Molière

- „Pane, vy zde jíte, vy zde spíte !"
- „A píši sire, hlavně píši !"

Jean-Baptiste Poquelin, francouzský herec, dramatik a ředitel divadla. Datum narození není jasné. Víme, že byl pokřtěn 15. ledna. V době jeho narození byla důležitá svátost křtu. Toto datum zapisovali kněží do seznamů křtěnců, zpovědních seznamů a toto datum věřící slavili. Datum narození byl nepodstatný údaj. Narodil se do rodiny bohatého pařížského obchodníka. V deseti letech mu během porodu zemřela matka. Velmi dobře si rozuměl s dědečkem, který brával malého Jeana na jarmareční divadlo. Moliére zde objevil svět, který jej fascinoval. Začal navštěvovat jezuitskou Collège de Clermont (dnešní lyceum Louis-le-Grand). V 16 letech zahájil studia práv v Orléansu. Po studiích složil úřednickou přísahu a usadil se v Paříži jako advokát. Navštěvoval přednášky přírodovědce a filosofa Pierra Gassendiniho. V tomto období přeložil do francoužtiny DE RERUM NATURA římského filosofa Tituse Lukrécia (lat. Titus Lucretius Carus) a zde se začíná rýsovat počátek jeho problematického vztahu k církvi.

V roce 1641, nebo 1642, poznává hereckou rodinu Béjartových. V létě 1643 předává úřad mladšímu bratrovi, nechává si vyplatit matčin podíl a společně s Béjartovými a pěti dalšími herci zakládá 30. července 1643 divadelní společnost L'Illustre Théâtre. Od června 1644 začal používat umělecké jméno Moliére. Po dvou letech společnost krachuje a Moliére se ocitá ve vězení pro dlužníky. L'Illustre Théâtre se připojuje ke společnosti Charlese du Fresneho, která má finanční podporu knížete d'Épernona (Bernard de Nogaret de La Valette d'Épernon, 1592 - 1661, jeden čas u něj pracoval jako tajemník Jean-Louis Guez de Balzac) a hraje v jižní a západní Francii. Repertoár se skládal s komedií a tragikomedií tehdy současných autorů, často ve stylu Commedia dell'arte, která je v tomto období na vrcholu popularity. Roku 1653 je poznán svým přítelem ze studií - princem de Conti (Armand de Bourbon, prince de Conti, 1629 - 1666) a získává doporučující dopis. Roku 1655 napsal Moliére hru POTŘEŠTĚNEC. Je to počátek jeho nejplodnějšího autorského období. Do své smrti, roku 1673, uvede dalších 31 her. Zlomem byl rok 1658. Po 13 letech vandrování přijela herecká společnost do Rouen. Zde se Moliére setkal s dramatikem Pierrem Corneillem (1606 - 1684). Tito dva pánové plus Jean Racine (1639 - 1699) jsou řazeni k nejvýznamnějším divadelním autorům francouzké klasiky (zhruba 1660 až 1715).

Druhé setkání proběhlo s Filipem I. Orléanským. Šlo o to, že francouzská šlechta vlastnila v té době kamenná divadla. Zdrojem, odkud byl doplňován (obmněnován) herecký sbor, byly kočovné společnosti. Moliérovi bylo nabídnuto odehrát představení v Louvru, před dvorem Ludvíka XIV. Poctu přijal, rozhodl se pro Corneilliovu tragédii NICOMÉDE, na závěr přidal frašku ZAMILOVANÝ DOKTOR. Právě poslední hra se mladému králi natolik zalíbila, že nabídl Moliérovi hostování v hotelu du Petit-Bourbon. Šlo o vícefunkční palác, patřící Bourbonům, stojící na dnes neexistující rue d'Autriche. Ani on dnes neexistuje. Na jeho místě (východní strana Louvru) najdete kolonádu de Perrault, pojmenovanou po architektu Claude Perraultovi, který se na přestavbě Louvru podílel. V podstatě se jednalo o kamenné divadlo, kde už hrála italská divadelní skupina Tiberia Fiorilliniho (1608–1694). V listopadu 1659 zde napsal a uvedl komedii SMĚŠNÉ PRECIÓZKY.

S prvními úspěchy získává i první nepřátele. Jakoby někdo zatlačil na úřady, které najednou vyžadují přesné plnění zákonů a preambulí. Výsledkem je, že Moliére nemůže tři měsíce hrát a nakonec se musel vystěhovat. Sezónu roku 1961 zahajuje v Královském paláci, ale přichází další rána. Hra DON GARCIA NAVARRSKÝ ANEB ŽÁRLIVÝ PRINC je propadák. Moliére ji napsal a uvedl od stolu. Zapoměl na starou zkušenost všech bláznů - že hra se brousí léty opakovaným hraním a reakcí publika. Herce učí každý výkřik hrůzy a smích každé děvky. Ve stejném období se sbližuje s osmnáctiletou Armandou Béjartovou. Ta jej autorsky inspiruje a roku 1662 vzniká napůl autobiografická ŠKOLA PRO ŽENY. Snad to tušil, napsal vyloženě „ženskou hru", kde pomyslný kalich hořkosti dává vypít mužům, nikoliv ženám. Hra má úspěch. Král uděluje Moliérovi roční apanáž 1000 liverů a stává se kmotrem jeho syna Luise. V květnu 1664 se připravuje slavnostní otevření versaillských zahrad. Společně s Jean-Baptistem Lullym (1632-1687, hudební skladatel, baletní mistr) připravil Moliére několik her. Je to PRINCEZNA Z ELLIDY, SŇATEK Z DONUCENÍ, PROTIVOVÉ. Šestý den se hrál TARTUFFE, který téměř rozložil Francii. Proti hře se vymezil „starý dvůr". Šlo o skupinu církevních hodnostářů a šlechticů, semknutých kolem Anny Rakouské. Hlasy šly tak daleko, že hru považovali za pomlouvačnou, líčící ve skutečnosti nám dodnes záhadný vztah kardinála Mazarina a Anny Rakouské. Král kapituloval a hru zakázal. Do konce života bojoval Moliére za očištění hry a svého jména. Odvrátil se od něj i princ de Conti, v tu dobu umírající syfylitik, pevně věřící v Boha.

Moliéremu zbývalo devět let života, během kterých napsal 18 her. Tři z nich se nesmazatelně zapsaly do dějin světového dramatu - DON JUAN, LAKOMEC a ZDRAVÝ NEMOCNÝ, kterou jakoby si předpověděl vlastní konec. Hlavní postavou je Argan, chorobný hypochondr, který obtěžuje okolí svými bolístky a nemocemi. Moliére zemřel 17. února 1673 po čtvrtém představení v kostýmu Argana. Nebylo mu celý den dobře, pil víno naředěné vodou. Stěžoval si chvíli na horkost, chvíli na zimu. Podepsal se na něm dlouhodobý pracovní stres a obrovský boj o TARTUFFE. Před ztrátou vědomí vykašlával krev. Jeho přátelé jej převezli domů a poslali pro faráře od Svatého Eustacha, kam byl přifařen. Když mu stírali líčidla, aby jej připravili na setkání s Bohem, nečekali, že následovat bude tragédie. Farář odmítl poskytnout službu člověku, který útočí na církev. Obrátili se tedy na faráře z kostela Saint-Germain-l'Auxerrois, který Moliéra oddával, i ten odmítl. Smrt nastala večer v 10 hodin. Pravděpodobnou příčinou úmrtí byla plicní embolie a třetí kněz přišel také pozdě. Potížím nebyl konec. Ráno odmítl farář od Svatého Eustacha, který spravoval hřbitov Sv. Josefa, Moliéra pohřbít. Armande Béjartová napsala pařížskému arcibiskupovi prosebný dopis, v kterém mu vylíčila, že Moliére o duchovní útěchu žádal, ale nedostal ji. Pohřben byl až na příkaz Ludvíka XIV. V roce 1792 byl exhumován a jeho ostatky přemístěny na hřbitov Père Lachaise.

Zmínil jsem tři nejvýznamnější klasiky éry Ludvíka XIV. (Jean Racine, Moliére a Pierre Corneille). Pánové vládli perem a jejich autorská díla se zachovala. Jediný z nich - Moliére, psal komické hry a v tom spočívá jeho význam. Povýšil podřadnou zábavu chudiny do šlechtického stavu - na úroveň tragédie a dramatu. Jeho hry se uvádí v moderním aranžmá. Např. TARTUFFE byl původně balet.

Kdo byl kdo:
Ludvík XIV. (1638-1715). Do dějin vstoupil jako nejdéle vládnoucí král Francie - 72 let. Jeho životem se inspirovali tvůrci seriálu VERSAILLES z roku 2015, kteří jeho vládu zjednodušili na schéma - sex, intriky, boj o moc. Jenže jim utekl jeden z nejkrásnějších příběhů historie. Roku 1675 povýšil vychovatelku svých nemanželských dětí paní Françoise Scarronovou do šlechtického stavu a zrodila se markýza de Maintenon. Milenci uzavřeli v roce 1683 tajný občanský sňatek, přičemž veškeré písemné záznamy byly zničeny. 30 let trvající manželství skončilo Ludvíkovou smrtí. Francouzký stát poskytl vdově plná privilegia královny, proto mluví historikové o sňatku.

Madeleine Béjart (1618-1672). Herečka Moliérovy společnosti a jeho femme fatale. Pocházela z herecké rodiny. Nejpozději roku 1642 se poprvé setkala s mladým Jean-Baptistem Poquelinem. Podporuje ho jako autora, roku 1644 otevírají společně divadlo L'illustre Théâtre. Poquelino si mění jméno na Moliére. Madeleine zemřela přesně rok před Moliérem. Odsud pověsti o volání z říše mrtvých.

Joseph Béjart (1616–1659). Člen Moliérovy společnosti. Bratr Madeleine.

Geneviève Béjart (1624–1675). Mladší sestra Madeleine, též hrála.

Armande Béjart (1642-1700). Manželka Moliéreho. Po Moliérově smrti převzala vedení divadla. Je nemanželskou dcerou Madeleine Béjartové. V době jejího narození se Paříží šířili zvěsti, že otcem je Moliére.

Marquise-Thérèse de Gorle (1633-1668). Známá jako Mademoiselle Du Parc. Herečka a tanečnice, která se přidala k Moliérově skupině v Lyonu, rok neznáme. Byla provdána za Moliérova herce René Berthelota, zvaného Du Parc, neboli Velký René. Asi roku 1665 se přidala k Moliérovu chráněnci - Jeanu Racinemu. Ten byl nespokojený s repertoárem a se svou společností Moliéreho opustil. Zemřela na následky špatně provedeného potratu.

Charles Varlet (1635-1692). Zvaný La Grange, platil ze nejlepšího herce své doby. Byl mnohokrát „lanařen" ke konkurenci, ale vždy zůstal věrný Molierému. V ranném dětství přišel o oba rodiče. Umělecké jméno La Grange bylo rodné jméno jeho matky - Marie de la Grange. Ve 14 utekl k hercům. Od roku 1658 zaskakuje za nemocného Josepha Béjarta. Po jeho smrti získal jím uvolněné místo. Rozsahem zvládal dramatické i komické role, pantominu, zpěv a cirkusová čísla. Roku 1672 se oženil s Marií Ragueneau. Po Moliérovy smrti se též podílel na řízení společnosti.

André Hubert (1634-1700). Jeho otci patřilo Théâtre du Marais v rue Vieille du Temple. Synovi v herectví bránil. André utekl z domu. Od roku 1659 vystupoval s Maraisovou divadelní skupinou. Roku 1664 jej angažoval Moliére. Roku 1685 obdržel roční důchod 1000 liver a dožil v klidu v Paříži.

Marie Claveau (?-1703). Zvaná Mademoiselle du Croisy. Do souboru se přivdala v roce 1652. Vzala si Philiberta Grassoteho, zvaného Du Croisy.

Jarmareční divadlo. Jedna z forem raného divadla, zábava prostého lidu, které se smělo hrát na ulici po dobu konání trhů. Slučovalo parodii, cirkus, loutkové divadlo, pantominu a vaudeville. (Jedná se o zpívané kusy, podobné opeře. Vau de Vire je údolí v Normandii, odkud pocházel Olivier Basselin, asi 1400-1450, zpěvák, herec a básník) Formou krátkých scének, líčící např. požár města, či popravu zločince, nahrazovalo též zpravodajství. Dále hrálo krátké reklamní (na objednávku i hanlivé) skeče a výjevy ze života Svatých.

Commedia dell'arte. Pokračovatelka „římského" divadla. V 16. století neuměli herci číst a psát. Nebyl důležitý autor ani text. Pokud zhlédli představení konkurence, zapamatovali si postavy, charaktery a hrubý děj. Během hraní improvizovali, občas něco pozměnili. V průběhu staletí se však „něco pozměnili" nakumulovalo a docházelo k odchylce od autorské verze. Výhodou byla tvůrčí pružnost, schopnost zahrát i stovku „kusů". (Roku 1805 se chystalo české uvedení Shakespearovy hry. Mělo to být „poprvé". Jenže nikdo si neobstaral autorský text. Byl drahý. Úředník pražského magistrátu Hynek Ignác Šießler, který hru do češtiny překládal sáhl po německém zdroji od Christiana Felixe Weiße. Ten hru napsal tak, jak ji znal z podání kočovných společností. První premiéra ROMEA A JULIE v Čechách, v Raymannovském domě na Malé straně, se hrála jako komedie s happyendem.)

ČSFD.cz