Obsahy(1)
Nastudování Jana Grossmana v Divadle Na zábradlí se stalo událostí sezóny, na tom se vzácně shodla kritika s obecenstvem. Inscenace z jara 1989 se zdála příslibem, že v ní může být navázána kontinuita českého divadla – tolikrát zpřetrhaná mocenskými zásahy zvenčí. Protagonisty Grossmanovy inscenace byli právě ti, kdo udržovali úroveň českého herectví v průběhu 70. a 80. let na nejvyšší úrovni. (oficiálny text distribútora)
(viac)Recenzie (8)
Produkce Stavovského divadla - Premiéra 13.3.2008: | Režie: Jan Nebeský | Námět: Moliere | Scéna: Jan Štěpánek | Kostýmy: Jana Preková | Hudba: Miloš Orson Štědroň | Jedno z najrozporuplnejších predstavení, aké som mal poslednú dobu šancu vidieť. Až prekvapivo odvážne spracovanie Moliérovho diela v zmysle zmodernizovaných dialógov a jednania postáv, odviazané, no technicky (ozvučenie) nezvládnuté pesníčkové vložky robia z Don Juana niečo zas nové. O ulietlych kostýmoch ani nehovorím - objavuje sa tu aj komixový Zelený sršeň v modrej verzií :D V predstavení tiež nájdete plno WTF? momentov, ako napríklad projektovaná scéna na záchode na začiatku druhého dejstva :D Ps: Miroslav Donutil rolu Dona stvárnil skvelo, ajkeď ja osobne by som si do tej roli predstavil mladšieho predstaviteľa. Lenže: Donutilov Špaček Blues na konci s vlastným doprovodom na gitare stálo za tie lístky ;) | Videno v Stavovském divadle Praha, Derniéru - 26.1.2011 | ()
ani famózní výkon Jiřího Bartošky mě nepřiměje k tomu, abych dal více než 3* ()
On, privilegovaný faun, znalec. Hadí herec. Dravec nenechavý. V duchu vzruchů, harému druh. A teď z toho všeho bude chroptit. Chopí se ho v nachu "nebes." Havraní sebezpyt. ()
A na závěr reflexí série konečně kus opravdové divadelní magie. Už jen ty nádherně vymyšlené, fantazii probouzející kulisy (žádné schovávání za studený minimalismus) s dominantou v podobě jakéhosi stylizovaného polorozpadlého soklu morového sloupu, sloužícího podle potřeby jako palácové okno, panské sídlo s mnoha místnostmi, kus lesa, vchod do hrobky a já nevím co ještě. Nebo ty hravé, málem baletní významotvorné minichoreografie pohybu postav v některých scénách. O hereckých výkonech nejen ústřední dvojice Bartoška-Pavelka ani nemluvím (opravdu Bartoškova životní role, jako že jsem ho normálně nikdy moc nemusel, tady mu tu temnou auru programového cynika a provokujícího neznaboha baštím se vším všudy). Žádná pokora ke klasikovi, ale drzý, sebejistý režisérský „statement“ s jasnou vlastní vizí, jasným sdělením, „tahem na branku“. Aby takto pojaté představení nedopadlo jako samoúčelná exhibice a mrhání divákovým časem, musí se to opravdu umět a pan Grossman to prosím uměl. Spadla mi čelist mnohem dřív, než se ozvala první srozumitelná slova, a koukal jsem s otevřenou pusou až do konce. Kurňa, tohle je divadlo! ()
Ne ve všem se shodnu s Grossmannovým pojetím, ale Bartoška a Preissová jsou tu každopádně famózní. ()
Reklama