pm

Myslím, že jsem stylizaci postav v Rastignacovi chápala jako společenskou metaforu, podobně jako ve filmu Nana (2001) režiséra Molinareho, produkovaného stejnou televizí. Takže v to nevidím až takovou tragédii.50%.

Dva výborní herci ve zkostnatěle natočeném starosvětském příběhu plném bezkrevných dialogů, dík kterým jsem měla problém jejich postavám uvěřit ten emocionální zlom. Ze všech variant na "(ne)zamilovat se" podle hry Noela Cowarda je tahle nejslabší. Škoda.

Velice hezká čítanka všech předchozích Almodóvarových filmů, taky celkem vtipná a osobní pocta režiséra červené knihovně a filmům o filmu. Hlavním důvodem, proč Rozervaná objetí vidět, je ovšem Penélope.

Korejští agenti v Maďarsku. Špionáž. Vysoká politika. Soap opera. Latentní homosexualita. Co všechno lze napěchovat do 2 hodin akční podívané? Seriál IRIS, který se mi jako divačce hodně líbil, byl v podstatě žánrově nevyrovnanou, obsahově natřískanou, moderně natočenou oddechovkou, i když s docela naivní fabulí. Film, který je pouhým sestřihem těch 20 dílů, pak logicky trpí klipovitostí, kde překotný střih neznalému divákovi nedá šanci se slušně orientovat v ději a motivacích postav. Každopádně je moc zajímavé sledovat formální prostředky, třeba vizuální rozlišení protivníků, kdy severní Korejci jsou křovácky stylizovaní a agenti ze Soulu naopak jako z reklam na metrosexuály. Film i seriál mají hodně neduhů, kde často jde o záměr tvůrců, nejvíc mne otravoval styl ubrečených sladkých jihokorejských romantických břeček, které nesnáším, ale Lee Byung-hun je slaďoch a naštěstí umí hrát.

Co všechno bychom nejraději nevěděli o Číně? Na chvíli jsem si vzpomněla na doma zakázanou "Vyobcovanou", kde Joan Chenová také zachytila zneužívání dívky na odlehlém venkově, šlo ovšem o jednu z mnoha odvrácených stran čínské kulturní revoluce. "Slepá hora" ukazuje v zásadě současnost, zároveň příběh, který se mohl odehrávat kdekoliv, o to víc je alarmující v rovině osobní i společenské.

Výborně obsazený, podivný slepenec, který mi pokazil náladu. Uvidíme časem.

Elegie za ztracenou láskou, kterou bych možná od jiného režiséra nepobrala. S vynikající hudebním doprovodem Roela A. Garcíe a Frankieho Chana. Po několika měsících a druhém zhlédnutí se mi 100% zdá málo. A Christopher Doyle je momentálně v mých očích bezkonkurenčně nejlepší kameraman.

Čínská verze hitu "Po čem ženy touží" není překvapivě tak špatná, jak by se jeden mohl obávat, ale není ani originální nebo pravdivá a co hůř: ani sexy. Tváří se jako moderní hongkongská romantická komedie, ale je jen sterilním pokusem o výkladní skříň západního životního stylu a designu. Ovšem na Gong Li se prostě nedá vynadívat.

Formálně výborný film, ale srovnávat ho s neorealismem, kde tvůrci vždy vycházeli z podstaty a kde s hrdinou divák mohl a chtěl cítit, je trapas. Ani s lyrickou filmovou básní "Ostrov" nemá nic společného. Chápu, o jaké sdělení Šindóovi šlo, ale to neznamená, že budu tupě obdivovat příběh, který není ničím jiným než konstruktem.

Herci jsou všichni výborní, úvodní scény z riviéry podařené, ale jinak se mi film moc nelíbil, což je u Ernesta vážně překvapení. Ale je ohromně zajímavé sledovat, jak se Lubitchova tvorba vyvíjí v čase, tedy v zobrazování vztahů. Takhle anarchii z muzikálů nebo komedií typu "Láska mezi umělci", kde žena, která uvízne mezi dvěma milenci, řeší situaci sňatkem s třetím mužem, aby od něj utekla k původním dvěma, to se hned tak nevidí a už vůbec ne v amerických filmech z třicátých let. V luxusním "Andělovi" ale režisér dává šanci manželství a v "Osmé ženě Modrovousově" by už Michaelovu promiskuitu chtěl léčit na psychiatrii. Nu, Lubitsch, vztahy a morálka...to je každopádně fajn téma k drobné (nebo spíš delší) úvaze.