Ľudovít

Zcela se ztotožňuji s komentářem gudaulina, navíc mi film přišel vlastně hrozně televizní na to, jak se snaží v těch jednotlivostech působit pompézně. Přišlo mi to rovněž odtažitě natočené a opovrhující divákem. Délka filmu je také negativem, které zde nemá opodstatnění - na rozdíl třeba od Geparda, kde se divák současně seznamoval s prostředím a současně vnímal změny a proměny světa šlechty a tehdejší doby. Ostatně samotný román k tou poskytoval bohatý podklad. Tady si to Visconti psal sám, přestal vyprávět a soustředil se na formu natolik, až zapomněl, jestli vlastně vůbec něco vypráví. Jak zde někdo také v komentářích píše - subjektivně jako by se na to člověk díval týden, a ne čtyři hodiny. I když popravdě, mě trvalo půl roku to po kouscích dokoukat. (08.11.2022)

Nejvytříbenější, leč šílenstvím znetvořený, chřadnoucí král, který nesnesl krásy žal. Povinován v hermelínu, pozvedá korunu a zasazuje do ní...umění-svátost všech krás, intenzivní jas věčného klenotu, vrhajícího do podzámčí paprsky zdobných ornamentů, šíři nadpozemských obzorů. Umění – toť kalich opojný, omamné záření. Moc – toť mramor, tříštivé kosti polykání, kroky volnosti tlumí. Trůn choulostiví, labilitou zatěžkaný. Vroucí lože se zvlní, ubírá sílu oslnivosti absolutního pomyšlení největšího vyznavače, milovníka estetického cítění. Jeho tělo bledne, duše slábne, v měsíční krajinu se mění. Odeznívá magické svícení "náměsíčného," hroutí se sen anděla rozeklaného. Soumrak jasnozřivého, slunce nejjasnějšího. Pod chmurným nebem churaví, rozpadá se stonající, unavené srdce plné iluzí. Už se neuzdraví. Královna noci jímá, do jezírka smrti ho noří. (28.10.2016)

MIMORIADNE »vyčerpávajúci«, životopisný titul o vskutku pomerne dosť zvláštnom ["určite i hodne výstrednom"] panovníkovi: Ľudovítovi II. Wittelsbachovi, a to mimochodom myslím úplne úprimne, keďže práve namiesto štyroch, reálnych hodín, sa mi po pocitovej stránke skrátka zdalo, že sa na jednotlivo prezentované, dejinné udalosti, proste ešte pozerám predsa i máličko viac, než je teda vôbec prípustné; alebo jednoduchou rečou prevedené zrovna tak, že počin bol tak neuveriteľne zdĺhavým, a k tomu dokonca miestami i strašne nudným, že Viscontiho nielenže v jeho priamych a fetišových víziách absolútne nikto nezastavil, ale zároveň aj ktosi celkom zabudol na «strihačské nožničky», čím by v podstate aspoň trpiacemu divákovi trochu uľahčil i samotný prechod naprieč týmto [ne]konečným dianím, ktoré bolo podľa mňa maximálnym spôsobom premrštené a zbytočné v jednotnom ponímaní. • Predstaviteľ ústredného protagonistu: Helmut Berger, bol do titulnej úlohy vhodne vybraný; stačí sa len pozrieť na dotyčného reálny predobraz, a hneď máte v tom naprosto jasno. • Rovnako ma tiež zaujal i reálne jestvujúci: Richard WAGNER, nemecký hudobný skladateľ, s ktorým mala hlavná postava aj niekoľko spoločných výstupov, a ktorého tento mecenáš zo začiatku financoval z »kasy« daňových poplatníkov, čo bol ďalší extra rozmer extra naviac, a to ani nehovoriac o «incestných vzťahoch», kedy povedzme, že sa také manželské zväzky, vo veľmi [ne]kľudných stavoch uzatvárali medzi bratancami a sesternicami, a tým akosi často dochádzalo taktiež i k telesným deformáciám pre nasledujúcich potomkov, čiže táto daná epocha bola kompletne zdeformovaná, kvôli čomu sa zo strany tohto režiséra zosypala vlna drsnej kritiky na tieto obdobia v rámci celku, no súčasne by sa mal pozrieť aj do vlastného súdka! • Odporúčam jedine iba čo najvytrénovanejšiemu publiku, v opačnom prípade to nemusíte dať na jeden, neprerušovaný záťah! Mne sa to našťastie podarilo, a veď ako ináč. (04.12.2023)

Co na tom, že vás budou mít za blázna, když po sobě zanecháte dílo, které se stane nesmrtelným. Vizuálně opulentní žranice, na jakou jsou diváci mistrových filmů zvyklí. Precizně a přitom nenásilně aranžované obrazy plné oslňující krásy interiérů a kostýmů jsou v protikladu s pochmurně gotickými výjevy krajiny v dešti, nočního zámku či jezera. Helmut Berger se doslova před očima mění v lidskou troskou unavenou životem, která se nehodlá vzdát svých snů, svého vysněného království plného mytických hrdinů konajících chrabré činy za zvuků hudby R. Wagnera. Romy Schneiderová zde není onou naivně roztomilou Sissi, ale realisticky tvrdou a rozhodnou ženou. Nejen kvůli Ludvíkovi nechybí mužská nahota... Pro náročnějšího diváka, který si vychutná nejen krásu obrazů, ale nechá se tiše kolébat na vlnkách pomalu plynoucího příběhu. Nudné? Jak pro koho....osobně bych se díval ještě další hodinu, nejméně... V některých scénách jsem viděl budoucí filmové plátno, na které bude malovat Peter Greenaway... (21.09.2018)

Začnem menšou kritikou. Visconti dĺžkou svojho filmu akoby naznačoval, že ho divák nijak zvlášť nezaujíma, že je podstatné, aby bol s filmom na sto percent spokojný iba sám. Zaujímavé, že si dokázal presadiť 4 hodinovú dĺžku pri kostýmovom historickom veľkofilme. Je to boj s diváckou trpezlivosťou, ale treba Viscontimu uznať, že vydržať stojí za to. On sem totiž dal asi úplne všetko, čo mal v úmysle a teda rozhodne sa nedá tvrdiť, že by niečo nebolo vysvetlené, alebo nebodaj skratkovité. Posledná hodina už naberie na obrátkach a pokiaľ divák nadviazal za tri hodiny k Ludwigovi empatický vzťah, bude jeho premenou a vnútornými démonmi pohltený. Korením filmu je cárovna v podaní Romy Schneider, bez nej by mi film pripadal asi až príliš akademický. (28.07.2016)