Dáma zo Šanghaja

Musím říct, že se mi to hodně líbilo. Už jenom to neuvěřitelně přirozené úvodní vplutí do příběhu - Michael se prochází sám parkem, všimne si kolem projíždět v kočáře Elsu, ihned se mu zalíbí, zastaví ji, nabídne ji cigaretu, ona mu řekne, že nekouří, ale stejně si ji od něj vezme, usměje se na něj a pokračuje v jízdě, aby vzápětí... I vše co následuje potom je tak skvěle dramaticky postavené, že se tím opět jen posílil - můj beztak již bezbřehý - obdiv k Wellesovi, s jak jistou rukou zde všechno vedl. Velmi mě bavilo i na něj koukat a přišel mi trochu jako taková starší lehce tlustší verze Mastroianniho. Hodně mě nadchla i Rita Hayworth - typově naprosto perfektní herečka pro roli femme fatale. No a finální sekvence v zrcadlovém bludišti je samozřejmě bezchybná, Welles byl prostě zvláštně dobrý, sám poznal, že je génius. Noirová libovka pro lidi, kteří dnes takové filmy ještě umí docenit. (07.01.2021)

Je to asi rouhačství, ale pro mě nejuspokojivější Welles: Žádná velká témata ani velké příběhy jako v Občanu Kaneovi, Ambersonech nebo Falstaffovi, místo toho šestáková historka jako záminka pro radostnou filmařinu, která neslouží vyšším cílům ani si nic nedokazuje — v Cizinci vzorně naplňoval žánr a podlézal divákovi, tady si s žánrem pohrává, zápletku moc neřeší, nedoříkává věci, klidně si dovolí být ukecaný a teatrální — může, protože atmosféra jak bejk protože nádherné a funkční kompozice a svícení, které se naučil na „větších“ filmech — a protože podmanivý hlas, který z těch monologů dělá poezii — suché komentáře, nadhled, humor, dialogy, všechno trošku předimenzované, ale proč by ne (realismus není jediná cesta a může taky pěkně nudit) — postavy nejsou „uvěřitelné“, ale mj. díky výrazným typům v obsazení mají velmi živoucí rysy, vlastnosti, slabosti, vzájemnost a smutky, kterými oslovují a přece jen cosi netriviálního o světě říkají — soudní scéna (tragédie uprostřed (povedené) frašky, střihy mezi šachovnicí a porotou už už na hraně symbolismu, který neměl rád) — pouťová scéna (hotovej Bergman) — extáze z drobností jako závěrečný odchod skrz turniket, který už nejde otočit zpátky — studio podle něj „zkazilo“ hlavně hudbu (jeden stokrát přearanžovaný motiv a spousta mikymauzování), ale ona funguje. Klenůtek, pocitovka, esence Wellesova stylu, dát si znovu, pustit ženě (poslední bod splněn se značným ohlasem). (01.12.2018)

Noir temný jako samo peklo vystihuje žánrová pravidla takřka dokonale - s příběhem točícím se kolem proti vlastní vůli do dění vtaženého námořníka, kterým od samého počátku manipuluje intrikářská femme-fatale a používá ho jako nevědomou zbraň mezi dvěma zhýralými a nechutně bohatými právníky. Ovšem hlavní hrdina si čím dál více uvědomuje svou roli a spolu s tím i děj nabírá na komplexnosti a uvěřitelnosti - a následně tedy i na tolik potřebném napětí, protože to právě v první třetině filmu zoufale chybí. Naopak v ní film působí díky exaltovaným projevům všech záporných postav až parodickým dojmem, což zachraňuje jen a pouze záchytný bod v podobě titulní postavy a jejích "chandlerovsky" temných a depresivních myšlenkových monologů. Naštěstí s tím jak se kontury zločinného plánu kolem něj stávají ostřejšími se značně zhušťuje a zhutňuje i atmosféra celého filmu... což pak nevyhnutelně směřuje k velice silnému finále. 8/10 (03.01.2011)

"Někteří lidé nebezpečí vycítí. Já ne." Tak to jsme dva. Já bych tedy patrně nepodepsal přiznání, že jsem někoho zabil, ale Mike alias Černý Ir měl rád dobrodružství, peníze a paní Bannisterovou, takže si s takovou drobností příliš nelámal hlavu. Zavedl mne tím do zamotaného příběhu, který nějakou dobu vypadal napínavě, ale postupně napětí ubývalo a při šaškárně v soudní síni jsem zaplakal nad ztracenou atmosférou. Nicméně žraloci se nakonec sežrali, což je dobře, femme fatale mne tradičně okouzlila, což je potěšující, a k avizovanému konci světa zatím nedošlo, což nevím úplně přesně, jestli je dobrá nebo špatná zpráva. (20.06.2016)

Tímhle filmem prý Welles ztratili pět milionů fanoušků. Včetně mě. ____ Největší paradox a zvláštnost filmu vychází z přechodu mezi jednotlivými hladinami vyprávění. Tedy stav, když autor (nebo divák) sám zasahuje do fiktivního děje vyprávění nebo se naopak postava z této fikce vměšuje do vnější existence autora nebo diváka. Pozor, uvedu na příkladu: Jak může být postava O'Hara determinována okolím, jak je možné, že se octla v takových nepříjemnostech, když uvážíme, že O'Haraa je zároveň vypravěčem (strůjcem všeho dění), či spíše samotným režisérem, který tahá za nitky? To vůbec není otázka deus ex machina, ale toho, že tyhle přechody mezi vyprávěním jsou jen příjemnou výjimkou a to, co potřebujeme nejméně, je ustavit ji novým paradigmatem. ____ Welles postrádá smysl pro humor. Modelka Donna Feldman k tomu říká následující: „Kdo sám sebe bere příliš vážně, má problém. Chlap, který neumí sám sebe shodit, mívá nouzi o partnerky. Ženy vycítí, že je suchar, a bojí se nudy.“ (15.09.2008)