POMO

Kinofilm od DreamWorks / Universalu na kvalitativní úrovni podprůměrných Netflix bejkovin. Slibný rozjezd s hezkou výpravou, propracovanými a ve tmě dobře nasvícenými interiéry lodě. Efektní první zjevení Dráculy a atmosférické mordy prvních obětí. V druhé polovině se ale film začne dějově rozpadat, gradující napětí vystřídají blbě sestříhané dramatické scény, pěkné CGI vystřídá laciné hoření při východu slunce a postavám se díky zoufale upadajícímu scénáři vytratí původně budované smysluplné kontury. Sebevědomý vanhelsingovský epilog je pak už jenom ke smíchu.

Škoda méně akce a především formálně odbytého zúčtování s hlavním padouchem. Charisma Denzela Washingtona a boží stylizace jeho postavy coby alfa mecenáše spravedlnosti od konfliktu s italskou Camorrou nabízeli větší a delší jatka s početnějším body-countem. John Wick nás holt rozhýčkal… Equalizer 3 ale přesto baví i v klidných pasážích fajn postavami, italskou atmoškou a hlavně gradujícím napětím v blížícím se střetu brutálního místního podsvětí s ultimátním americkým hrdinou. Epilog pak je zbytečně patetický (Itálie) a naivní (San Francisco).

Alternativní, zajímavě atmosférické “tiché drama” v atraktivním tropickém prostředí upršených tahitských ostrovů. S neotřelým příběhem i postavami. Jen potřeba politických statementů autora může působit otravně. A pomalé plynutí takřka tříhodinového děje s někdy mdlými dialogy usínavě. Ležérnost ovšem odpovídá životnímu stylu postav a dotváří unikátní ostrovní charakter filmu. Fajn osvěžením jsou překvapivé, parádně ozvučené scény u surfařských mega-vln.

Skvělý Woody Harrelson, šmrncovní Kaitlin Olson a jedna vtipná a trefná hláška, kterou jsem (pochopitelně) zatím v žádném americkém filmu neviděl. Zbytek pouze nejotřepanější klišé sportovních feel-good filmů v průměrném scenáristickém balení. Ale čekali jsme snad od Farrellyho více?

Christopher Nolan v jeho nejdospělejším a nejméně diváckém filmu vtáhnul a ohromil tříhodinovým mluvením o jaderné fyzice a politice. Diváky všech úrovní vzdělání a inteligence. Poklona. Natočit za 57 dní takto soustředěnou, herecky dokonale vedenou, informacemi nabitou a promyšleně sestavenou mozaiku událostí, která ani na moment nepoleví na zajímavosti a historické důvěryhodnosti, je filmařské mistrovství. Že v tom Nolanovi pomohl námět, který se týká každého z nás a všechny nás děsí, není podpůrná berlička. Který jiný režisér by dal tomuto námětu větší drive? Intenzitu a urgenci filmového vyprávění sice boostuje opět hlučně namíchaný soundtrack kouzelníka Ludwiga Göranssona (Tenet), ten je ale originalitou a kreativitou v detailech samostatným dílem hodným obdivu. Brilantní stylizace postav, střih, obsazení herci, které byste zde nečekali a přitom perfektně zapadají (Benny Safdie rulez!). A ty dvě klíčové scény, stavějící bez digitálních pomůcek na základních filmařských elementech, jsou naprostou lahůdkou. Bezprostředně po skončení filmu jsem měl smíšenější pocity, čekal jsem něco jiného, asi jako každý z nás. Časem ve mě ale Oppenheimer roste a jsem rád, že si ho Nolan udělal “po svém”.

Zkoumání reálného světa příchozími z Barbie světa je podnětné, originální a nastiňuje příslib chytré, svěží a originální satiry, reflektující pseudoproblémy současné (západní) společnosti. Ale následný “konflikt pohlaví” a jeho dětinské řešení, ke kterému se film uchýlí, zazdívá veškerý potenciál zmíněného. Škoda. Dokonce ani vyváženost zábavy pro děti a dospělé zde nefunguje. Pro děti to vůbec není. Ale buďme rádi, že se po pandemii diváci vracejí ve velkém do kin. Za to Barbie díky. A obzvlášť pochvalu zaslouží strůjce geniálního marketingového nápad “Barbenheimer”. I když snaživá banda kolem Toma Cruise si to zastínění M:I-7 nezasloužila.

Herci a hudební motiv Johna Williamse potěší. Harrison Ford je omlazenej parádně. Překvapení ve finále je přijatelnější než minulý nesmysl s mimozemšťany. Ale všude přítomný digitál, kdy ani tuk-tuk brázdící tenké marocké uličky není skutečný, v Indiana Jonesovi NECHCI. Protože ho mám zažitého a rád z první trilogie pro invenční a poctivou filmařinu. Tato rutinní podoba, kdy tvůrci nemusí být filmařsky kreativní, protože za ně všechno udělá CGI postprodukce, je úplný opak původního Spielbergova přístupu. A trpí tím potenciál každé scény.

Na první pohled podvyživený díl série, který paradoxně v nejdelší stopáži nabízí polovinu atrakcí těch nejlepších z předešlých dílů. Auto honička v Římě nepřichází s ničím světoborným a vlaková scéna je opakovačkou z první Mission: Impossible plus vytuněnou verzí nejnapínavější scény ze Ztraceného světa. ALE! Dead Reckoning Part One mě při druhém zhlédnutí nejvíce ze všech dílů bavil dějově. Perfektním timingem námětu s hrozbou umělé inteligence; konstelací postav z předešlých dílů včetně Kittridge z jedničky; novým ultimátním záporákem Gabrielem, kterého má Ethan Hunt hned dvojí důvod nenávidět ze všeho nejvíc na světě; upřímným dojetím ze scény na benátském můstku Conzafelzi; novou kráskou Hayley Atwell, perfektně chemicky sladěnou s Tomem Cruisem; a spoustou vtipných a nápaditých detailů, kterými jsou vyšperkované právě ty na první pohled ne tolik inovativní scény - letiště, honička v Římě, zakomponování známého moto-skoku do vlakové scény či až cinefilsky orgastické finále, které zmíněnou scénu ze Ztraceného světa zněkolikanásobuje absolutním blockbusterovským vzrušením. A to jsme teprve v polovině filmu. Pokud Part Two vygraduje tak, jak Cruise s McQuarriem ví že musí vygradovat, stane se Dead Reckoning alfa dílem série a možná určí nový směr vícedílného dávkování dalších impossible misí Ethana Hunta. Zpráva, že je Tom plánuje točit do osmdesátky, mi udělala den.

Snůška scenáristického klišé v osmdesátkově jednoduchém příběhu s hutnou dávkou povedené, energické akce. Scéna útěku z vězení, poskládaná z dlouhých záběrů, trvá našlapaných 21 minut! Bohužel se jí pak už nic nevyrovná.

Naivita zde nevadí, je součástí hry. A ta umí bavit, vkusně míchat popkulturní vsuvky i udržet si přehlednost v poměrně sofistikované scénáristické kostře. Free Guy pro dospělejší, ale ne konzervativní publikum - o to více, pokud vás zajímá podnikání a historie vzniku jednoho herního fenoménu. Film vyšel na VOD ve stejnou dobu jako v kinech Air Bena Afflecka, což je dosti odlišné, ale stejně povedené “podnikatelská dobrodružství” ze stejného historického období.