Divý chlapec
L'Enfant sauvage
The Wild Child
The Wild Child
Obsahy(1)
Kolem roku 1800 byl v lesích jižní Francie nalezen asi jedenáctiletý chlapec. Nemluvil, nerozuměl jazykům, běhal po čtyřech a neudržel dlouhodobě pozornost. Bál se lidí a chyběly mu základní sociální návyky, nejraději pil a jedl z koryta. O Viktora začal pečovat Jean Itard, který pro něj vypracoval rozsáhlý vzdělávací a výchovný program, který podrobně zaznamenával a později publikoval. Itard byl velkým zastáncem učení Johna Locka a zdůrazňoval proto roli smyslové výchovy ve výuce a vzdělávání. Viktor dokázal za pět let intenzivního tréninku udělat velké pokroky. I když měl v dospělosti stále problémy s řečí a se sociálním chováním, přesto jeho pokroky předčily očekávání mnoha vychovatelů. Francois Truffaut natočil Viktorův příběh, ve kterém si sám zahrál roli doktora Itarda. (oficiálny text distribútora)
(viac)Recenzie (73)
Mohol by byť v čisto teoretickej rovine “Viktor z Aveyronu” veľkou inšpiráciou britskému spisovateľovi Rudyardovi Kiplingovi pri vymýšľaní postavičky Mauglího z Knihy džunglí ? Divoký chlapec, ktorý väčšinu svojho života strávil sám v lese, v korunách stromov, v Caune (vo Francúzsku), a to najmä medzi divokými zvieratami, žil na prelome 18. a 19. storočia, a tak práve ním sa možno inšpiroval prvý britský nositeľ Nobelovej ceny za literatúru... ? A významný francúzsky-režisér, scenárista a herec v jednej osobe-Francois Truffaut, sa mimoriadnym spôsobom pokúsil zdokumentovať tieto staré udalosti pomocou majstrovskej čiernobielej kamery Néstora Almendrosa, keď sa taktiež ujíma hlavnej úlohy lekára-Jeana Marca Gasparda Itarda, čo sa vyzbrojil extrémnou trpezlivosťou voči tomuto nešťastnému „pubertiakovi” , ktorého všetci považovali za divoko-žijúce zviera. Pri sledovaní filmového Viktora, mám zdanie, akoby sa mu jeho predstaviteľ Jean-Pierre Cargol chcel čo najviac podobať, stotožniť sa s ním od päty až po hlavu, čiže jeho herecký výkon je naprosto svedomitý, vierohodný, koncentrovaný ! Mňa samotného vôbec fascinujú (zaujímajú) príbehy takých ľudí, ako som už nedávno citoval:Joseph Merrick, Gašpar Hauser a i Viktor z Averyronu sú pozoruhodné štúdie, ktorým sa našťastie dostavili (nakrútili) aj kvalitné filmové spracovania, a za to Lynchovi, Herzogovi a Truffautovi zo svojho celého srdca srdečne veľmi ďakujem ! ()
Zase jednou film, u kterého jsem se bála, že přijdou závěrečné titulky a bude konec... Přitom je to celé tak prostinké, v podstatě zfilmované záznamy pedagoga, který se toho lidského zvířátka ujímá nejdřív jen jako vědeckého materiálu ke zkoumání. Velký obdiv zasluhuje především představitel malého Viktora. Jdu googlit, jak to bylo doopravdy a jak to se skutečným Viktorem nakonec dopadlo. ()
Příběh se trochu podobá Lynchovu Slonímu muži. Na rozdíl od svého mladšího druha neukazuje temnou stránku zobrazované doby. Rozdíl asi tkví v odlišnostech temné, „gotické“ Anglie a osvícenské Francie plné Russeaů, encyklopedistů a jim podobných. Truffaut se tedy nezabývá vykreslením, pátráním po smutné minulosti dítěte, které naše společnost odmítá považovat za inteligentní bytost, ale zaměřuje se „pouze“ na vztah žáka a učitele. Snaží se najít v nitru malého divocha člověka, lidskou stránku. Nejsem znalec Truffautova života, ale režisér v tomto příběhu asi spatřuje určitou paralelu mezi ním a Léaudem (jemuž je film věnován), který s Truffautem natočil několik filmů. Truffaut z něj vychoval člověka, jakým dnes je. Současně však malý divoch působí na svého učitele (kterého symbolicky hraje sám Truffaut). Film postrádá finále. Končí v podstatě tam kde začal, malý chlapec se má stále co učit, stejně tak jeho mentor. V lidech je stále co objevovat, proces nikdy nekončí. Oba hrdinové tak pokračují dál ve své cestě, i mimo plátno. ()
No jasne, tak človek je samozrejme presvedčený, že jeho životný štýl je jediný najlepší a najdokonalejší na planéte a preto je absolútne nutné, aby aj zvieratá, alebo ľudia vyrastajúci mimo civilizáciu, tento prijali a riadili sa ním, inak musia byť ich životy nutne peklom na Zemi. Opak je pravdou, ale debilita je nekonečná a preto urobme zo šťastného tvora robota, tlačme do neho abecedu, navlečme ho do šiat a topánok a naučme ho hovoriť "mlieko". Až potom bude pripravený vstúpiť do skutočného života plnohodnotného jedinca blá blá blá.... ()
Zajímavá maličkost, komu se tento film líbil, tomu bych doporučil toto: http://www.csfd.cz/film/4285-kazdy-pro-sebe-a-buh-proti-vsem-jeder-fur-sich-und-gott-gegen-alle/ 7/10 ()
Je pozoruhodné, že mé první setkání s Truffautem proběhlo právě v době, kdy jsem se začal zajímat o francouzskou Novou vlnu. ČT připravila v rámci Filmového klubu sérii Truffautových filmů, za což jsem hodně vděčný. Jak tedy první setkání dopadlo? Jsem mírně zklamán. Film samotný byl velmi příjemnou záležitostí (až na příšernou barokní hudbu, která ho doprovázela), nicméně prozatím Nové vlny vnímám hlavně jako koncept inovace formy. Potvrdili mi to jak čeští zástupci, tak i Jean-Luc Godard. V Divokém dítě jsem ale žádný radikálně nový prostředek vyprávění nevnímal. Asi budu muset nastudovat víc a dozvědět se, jak se to s Truffautem má. Ale už se těším na příští setkání... ()
Rebel s příčinou. Správná stopáž, správná dávka autenticity, správné tempo a spravné kluko-zvíře, jehož rebelství proti edukačním technikám mě nejednou rozesmálo. A také bych byl pro znovuzavedení černých komor do škol :) ()
Divoké dítě je velmi zajímavá a koukatelná sociální studie, z níž plyne jedno zásadní poučení: Pokud si domů přinesete dvanáctiletého tarzana,jehož myšlení je zhruba na úrovní kuny lesní, nemůžete ho učit nesmyslu jménem Francouzština. Když se vžiju do role dítěte, které v životě neslyšelo nikoho mluvit, a najednou mi někdo dokola opakuje „Lé! Lé!“ a přede mnou vyskládá písmenka L-A-I-T… budu nejspíš poněkud zmaten. Ano, trošku jsem malému Victorovi držel palce, aby se nezlomil a nenechal si do hlavy natlouct tu jejich přiblblou hatmatilku. No a teď trošku vážněji: Příběh je něco nezapomenutelného. Má dostatečnou sílu na to, aby byl dojemný a při tom nemusel používat citové vydírání. Ano supertvrďák UncleG se přiznává, že (na rozdíl od vyděračských „make you cry“ filmů) jsem tentokrát i uronil. ()
Alternativní příběh o Mauglím. Působivý kamerou a užitou hudbou. Snad bych řekl, že je to příběh velmi humanistický, kdyby si tím slovem nevypláchnul hubu kdekterý demagog. Sice mi připadá, že pokroky Viktorovy byly příliš rychlé, ale konec konců to není film dokumentární, je to podobenství o lidství, které je nesamozřejmé. ()
Výborný film, v němž si režisér i zahrál. Velmi zajímavý námět a zpracování prostě takové, jak ho mám od Truffauta nejradši. Předevší hlas mimo obraz je v Truffautově podání vyloženě lahůdkovým filmovým prostředkem. ()
Osvícený lékař měl divokého žáka jednoho, spoustu času na jeho výchovu a vzdělání, a přesto se dostavovala frustrace a roztrpčení. Co mají dělat učitelé a vychovatelé dnes, když podobných „hyperaktivních divochů“ jsou ve škole tucty (navíc umějí mluvit a jak!), času málo a „chytrých“ poradců (rodičů) celé zástupy? ()
občas se snažím zabrousit i ke starším dílům významných klasických režisérů, neřkuli velikánům. Sice tohle dílo asi nepatří k Truffautovým vrcholům, ale jeho výrazné prvky jsou tu znát. Tento film je pojat téměř dokumentárně a biograficky a zobrazuje skutečné události, které provázely převýchovu mladého nalezence. Samotný lékař to bral spíše jako vědecký pokus a snahu dokázat vliv výchovy, která byla tehdy asi znevažována. Trvalo to roky a film ukazuje jen úseky z tohoto pečlivě dokumentovaného pokusu. Herecký výkon „malého tarzana“, filmová kamera a výprava u mě pozvedají hodnotu snímku, jinak je už poněkud vyčpělý a spíš si ho užijí pamětnící a filmoví staromilci. [ PŘÍBĚH: 1 /// ATMOSFÉRA: 1 /// ORIGINALITA: 2 /// NÁLADA: 1 /// ART: 1 /// STYL: 2 /// CASTING: 2 (3*MAX) ] ()
Chybí tomu sice něco navíc, co měl třeba Herzogův Kašpar Hauser, ale jinak je to hodně kvalitně napsané, natočené i vedené. Fascinoval mě začátek, kde se snažili toho chlapce chytit a fascinovalo mě to i ve chvílích, ve kterých se doktor snažil Viktora nějak vychovat - ačkoli tam bych asi ubral na monolozích, ale ne moc, protože byly podle mě nejlepší formou jak sdělit divákovy doktorovy poznatky a postupy. Navíc to má i podmanivou atmosféru, dobře se mi to sledovalo, byl jsem i zvědavý, kam se to celé posune a celkově si mě to prostě celé získalo. I ten závěr má určitou sílu, jen se ho úplně nepovedlo pořádně skloubit s tou myšlenkou o tom, že ať se ho budou snažit jakkoli převychovat, pořád bude o něco málo víc zvíře než člověk, nebo aspoň bude víc v určitém sepjetí s přírodou. Celou dobu se tam s tím pracuje, ale v závěru jako by se na to Truffaut krapet vykašlal. Ale i tak z mé strany velká spokojenost a po prvním zklamání z Truffauta jsem od něj zase viděl něco pořádného, co by u mě skoro i na ten plný počet bylo. Btw, Truffaut si tu dokonce zahrál dost důležitou roli, ale na toho malého kluka herecky neměl ani zdaleka, protože tím co tady převáděl by výkon kdejakého slavného herce zastínil - jen škoda, že už se pak skoro nikde neobjevil... Silné 4* ()
Perfektní. ()
Nádherný film podle skutečné události. Svou důvěryhodností a hlavně úžasným výkonem onoho chlapce opravdu připomíná spíš dokument. Při sledování jsem si uvědomil, že Viktor vlastně musí během pár let prodělat vývoj, kterým procházelo lidstvo několik tisíc let...Jediná věc, která mě trošku zamrzela a která je důvodem, proč nedávám pět, je zbytečně krátká stopáž s podstatě utnutým koncem. vím, že samotný chlapcův návrat a zjištění, kam patří, je dostatečnou tečkou - přesto si myslím, že film měl potenciál na ještě větší vykreslení vztahu hlavních postav a dopracování se o kus dál. I tak ale velký zážitek a na svou dobu, kdy svět znal s podobnou tématikou jen úsměvného Tarzana, neskutečná věc ()
Divoké dítě nastoluje filozofickou otázku. François Truffaut nepodlehl melancholickému emočnímu vydírání, přitažlivá možnost potenciálu zpracovaného tématu, a předložil střízlivě přemýšlivý pohled s filozofickým hledáním hranice civilizovaného světa člověka s instinktivním životem zvířat. Pátrá se po definici a charakteristice pojmu člověk a jeho schopnosti používání mozku i celkového rozvoje. Člověk a co ho vytváří v neutuchající touze po nalezení všech myšlenkových možností. Zvědavě zkoumá pojmy, nebojí se syrovosti, předkládá výsledky bádání. Laskavost k lidské důstojnosti neschází, dokáže se vyhnout lacinostem, neohání se efektním pohybem. Nejpůsobivější jsou chvilky filozofického uchopení pojmu člověk v kontextu s civilizačním pokrokem. Ústředním bodem pátrání je Victor (pozoruhodný Jean-Pierre Cargol), necivilizovaný nalezenec z Aveyronu. Dotýkáme se pojmu svoboda a lidského štěstí, pozorujeme rozpolcenost civilizačního formování panenské čistoty. Pudy a schopnost úvahy v souvislostech i rozporech. Důležitost stáda bývá neměnná v pojmech jsoucnost a společnost. Zprostředkovatelem hledání je Jean Itard (pan režisér François Truffaut), lékař ústavu pro hluchoněmé děti. Na počátku je vědecká zvědavost. Pochopitelně, vzniká a vyvíjí se citové pouto, i skrze nedorozumění, omyly a pokusy. Vznešené humanistické poslání je v empirické střízlivosti upřímnější. Důležitou postavou je paní Guérin (příjemná Françoise Seigner), Itardova hospodyně a Victorova šlechetná pečovatelka s důležitým přínosem láskyplnosti a pochopení. Z dalších rolí: rezervovaně skeptický profesor Philippe Pinel (Jean Dasté), Itardův otevřený přítel Lemerie (Claude Miller), či jeho přívětivá manželka (Annie Miller). Otevřeně a bez nostalgie se přistupuje i k negativním jevům cirkusové senzace a chybějící empatie. Nemanipuluje, pozoruje a neodbytně pokládá filozofické otázky o podstatě člověka. ()
Velmi příjemné. ()
Na Truffauta sice trochu netypické téma, ale i jeho variace na Pygmalion (často se tu skloňuje Kniha džunglí, ale já si myslím, že částečně se sahá i ke kořenům Shawova díla) není vůbec špatná. Jisté je, že asi nejlépe převedl skutečnou událost na filmový pás. Zatímco takový Titanic rozehrál na poli katastrofy milostný vztah, který se asi jen těžko odehrál, francouzský mág popsal příběh tak, abych byl schopen uvěřit, že to takhle vážně bylo (vím, že tu a tam něco pozměnil, ale i tenhle popis víceméně stačí). Herecké výkony jsou příjemné - líbil se mi hlavně samotný Truffaut v stěžejní roli občana Itarda, některými prvky připomínající Komenského (i přesto, že se charakter především odvolává na Johna Locka). Padlo tu srovnání s Les quatre cente coups (Nikdo mě nemá rád) - bohužel, takhle mi film vychází jako slabší. Truffautův debut má dle mě určitý psychologický přesah i do reálného života, zatímco tohle je spíš takové převyprávění obecného faktu. A rozhodně mi bylo příjemnější, když danou problematikou žiju, a ne, že bych o ní třeba jen četl. Proto budu muset protentokrát zůstat u čtyř hvězd, které jsou ale příznivé a i když to byl jeden ze slabších filmů Mistrova nejlepšího žáka, jedná se v obecném kontextu o výborné filmové dílo. ()
Subjekt záujmu, teda dieťa, je zaujímavejšie, ako film o ňom pojednávajúci. Jednak slabšou a strohejšou formou, nehovoriac o zvolenej čiernobielej kamere, a jednak až dokumentaristicky vyznievajúcou štúdiou oného chlapca. Vadila mi aj zvolená hudba. Niektoré momenty, ako vedecké štúdium takéhoto dieťaťa, boli ale celkom zaujímavé a človek by ani nečakal, aké elementárnosti sa musí dieťa bez akejkoľvek socializácie naučiť. ()
Robinson - Pátek, Jean Itard - Viktor, Frederick Treves - John Merrick. Tři rozdílné dvojice, spojované rolí opatrovatele, učitele a žáka. Emocionalita filmu je skryta pod rouškou tajemství. Smysl života není jen o hledání talentu, inteligence, ale i o nalezení citového pouta. A to ve filmu Jean alias Francoise Truffaut našel. Určitý paradox, Viktor se stává objektem zkoumání, je zkoumán jeho intelekt, sociální zásady, atd. Přitom samotné okolí podstupuje test, jak přijme k sobě takovéhoto chlapce. Otevřený konec, nám dává prostor popřemýšlení nad pravým významem celého příběhu. Celý film nebyl o polidštění divocha, jeho socializaci. Ale o znovuzískaném pocitu sounáležitosti, pocitu bezpečí, jistoty, který tak dlouho ve Viktorovi zůstaval v zapomnění. ()