Hwaelos

Poslední film herecké legendy klasického Hollywoodu Caryho Granta se odehrává v kulisách Tokia během letní olympiády roku 1964. Sir William Rutland (Cary Grant) sem přijíždí vyřídit obchodní kontrakt s místní společností. Dorazí ale o dva dny dříve, než je plánováno a hotelový pokoj pro něj ještě není uvolněný. Proti vůli majitelky bytu, Christine (Samantha Eggar) se ubytuje jako podnájemník v jejím příbytku a přibere k sobě i mladého olympionika, na něhož náhodou narazil (Jim Hutton). Zápletka bláznivé komedie se odvíjí právě od peripetií vzájemného soužití dvou ztřeštěnců a odměřené paní domácí.

Kapitán "Rip" Murdock (Humphrey Bogart) se vrací z evropských bojišť, aby převzal válečné ocenění. Namísto toho však musí najít svého parťáka Johnnyho Drakea, který záhadně zmizel z vlaku na cestě do Washingtonu. Stopa vede do malého města Gulf City, kde Johnnyho objeví, ale neschopného vypovědět důvody svého náhlého útěku. Mrtví totiž nemluví. A tak se Murdock pouští do vysoké hry s nízkými kartami, když chce zjistit, co má jeho kamarád společného s místním mafiánem Martinellim, krásnou zpěvačkou Dusty a jejím zavražděným manželem.

Curyšský abstraktní malíř Hans Richter vytvořil ve dvacátých letech sérii Rhytmus, která se pokoušela abstraktní umění převést do podoby filmu. Primitivní animační postup vycházel z malovaného základu kubistických tvarů. Svitková série nepatrně obměňovaných obrazů se skládala z roztodivně se měnících obdélníků a čtverců. Ofocené svitky se pak ve studiu Ufa proměňovaly do pohyblivých obrazců.

"Jde o skutečnou mezihru, přestávku v nudě monotónního života, plného obludného a směšného obdivu ke konvencím," řekl tvůrce scénáře Francis Picabia. Krátký film natočil po svém debutu PAŘÍŽ SPÍ René Clair a uplatnil v něm prvky dadaismu, který už byl tou dobou před svým zánikem. Přestože je tato inspirace přiznaná (mj. ve filmu vystupují slavní dadaističtí umělci Man Ray a Marcel Duchamp), o dadaistické vyznění se vedou spory. Film totiž nepůsobí zcela samoúčelně a má i jistou dějovou linii. Clair využívá již ve své rané tvorbě typické prvky svých pozdějších snímků, lásku ke komice, poetičnost a fascinaci pohybem.
V první části vidíme Picabiu a Erika Satieho (tvůrce hudby) při manipulaci s dělem, z něhož je nakonec vystřeleno. V další pak dva šachisty, jimž hru překazí vodní příval. Vše vrcholí v desetiminutové honičce truchlících za pohřebním vozem. Z převržené rakve nakonec vylézá živý eskamotér, který je nejspíše poctou G. Méliesovi. Děj je vázán asociativním střihem na základě podobnosti obrazů na plátně, což má posílit dojem hravosti.
Snímek byl poprvé promítán jako skutečná mezihra Picabiova baletu Zrušené představení a velké překvapení způsobil také na matiné avantgardního umění v Berlíně v roce 1925. Obnovené premiéry se pak dočkal roku 1974 v Cannes.

Německý výtvarník, průkopník abstraktní animace Oskar Fischinger odešel po úspěchu se slavnou KOMPOZICÍ V MODRÉ (1936) z nacistického Německa do Hollywoodu. Po zklamání s přístupem Paramountu k jeho snímku Allegretto, přešel k MGM a vytvořil Optickou poemu. Zvolil vědecký přístup a svojí barevnou kompozicí abstraktních tvarů sladěnou s částí Uherské rapsodie Franze Liszta se pokoušel dokázat, že vědomí přetváří hudbu do vizuální podoby. Krátký film však nebyl úspěšný a stal se jeho posledním studiovým projektem. Fischinger pracuje s barevnými dvojrozměrnými tvary, kterým dává iluzi pohybu v trojrozměrném prostoru jejich natáčením podél osy a postupným mizením v hloubce pozadí

Na Faerských ostrovech přistává podivně vyhlížející dvojice dívek. V extravagantních oblečcích hledají hotel s vířivkou a zásobeným barem. Dalšího dne vyrážejí na roadtrip po zelené krajině v autě s rybářem, který "si potřebuje něco zařídit". Takto začíná netradiční dánská road movie o hledání vlastních kořenů, identity a místa v životě. Než Rannva a Barba najdou to, za čím přišly, budou muset přečkat setkání s neúspěšnou zpěvačkou, novodobým Kristem, který svůj kříž táhne na kolečkách, a především se sebou samými.

Snímek Rychlé šípy natočil Tomáš Vorel ještě za studií na ČVUT v Praze. Krátký film je svérázným převyprávěním prvních komiksů o slavné foglarovské pětici. Připomeňme, že vůdce budoucího klubu Mirek zachrání Jarku Metelku před krutým mučením tenisovými míčky, za což si oba vyslouží nemilost Bratrstva kočičí pracky. Na útěku se seznámí s Jindrou Hojerem, aby byli všichni tři v poslední chvíli spaseni Červenáčkem a Rychlonožkou po obklíčení ve dvoře pavlačového domu. Vorlův film pracuje s počátky poetiky trapnosti, kterou rozvinulo v osmdesátých letech divadlo Sklep. Chlapecké hrdiny hrají dospělí herci a komiksovost předlohy je ve filmu zdůrazněna užitím bublin namísto dialogů a polostatickými obrazy běhu hlavních hrdinů. Groteska získala cenu za druhé místo na rakouském festivalu ve Veldenu.

Humphrey Bogart ve svém posledním snímku ztělesnil postavu vysloužilého sportovního sloupkaře Eddieho Willise. Eddie nemůže sehnat práci a tak přijme nabídku boxerského manažera Nicka Benka, že se stane tiskovým mluvčím jihoamerického zápasníka Toro Morena. Eddiemu je jasné, že bude muset slevit ze svých zásad, protože Toro má sice obrovitou postavu, ale je prachmizerným boxerem a mediální humbuk, který má Willis vyvolat, je jen falešnou zástěrkou pro vydělávání na smluvených zápasech. Jak hluboko bude muset Eddie klesnout a jakou špínou se bude muset brodit, aby získal své peníze?

Reichenbachův dokument byl uveden na festivalu v Cannes v roce 1960 a jistou oblibu si získal začátkem šedesátých let i u nás. Film, točený ve stylu cinéma verité, se snaží zachytit realitu Spojených států amerických. Spíše než poznání přírodních krás, jej zajímá sociální realita, v níž Američané žijí. Cesta kamery nás provede od San Francisca do New Yorku, ale místo samotné není tak podstatné jako všeobecné jevy kultury Nového světa, která je pomocí asynchronního komentáře podrobena kritice. Vnější pohled si všímá zejména oblastí spjatých s tzv. "americkým snem", v němž může kdokoli dosáhnout čehokoli díky štěstí nebo usilovné práci.

Když Graham Greene napsal scénář pro film Carola Reeda (úspěšná stejnojmenná kniha je přepisem scénáře, nikoli naopak), ani jeden z nich netušil, že píše filmové dějiny. Třetí muž se stal největším evropským pilířem filmu noir. Namísto amerických studiových podívaných dal přednost poválečné rozbombardované Vídni. Sem přijíždí autor brakových románů Holly Martins na pozvání svého starého přítele Harryho Limea. V Harryho domě však zjišťuje, že je jeho hostitel mrtev a chystá se k odletu zpět. Podivné okolnosti kamarádovy smrti, která je interpretována jako náhodná, mu však nepřidají na klidu. Pouští se do pátrání po záhadném třetím muži, který byl na místě nehody, ale nikdo o něm nic neví. Za partnerku si bere Harryho milenku, krásnou Annu Schmidtovou, se kterou začne rozvíjet klubko událostí, na jehož konci čeká šokující odhalení. Film proslavila vynikající atmosféra s výrazným svícením i dramatická honička v kanalizaci města. Ostrý kontrapunkt k dusivé atmosféře pak přidal citarový doprovod Antona Karase.

Snímek Odpolední osidla natočila jako svůj debut Maya Deren spolu s českým dokumentaristou a fotografem Alexandrem Hammidem. Derenová zde zužitkovala své pohybové zkušenosti a cit pro výraz, zatímco Hammid přidal filmařskou zkušenost a neuvěřitelný obrazový talent.
Děj snímku je spíše sensuální halucinací, která se odehrává na malém prostoru domu ústřední dvojice a v jeho nejbližším okolí. Využívá zručně multiplikace postav a předmětů, takže hlavní hrdinka se potkává sama se sebou nebo se pozoruje v situacích, které se už staly a v prožívané současnosti je doprovazejí mírné obměny v provádění úkonů (např. otevírání dveří). Neustále vracející se motiv květiny, klíče a nože znejisťuje diváka, aniž by mu na závěr poskytl uspokojivou odpověď, proč se předměty v příběhu objevily. Některá zpodobnění Mayi mají místo obličeje zrcadla, která jen posilují dojem existenciální úzkosti. Surrealistický film končí v tragické pointě, která jediná poskytuje jakési vodítko k uchopení děje.

Podnět ke vzniku Mechanického baletu dal americký filmový výtvarník Dudley Murphy, který chtěl ve dvacátých letech vytvořit sérii "vizuálních symfonií". Oproti tradičnímu vyprávění postavili Dudley a Léger sérii dynamických obrazů lidí i strojů, přerušovanou nesouvisejícími titulky a abstraktní animací geometrických tvarů. Přesto se v Mechanickém baletu objevují návratné motivy, z nichž nejznámější je kubistická podobizna Charlese Chaplina, která snímek uvádí, i zakončuje. Film experimentuje s celou škálou filmových postupů, které nebyly ve své době běžné (rytmické vracení téhož záběru, krouživé pohyby kamery, apod.)

Snímek Vormittagsspuk vytvořil německý výtvarník a průkopník abstraktní animace Hans Richter. Odklonil se od dosavadní estetiky svých filmových experimentů založených na animaci geometrických tvarů a spojil své síly s hraným filmem. V příběhu vzpoury předmětů denní potřeby proti řádu se nechal inspirovat estetikou dadaismu a vytvořil tak mikrokosomos, v němž se rozbité hrnky slepují zase dohromady a buřinky létají vzduchem jako poplašení ptáci. Vormittagsspuk se stal posledním mocným výdechem umírajícího dadaismu.

Když Suh In-Ho, který vyrůstal v Americe přijíždí studovat do rodné Koreje, potkává zde poprvé Hui Jae. Hui Jae je rázná mladá žena, která nejde pro ránu daleko. In-Ho je naopak nesmělý introvert, který je často cílem jejích posměšků, přesto si studentku, která ho převyšuje věkem, zamiluje. Hui Jae nechce o vztahu s romantickým snílkem ani slyšet a po promoci se vdá za jiného muže. Do jejího života ale zasáhne autonehoda, která jí rodinu zničí a ona zůstává samotná s nedůvěrou vůči celému světu. Suh In-Ho na ni však nezapomněl. Jaká úskalí na cestě za štěstím budou muset oba překonat?

Série "besídkových" skečů pražského divadla Sklep zarámovaná fingovaného trampským potlachem a koncertem Honzy Nedvěda. Dnes je již legendární výstup hajného o vydařeném lovu (J. Macháček), fotbalové peripetie fanoušků Sparty (F. Burda, D. Vávra) a pásmo úchylného frkaře (O. Trojan). Pořad je prokládán "zaručeně zálesáckými" songy a možná přijde i nejslavnější z folkařů.

První pokus o surrealistický film režíroval v roce 1926 avantgardní malíř a režisér Man Ray. EMAK-BAKIA je svědectvím o chaotickém snu neznámé ženy. Mezi několika málo hranými záběry vnímáme matoucí defilé pohybujících se předmětů a světel. Skupina André Bretona snímku vyčítala nízký podíl narace.

První z řady tzv. „městských symfonií" (které byly ve dvacátých letech velmi populární) natočil v roce 1920 fotograf Paul Strand a malíř Charles Sheeler. Film se promítal poprvé o rok později pod názvem „New York the Magnificent". Film se skládá ze záběrů pořízených v jižním Manhattanu a podle úryvků Whitmanovy poezie, kterými je předělován, zobrazuje život města v různých typech prostředí (železnice, přístav,...) Později k němému filmu přibyla zvuková stopa a byl přejmenován na MANHATTA. Stal se startovací pozicí pro pozdější vrcholy tohoto typu dokumentů, jako byl Ruttmannův BERLÍN, SYMFONIE MĚSTA a Vertovův MUŽ S KINOAPARÁTEM.

Krátký film maďarského fotografa a sochaře vznikl v roce 1930 za pomocí několikrát exponovaného materiálu a odráží trend hnutí „cinéma pur" 20. let. Snímek je nedějový. Na plátně defilují pouze záběry jeho kinetické plastiky nazvané „Light space Modulator", na kterou pod různými úhly dopadá světlo a mění se tak vzorce stínů a odrazů.

Curyšský abstraktní malíř Hans Richter vytvořil ve dvacátých letech sérii Rhytmus, která se pokoušela abstraktní umění převést do podoby filmu. Primitivní animační postup vycházel z malovaného základu kubistických tvarů. Svitková série nepatrně obměňovaných obrazů se skládala z roztodivně se měnících obdélníků a čtverců. Ofocené svitky se pak ve studiu Ufa proměňovaly do pohyblivých obrazců. Druhý z filmů vznikl pravděpodobně v roce 1923 a přináší kvalitativní posun v dadaistickém experimentu. Přibývá tvarů a pracuje se výrazněji s rytmikou a střídáním blízkosti detailu.

Curyšský abstraktní malíř Hans Richter vytvořil ve dvacátých letech sérii Rhytmus, která se pokoušela abstraktní umění převést do podoby filmu. Primitivní animační postup vycházel z malovaného základu kubistických tvarů. Svitková série nepatrně obměňovaných obrazů se skládala z roztodivně se měnících obdélníků a čtverců. Ofocené svitky se pak ve studiu Ufa proměňovaly do pohyblivých obrazců. První z nich vznikl údajně už v roce 1921, ale promítán byl až o rok později, proto je všeobecně za první abstraktní film považovaný OPUS I Waltera Ruttmanna.