapel či interpretů z tohoto období lze najít stovky. Nehledě na to, že můžete pokračovat ještě dál proti proudu času a najít si to svoje v psychedelicky pestrých šedesátkách nebo průkopnických padesátkách. A budete-li zkoumat tuhle rockovou pokladnici dostatečně hluboko, možná se z toho stane koníček, který vám vydrží až do konce života. Protože dobrá hudba je jednoduše nadčasová. A to ještě nějakou tu pochoutku nestihnete ani za celý život objevit... Až si po těch nejznámějších velikánech, které v té pokladnici najdete hned nahoře (takže není třeba je jmenovat), naposloucháte všechny učebnicové "polozapomeuté klenoty" (u nichž obvykle zjistíte, že jsou minimálně stejně dobří jako ti velikáni), budete nejspíš ve zkoumání pokračovat. A ta pokladnice se vám odvděčí objevy, o nichž jste do té doby neměli ani tušení. Jedním z takových objevů mohou být The Angels. //// Z Austrálie pochází nejedno slavné jméno (např. AC/DC, Nick Cave, INXS nebo Midnight Oil) a nejedna kultovní parta, kterou si oblíbíte raz dva (jmenujme zde alespoň potetované pouliční rváče Rose Tattoo). Jednoduše řečeno, tamní rocková scéna vždy byla, je a nejspíš i dál bude opravdu bohatá. A The Angels patřili na prahu 80. let k velkým nadějím australského rocku. Nikdy však nedosáhli světové proslulosti výše jmenovaných. Proč? Po jednom průměrně dobrém a třech parádních albech, začali totiž (tak jako mnoho jiných) ve snaze zalíbit se co nejširšímu publiku stále více koketovat s pop rockovými trendy 80. let. Dostali se tak na teritorium, na němž díky obrovské a neskutečně silné konkurenci prostě nemohli uspět. Tedy, možná by se jim to i podařilo, kdyby za nimi stáli slavnější producenti, kdyby do nich nahrávací společnosti investovaly více peněz a kdyby spolupracovali s nejlepšími hitmakery své doby. Jenže nic z toho se nestalo. A tak se ani The Angels nikdy nestali velkým rockovým fenoménem. To ovšem neznamená, že by v historii rock and rollu nezanechali výrazný otisk, který by nestál za prozkoumání. Chcete-li The Angels at their best, sežeňte si tři jejich po sobě jdoucí alba Face to Face (1978), No Exit (1979) a Dark Room (1980). Dostanete jedinečný mix vlivů punku, new wave a heavy metalu, vyšlechtěný na úrodné pub rockové půdě. Mimochodem, je zajímavé, že The Angels bývají často srovnáváni s AC/DC, s nimiž se v počátcích hodně přátelili a zpěvák Doc Neeson se vždy zdatně snažil držet pijácký krok s Bonem Scottem. Nemůže však být většího omylu. Zatímco AC/DC vycházeli z klasického dělnického rock and rollu a hospodského blues, které přetavovali v majestátný hard rockový rachot, The Angels byli (i díky vlivu spíše artově zaměřeného Neesona) přece jen více intelektuálskou (i když pěkně rychlou!) partou bigbítových podivínů v oblecích a slunečních brýlích. //// Až se vám The Angels dostanou pod kůži tak jako mně, možná se taky mrknete na tenhle dokument o jejich snaze prorazit a o jejich náhlém vzestupu a rychlém pádu (jak avízují reklamní slogany). Jenže… Nakonec zjistíte, že o tomhle ten dokument až tolik není. Respektive, zabývá se tím jen z malé části. Kdyby se film zaměřil na to podstatné, tedy na muziku a vše kolem ní, a nesnažil se řešit kdejakou vztahovou, rodinnou a citovou bolístku členů kapely, mohlo být líp. Během sledování máte časem stále intenzivnější pocit, že muzika kapely a její historie je tu až někde ve druhém plánu. Že režisérka má nutkavou potřebu hrát na city, utápět své dílo v slzavém údolí a bezvýchodné melancholii. A tak se tu čím dál častěji objevují zpomalené pasáže, podbarvené tklivými zadumanými tóny syntetizéru, hlasy zpovídaných se stále více zajíkají dojetím… Kde je ta živočišná radost z rock and rollu, kterou byste v dokumentu o takové kapele čekali především? Vždyť o tomhle hudba ani texty The Angels nejsou. Vypadá to, že Madeleine Parry bere muziku jako něco, čím není třeba se zabývat více do hloubky. Pitvání soukromého života členů kapely, jejich důvodů a pohnutek k různým neshodám, rozchodům, žalobám a v závěru i slzám lítosti, se zdá být podstatnější. Zpočátku pečlivě krok po kroku rekonstruovaná historie dostává mezery a je nahrazovaná zpověďmi přeživších a nimráním se v jejich životabolu. Manželky a děti tu mají často větší slovo než sami hlavní protagonisté. Ve finále je to tak nevyrovnané a neuspokojivé, že si opravdový rocker půjde raději znovu pustit staré desky The Angels, aby na to slzavé údolí zapomněl. //// A teď jak to celé hodnotit? Je to trochu jako s hodnocením videoklipů, kterému se na této databázi obvykle programově vyhýbám. Za prvé, skoro nikdo je tu nemá ani zdaleka všechny, a za druhé, co na nich má člověk vlastně hodnotit? Muziku nebo obraz? Vždyť jedno a druhé je častokrát jako nebe a dudy. Pohled Madeleine Parry na skupinu The Angels a skupina The Angels jsou taky dvě úplně různé věci. Ale tak už to s dokumenty o komkoliv často bývá, že více vypovídají o tom, kdo je natáčel, než o tom kdo je natáčen. A tak ohledně hodnocení snímku volím ryze kompromisní řešení a jdu si pustit tu muziku. A vy si ji můžete pustit taky. Buďto si rovnou sežeňte výše zmíněná alba (a klidně i ta ostatní - třeba takový Night Attack určitě stojí za hřích) a nebo vyzkoušejte alespoň několik ukázek. Na youtube je máte dokonce i s dobovými videoklipy. Takže... tady je jedna jejich typická, tady jedna více melodická a tady jedna pomalá, ale zato kurevsky chytlavá. Vyzkoušejte a uvidíte / uslyšíte sami. K tomu, abyste The Angels poznali, tenhle dokument nepotřebujete. Potřebujete tohle. A nebo tohle.

Slabina je ten klíč, jinak vynikající! Alexander Hackenschmied byl bezpochyby geniální. Prý režie Maya Deren, to určitě. Prý Lynch, haha. Zdejší zmatené dětičky evidentně o jiného artového filmaře v životě nezakoply, tak budou lynchovat do haleluja. Potřebovalo by to tady všechno trochu proškolit. (Hodnocena verze bez hudby, zato s dodanými zvuky, která je imho působivější.)