Berlicot: (Nese dopis.) Šéfe, to je pro vás. Uvidíte, budete spokojenej… Ale já jsem to neotevřel, přísahám!
Cruchot: Cože? Ale otevřel… Možná, že je to tak lepší. Jestli je to špatná zpráva, tak vás to přijde draho, to uvidíte!
Berlicot: Ne, je dobrá…
(Četník se žení, 1968)
Francouzi dodnes s oblibou při pořizování skupinových fotografií pronášejí slovo "groupir" (nepřeložitelný výraz - něco ve smyslu "zůstat pohromadě"). Za touto hláškou stojí slavný režisér a herec Robert Lamoureux, ve filmu NÁVRAT SEDMÉ ROTY (On a retrouvé la 7e compagnie, 1975) ji však nezapomenutelným způsobem několikrát pronesl coby německý voják známý francouzský představitel četníků, herec, spisovatel, dabér a komik Michel Modo. Narodil se 30. března 1937 na jihovýchodě Francie v malebném městě Carpentras jako Michel Henri Louis Goi. Herecký projev ho lákal už od mládí, a tak v druhé polovině 50. let absolvoval slavné Kurzy dramatického umění Reného Simona. Zde se setkává se svým budoucím jevištním a filmovým partnerem Guyem Sarazzinem, společně vytvářejí komické duo a jejich profesor je začíná automaticky přezdívat "dva blbci" ("les deux connards"). To však nebyl vhodný název pro slavnou dvojici. Oba přátelé došli k závěru, že je nejvyšší čas zvolit si pseudonymy. Nejdříve se tedy zrodilo duo Roux et Combaluzier, herci se ale naštěstí rozhodli změnit si jména na vtipnější Grosso et Modo, což v italštině volně přeloženo znamená Natvrdlý a Omezený. Jejich společným mottem se stává upravené heslo tří mušketýrů: "Jeden za dva, dva za jednoho!"
Dva přátelé začínají vystupovat v kabaretech. Jejich tak trochu šíleného temperamentu si posléze všimnul Robert Dhéry, kterému se dokonale hodí do jeho divadelní společnosti Branquignols. Zde se nejprve společně objevují ve hře Jablka po anglicku (Pommes a l'anglaise, Théâtre de Paris, 1958). Poté však došlo k odtržení přátel, když Guy Grosso prodělal vojenskou službu v Alžírsku a osamocený Michel Modo odjel se souborem do USA. V letech 1958 až 1960 tu společnost Branquignols pořádala zájezd s muzikálem Pero mé tety (La plume de ma tante), který byl dokonce nominován na cenu Tony za nejlepší muzikál. Modo je Spojenými státy nadšen. Z pobytu si odnáší nejen vzpomínky na setkání s legendárním Busterem Keatonem či Marilyn Monroe, ale i sňatek s jednou z nejlepších tanečnic souboru Brigitte Peynaud.
Po návratu se Grosso s Modem opět dávají dohromady a v této době si jich všimne další osobnost, jejíž jméno neustále roste v povědomí diváků: sám velký Louis de Funès. Robert Dhéry napsal pro svého přítele Louise hudební komickou hru o letištních celnících Velký valčík (La Grosse Valse, Théâtre des Variétés, 1962). Ten si vzpomněl na dva komiky a obsadil je po svém boku do rolí celníků. Od té doby pojilo trojici velké přátelství, které vydrželo po další dvě desetiletí. Modo později o Velkém valčíku prohlásil, že to bylo úžasné představení, v němž mohli všichni zúčastnění neustále a neomezeně improvizovat. Na druhou stranu si posteskl, že z představení nebyl pořízen žádný vizuální záznam. Úspěch na sebe nenechal dlouho čekat.
V roce 1961 je to opět Robert Dhéry, kdo úspěšnou dvojici obsazuje do rolí pracovníků Barbemonta a Slovaka ve svém autorském snímku VÝHODNÁ KOUPĚ (La Belle Américaine). Díky těmto úspěchům si jich začínají všímat i jiní tvůrci, ale mnohdy obsazují komiky jednotlivě. V témže roce si pak Michel Modo střihl roli cholerického manžela hvězdy Stelly (Colette Castel) v úspěšném filmu plném hvězd v čele s Bourvilem VŠECHNO ZLATO SVĚTA (Tout l'or du monde, 1961) režiséra Reného Claira. Bez Grossa se rovněž objevil jako listonoš v KARAMBOLECH (Carambolages, 1963), Vogelova asistenta Fritze si zahrál v hudební komedii BLÁZNI VE VÁLCE (La Feldmarescialla, 1969), četníka Marcela si střihl v KOŇSKÉ HLAVĚ (Le Cri du cormoran, le soir au-dessus des jonques, 1970) a po téměř třiceti letech opět ztvárnil roli listonoše ve dvou volně na sebe navazujících oceňovaných snímcích Yvese Roberta TATÍNKOVA SLÁVA a MAMINČIN ZÁMEK (La Gloire de mon pere, Le Château de ma mere, 1990).
Ve filmech, kde se objevuje spolu s Modem i Grosso, oba pánové dokonale karikují ve svých postavách typické slabiny a zápory obyčejných Francouzů a vytvářejí tak role klasických žabožroutů. V jejich společné filmografii s přehledem těmto rolím vévodí postavy četníků Tricarda (Grosso) a Berlicota (Modo) ze série nezapomenutelných filmů o strážmistru Cruchotovi (Louis de Funès) natočených mezi lety 1964 až 1982. Z dalších rolí zmiňme celníky ve SMOLAŘOVI (Le Corniaud, 1965), nepřímo se sešli i ve VELKÉM FLÁMU (La Grande vadrouille, 1966) - Modo v roli šilhajícího nacisty a Grosso v roli fagotisty, podlézavého číšníka Rogérka (Modo) a jeho provokujícího kolegu (Grosso) si pak zahráli v GRAND RESTAURANTU PANA SEPTIMA (Le Grand restaurant, 1966). Role četníků si znovu střihli ve snímku STEPUJÍCÍ STONOŽKA (Le Mille-pattes fait des claquettes, 1977), coby sluhové titulního hrdiny Harpagona se objevili v LAKOMCI (L'Avare, 1980), který režíroval samotný Louis de Funès, a jejich společné účinkování ve filmech zakončil ČETNÍK A ČETNICE (Le Gendarme et les gendarmettes, 1982). K úspěchu výše zmíněných filmů přispěli nejen svým herectvím, ale i samotným vymyšlením gagů a komických situací. Sám Michel Modo se spolupodílel i na psaní scénáře ke slavné komedii TONOUCÍ SE STÉBLA CHYTÁ (Le Petit baigneur, 1967), v níž si ovšem nezahrál. Nutno podotknout, že velkou zásluhu na jejich prosazení ve filmu měl Louis de Funès se svou ženou Jeanne, což je dobře patrné na společných titulech ve filmografiích herců.
Číšník Roger: Jak mi to šlo, pane Septime?
Septime: Nebylo to špatné, milý Rogérku!
Číšník (Grosso): Ten všivák...
(Grand restaurant pana Septima, 1966)
Komická dvojice vystupuje v kabaretech, na divadelních prknech (především v divadlech ABC a Olympia) a od šedesátých let se se svými skeči, jako např. Riskujte, prosím, objevuje i v různých televizních estrádách. Coby součást televizního souboru divadelních her Au théâtre ce soir byla 21. října 1978 odvysílána jejich nejslavnější hra Kukačky (Les Coucous, Théâtre Daunou, 1978). Mimochodem, díky jejich přítomnosti na tvorbě zábavných televizních pořadů Malé Bouvardovo divadlo (Petit théâtre de Bouvard, 1982-1986), uváděné vynikajícím moderátorem Philippem Bouvardem, a Třída (La Classe, 1987-1994) vzrostl počet skečů, které si komici napsali, na více než 800. Slavné duo se bohužel z neznámých důvodů 80. letech rozpadlo.
Modo se nadále věnoval hraní. Televize o něj projevovala zájem, objevoval se v mnoha seriálech a filmech. Za všechny zmiňme jeho účast ve dvou dílech kultovního detektivního seriálu POSLEDNÍCH PĚT MINUT (Les Cinq dernieres minutes, 1958-1996). Na televizní obrazovce mohli diváci naposledy zahlédnout mistra uniformovaných rolí v seriálu Ah, c'était ça la vie! z roku 2009. Modo se spolu s tím proslavil i jako dabér. Svůj hlas propůjčil několika postavám v animovaném seriálu Simpsonovi, postavu Péti pak nadaboval ve filmu ŠMOULOVÉ A KOUZELNÁ FLÉTNA (La flute a six schtroumpfs, 1976).
Konečně, Modovou velkou, ale zřídkakdy uskutečněnou radostí bylo psaní textů k hudbě. Ještě se svým nerozlučným přítelem Grossem nahrál v roce 1973 LP desku s písní Podej mi máslo (Passe moi le beurre), roku 2000 pak napsal dvě písně pro svého přítele, zpěváka Henriho Salvadora. Mimoto psal i povídky, které mu v roce 1977 vyšly v ilustrované příloze časopisu Spirou.
Herec Michel Modo zemřel v důsledku nádorového onemocnění ve francouzské obci Vaires-sur-Marne 24. září 2008 ve věku 71 let. Zesnul sedm let po Guyi Grossovi. Zajímavostí je, že postavám, které v seriálu Simpsonovi daboval právě Modo, po jeho smrti propůjčil svůj hlas herec Gérard Rinaldi, zakládající člen skupiny Les Charlots, jenž rovněž v roce 2012 podlehl rakovině.
David "Komiks" Broul
