Hwaelos

Třetí díl se nesl v duchu toho, že se Depp dostával do popředí ve smyslu hlavní figury a katalyzátora děje (oproti pouhému nahrávači v prvním a druhém dílu). Pořád ale měla Keira a Bloom důležité úlohy a film by se bez nich neobešel. Marshall natočil čtyřku výhradně s Deppem, coby hlavní postavou, kterému trochu sekuduje G. Rush. To nebyla špatná volba. Jen se nám změnil žánr. První tři snímky se odvolávaly k filmům s Errolem Flynnem. Byla to poctivá dobrodružná romance o pirátech, která nepostrádala vtip. Poslední díl prozatímní tetralogie je ryzí komedie. Akce není moc a popravdě řečeno nenadchne. Už na začátku jsme připraveni o expozci děje a jsme vrženi přímo do jeho průběhu, aniž bychom se zaobírali motivacemi té či které postavy. Čili, o příběh vlastně moc nejde. Jde jen o to rozehrát partii pro sérii Sparrowových vtipů a v tom smyslu funguje snímek výborně. Kromě Rushe jsou tam všichni ostatní vlastně zbytečně. Příběh kněze a mořské panny nijak nesouvisí s hlavní linkou, Penelope Cruz je absolutně zbytečná a bez ní by film vypadal úplně stejně a totéž platí i Černovousovi, který oficiálně řídí výpravu, ale vlastně do vývoje děje až do své smrti nezasáhne. Šílené Španěle potkáme až na konci, kde vše zničí a v poklidu odjedou. Charismatické charaktery, které jsou pevně zakotveny v příběhu (tak jako tomu bylo u Knightleyové a Orlando Blooma) zkrátka chybí. Výsledkem je vynikající komedie. Nic víc, nic míň.

Veskrze příjemné retro plné neokoukaných tváří, což s sebou nese problém číslo jedna. Herci jsou sice neokoukaní, ale velmi prkenní. Hlavní čtyřka neumí vážné věci říkat s vážnou tváří. Druhý problém tkví ve scénáři, který vypadá, jako by vypadl z nedělní scenaristické školy. Je to sice skvělá mapa cesty jedné generace, která je uvěřitelná, ale velmi velmi předvidatelná. Trojan se vymezil proti Hřebejkovu pojetí pábitleského, poetického zobrazení normalizace (i přesto, že adaptují oba stejného autora), ale na druhou stranu nedokázal dát filmu překvapivý, nový výraz. Od začátku čekáte, kdy přijdou na přetřes Plastici a když už přijdou, je jasné, že hlavní hrdinové dostanou na budku. Ve chvíli, kdy si Míťa lehne na sníh, je zřejmé, že si koleduje o smrt, atd. Přesto všechno je Občanský průkaz velmi dobrý a zručně zrežírovaný film. Myslím, že by mohl být ideální i pro školní pro školní návštěvy kin (přesně pro ono zobrazení generační cesty).

Na tomhle kousku je zajímavá jenom hudba a David Thewlis (ačkoli v roli, která je pro příběh zcela nepodstatná). Film je komponován jako sled scén, které nemají kauzualitu. Motivace hlavního hrdiny jsou nulové stejně jako herecký výkon Colina Farrella (což ale není jeho vina - opravdu neměl, co hrát). Keira je pěkná jako vždy, ale její postava je zcela jalová. Pokus navázat na Guye Ritchieho troskotá (zcela!) na scénáři a na neschopnosti režiséra vykřesat alespoň jiskru zájmu v divákovi.

Po dokoukání jsem si říkal, že bych měl podobné filmy vidět vždy ještě předtím, než o nich budu číst. Člověk se pak nevyhne nutnému zklamání. To jenom tak na úvod. Černá labuť je opravdu skvělým filmem. Pravděpodobně tím nejtělesnějším, jaký jsem viděl. Aronofsky má koneckonců praxi v tematizování lidského těla. Wrestler nebyl o ničem jiném, než o rozpadu lidské schránky (a že se tahle paralela dá poté přenést i na oblast lidských vztahů, je nasnadě). Mám rád režiséry, kteří jsou napnutí mezi požadavky "evropského" uměleckého filmu a Hollywoodem (krom Aronofskyho to dokáže třeba Christopher Nolan). Povšimněte si, že Černá labuť končí otevřeně a zdánlivě nedává jasný interpretační kód, který by nám říkal, jak máme proměnu Niny a vlastně proměnu celého pojetí filmu od realismu k iluzi chápat. Přesto alespoň středně vnímavému divákovi dochází, že matka hlavní hrdinky to nemá v hlavě úplně v pořádku a že trpí nějakou nemocí (možná určitou formou schizofrenie), takže až zase tak moc nás Aronofsky plavat v interpretaci nenechá. Ale dveře zůstávají pootevřené a infiltrace Hollywoodu nejednoznačným vyzněním, kterému se studiový systém vždy bránil, pokračuje. A to je dobře.

Každým coulem umělecký film ideální ke strukturalistickému rozboru. Balada o siedmich obesených je díky tomu lehce odosobněná a zdánlivě silné téma formalistickým zpracováním tak trochu rozmělňuje, nicméně jedná se o snímek, v němž každý záběr, pohyb kamery, slovo a střih je nositelem významu na rovině denotační, konotační a narativní. Hollého dílo předběhlo dobu a je ostuda, že až na pár fajnšmekrů zůstává divácky opomíjeno.

Z dnešního pohledu, zejména středoevropského, ideově mimořádně komplikovaný film, jehož problematičnost samozřejmě tkví už v předloze samotné. Narážím samozřejmě na přimykání se ke komunistické vizi uspořádání světa, jež je symbolizovaná státním táborem, který si "spravují sami jeho obyvatelé". Tato základna se stává jediným světlým bodem pro rodinu Joadových v moři událostí od počátečního vyhnání z rodné hroudy. Je však vhodné upozornit, že je třeba vnímat fabuli v dobovém kontextu. V letech po Velké krizi nebyl socialismus sprosté slovo. Přimykali se k němu západní intelektuálové, protože jim nebyl lhostejný osud obyčejného člověka a kapitalismus, jehož byla Amerika symbolem, jim nutně přišel jako odcizený systém, který vytrhává lidi z kontinuity přirozeného života a rodinné pospolitosti. Byla to doba dávno před spuštěním železné opony a o marxismu v praxi neexistovaly na západě takřka žádné nebo silně zkreslené informace. Koneckonců v Československu po válce krom katolíků prakticky nevládla žádná nesocialistická strana. Steinbeckovo dílo je esencí dobového humanismu. Nabízí silný osobní příběh, který se v důsledku proměňuje v nadosobní kritický osten namířený proti kapitalistickému zřízení, odhalující jeho nedostatky. Ford k tomu přidává standardně dobrou a přehlednou režii ve stylu klasického studiového Hollywoodu. Není divu, že byl McCarthyho komisí vyšetřován, což jen dokládá, jak nadčasové dílo natočil. Po shlédnutí Hroznů hněvu by snad i Venca Klaus musel začít o socialismu alespoň přemýšlet...

Je několik věcí, které je třeba si o Ztracených říct. V prvé řadě je to iniciační seriál do nové seriálové generace. Nevím, jestli je tenhle fenomén už nějak teoreticky uchopený, ale i pokud ne, myslím, že je každému zřejmé, co tím míním. Po tomhle Abramsově počinu se do světa začaly šířit seriály, které neurážely mozek (naopak, dokázaly napínat diváka sérii za sérií), byly výpravné a navýsost dobrodružné. Jako pokračovatele bychom mohli jmenovat Prison Break, Heroes, 4400, a další. Dokonce jsem tak smělý a dovolím si tvrdit, že se tato vlna odrazila i v jiných typech seriálů (kancelářské, sitcomy apod.), ale to už je trochu nad rámec komentáře. Druhou zajímavou věcí, kterou mají imho tyto dobrodružné seriály společnou, je, že obrátily klasický narativní model záhady naruby. Sherlockovský typ detektivky je vystavěný okolo rozřešení záhady. Tam je středobod příběhu, který táhne diváka/čtenáře. Naopak, u Ztracených je mnohem zajímavější a zábavnější sledovat, jak se hrdinové potácejí v moři záhad, které neberou konce, a oni vůbec neví, co si s nimi počít. Ve chvíli, kdy začnou žít s "Těmi druhými", cestovat z ostrova domů a zpět, a přijmou ostrov jako svůj domov (namnoze), záhad ubývá, ty předchozí se rozplétají a divák se začíná lehce nudit. A to bych řekl, že Lost zvládli tuhle fázi ustát ještě se ctí. Takový Prison Break byl s přibývajícími sériemi a odhalováním pravdy o Společnosti čím dál větším propadákem. Třetí věcí, kterou je dobré vzít v potaz, je způsob vyprávění, který vlastně souvisí s "chytrostí" seriálu. Abrams začal pro vyprávění využívat nejprve analepse, později i prolepse a paralelní vyprávění (i těch událostí, které se možná ani nestaly), čímž udržoval diváky v napětí i ve chvílích, kdy by ho jiné seriály dávno ztratily. Proto si dovolím říct, že Ztraceni jsou z "nové dobrodružné generace" nejen první, ale i nejlepší.

Ale odpad v dobrým... Na youtube už je z ukázek tohohle pořadu malý kult.

Scorseseho Skrytá identita je sice vykrádačkou, ale poučenou a tudíž lepší. Je to chladnější a odměřenější film, ale zbavený romantizujícího balastu a příšerné hudby, která coby pop frčela tak patnáct let zpátky. Jediné, co opravdu snese srovnání je zamotaný a napínavý scénář, silný a lehce ironický konec a hlavní herci (zejména Tony Leung).

Nahota na prodej je esence nevkusu, ale zároveň čítanka porevoluční chtivosti všeho "tady a teď". Na tom filmu je hrozné snad všechno krom hudby. Ta je jen roztomilá. Scénář od Klímy je k popukání, jeho pojetí investigativní žurnalistiky v tomhle bijáku osvětluje, proč se podílel na hrůze zvané Na vlastní oči. Režie je spíš tragická, už jen proto že polovina scén se odehrává v noci a bez osvětlovače. Ale jak už jsem říkal, jsou věci, které činí z Nahoty zajímavý film, resp. zajímavou sociologickou studii. My, co si pamatujeme počátky kapitalismu, si jistě vzpomeneme na sládkovský populismus, který se opíral o rasové problémy. Na tom je vlastně celá story založená. Tahle nálada tehdy držela SPRRSČ v parlamentu. Sledování céčkových amerických akčňáků na VHSkách taky nedílně patřilo k době. Předobraz drsného detektiva je spíš nepovedenou aluzí na film-noir, ovšem patřičně zprzněnou (fernet namísto whisky mě dostal). Nahota si uvědomuje umělost importovaného žánru, který u nás nemá a nikdy neměl zázemí, ale ostentativně ji přehlíží a mnohá témata (jako privatizaci, rasismus nebo genderovou otázku) na jedné straně zesměňuje a na druhé adoruje (myšleno využívá jich, aby se tvářila světově a cool), čímž podporuje zajímavé scenáristické schizma. A právě díky tomu se Olmerův film řadí do kategorie snímků tak špatných, až jsou zábavné. O perličkách jako Ivan Jonák gangsterem ani nemluvím...