Každý pro sebe a bůh proti všem

Ani vlastně nevím co konstruktivního o tomhle napsat, protože Herzog tady prostě zase rafinovaně a po svojem využil historický základ aby se otřel o tolik věcí a myšlenek, že to všechno vlastně nejde shrnout do nějáké jednoduché a přitom informačně přínosné recenze... Prostě je to dobré a pobrat si to musí každý podle svého. (27.12.2013)

Ojedinělý příběh podle skutečných událostí o tajemném muži z Německa z první poloviny 19. století mě od počátku fascinoval. Do pocitů a zvláštního světa Kaspara Hausera, který dlouho vyrůstal v zapadlém vězeňském koutu bez poznání vnějšího světa a teprve postupně objevuje svět, život, lidi a řeč, se mi podařilo hned během prvních minut filmu vžít. Dokonce natolik, že jsem poprvé u cizojazyčného filmu s dostupnými titulky udělal jednu nevídanou věc: titulky jsem si úplně vypl! Německy sice něco rouzmím a základy této řeči ovládám, ale zdaleka ne natolik, abych pochytal význam všech dialogů ve filmu a díky tomu, že mi jejich obsah zůstával do jisté míry tajemným, byl to pro mě ještě větší zážitek. Ještě lépe se mi podařilo se pocitově vplížit pod kůži hlavní postavy, která stejně tak této řeči dlouho nerozumí a jen teprve určitá slůvka a výrazy začíná pochytávat. Werner Herzog natočil tento příběh tak fascinujícím způsobem, že lze ho z větší části sledovat klidně i pouze na základě vizuálního ztvárnění, kamera tu na mě v nejedném záběru působila přímo magicky... asi nejvíc se mi líbil záběr na Kaspera nad studnou zabíraný skrze jeho odraz ve vodě, ale i všechny poetické scény z přírody či zahrady na mě zapůsobily stejným dílem, jako sehrané situace hlavní postavy v konfrontaci s reálným životem. Opětovně jsem si pak titulky zapl až v momentě, kdy se Kaspar Hauser naučil pořádně mluvit. A bohužel, měl jsem pocit, že čím víc a rozsáhleji se ve filmu začalo mluvit a čím víc se dostával již poměrně vyzrálý Hauser mezi nejrůznější lidi včetně bohatou smetánku na večírku, tím i v některých scénách ke konci již moje nadšení mírně upadlo. Určitě silný film, který bych si ale pro případné plné hodnocení přál vidět i silným způsobem zakončený, místo onoho vědeckého rozboru vypitvaného mozku. Rozhodně ale spokojenost, protože jde o další Herzogův film, od kterého jsem dostal (i přes pár hlušších míst v poslední půlhodině) velký zážitek dle očekávání. [85%] (28.09.2021)

Priznám sa, že som „Gašpara (Kašpara) Hausera” sledoval v trochu roztržitom stave, ale i napriek tomu bolo toto Herzogovo filmové podobenstvo o „dieťati Európy” v mnohom veľmi podnetné, že som si ihneď spomenul na jeho budúceho “kolegu” , Josepha Merricka, ktorý bude pôsobiť, ale až o viac, ako 50 rokov neskôr (a na celkom odlišnom pľaci), keď defacto, obidvaja boli atrakciami svojho okolia, pričom u Merricka prevažoval prevažne strašne drastický handicap, Hauser bol úplne inak poznačený, ktorého by som skôr prirovnal k Tarzanovi, keď ho zrazu vykopli z džungle do civilizácie, k ľuďom, ktorí budú iba neveriacky krútiť hlavami, čo je toto za zvláštne indivíduum, ktoré sa znenazdajky objavilo na norimberskom námestí, 26. mája-roku 1828... ? Pravdepodobne ho odmalička vychoval akýsi nádenník, ktorý si hovoril M.L. Ö. A ten ho umiestnil do akejsi temnej pivnice, kde jedol len suchý chlieb a pil obyčajnú vodu. Takýmto spôsobom života žil celých 16 rokov, až jedného dňa nastal zlomový deň, keď väzniteľ prepúšta svojho väzňa na slobodu, kde to nebude mať hneď na ružiach ustlané. Na úvod sa naučí prostú frázu:„Chcem byť jazdec, ako bol môj otec” , a s tou si to namieri rovno k civilizovanej kultúre, plnej spoločenského rozvoja... _ Najviac na všetkom je extra fascinujúce najmä to, že Hauserov herecký predstaviteľ, Bruno S. , má so svojou „postavou” oveľa viac spoločného, ako sa na prvý pohľad môže zdať, a preto som mal nadštandardný pocit z filmového realizmu, ako vyšitého za čias starých klasikov ! On skrátka nehrá Gašpara Hausera, on ním JE ! (17.10.2019)

Filmy Wernera Herzoga som objavila náhodne. Letmým prebehnutím jeho filmografie, som však zistila, že vo svojich filmoch spracováva témy, ktoré sú pre mňa mimoriadne zaujímavé a tak som sa postupne do nich pustila. Príbeh Kaspara Hausera je mojím druhým stretnutím s Herzogom a opäť veľmi uspokojivým. Jeho voči bežému divákovi neústretový, naturalistický spôsob stvárnenia príbehu určite nesadne každému. Mne však vyhovuje, pretože umožňuje naplno vyniknúť psychologickej stránke príbehu a ponecháva zároveň priestor divákovej vnímavosti. Kasparov príbeh ma vždy fascinoval a takmer sa stal témou mojej diplomovky potom však vyhrala iná, ešte obľúbenejšia téma. Príbeh chlapca, ktorý roky prežil v absolútnej sociálnej izolácii, ktorá mu neumožnila naučiť sa nielen rozprávať, čítať či písať, ale ani naučiť sa základné modely ľudského správania sa v rôznych štandardných životných situáciách. Pre svoje okolie sa teda stáva akýmsi mimozemšťanom, ktorého postupný proces začleňovania bol žiaľ predčasne ukončený. Toto všetko bolo vo filme zachytené dokonale. Jedinú výhradu mám len voči veku skutočného Kaspara, ktorý mal v čase svojho náhleho objavenia sa 16, herec, ktorý ho stvárňaval bol žiaľ podstatne starší...vykompenzoval to však úžasným výkonom. Už teraz sa teším na ďalšiu filmovú lahôdku, od tohto režiséra! (02.01.2016)

Typický Herzog. Opět pomalé statické záběry s pomalu mluvícími a pomalu se pohybujícími herci (v případě tohoto filmu spíše neherci), v nichž se pomalu rozvíjí známý příběh o - vinou krutého osudu i, jak ukáže ve filmu zobrazená pitva, disproporčního mozku - velmi pomalém člověku. Historicky jsou události ve snímku zobrazené dosti přesné (tedy alespoň pokud si ještě pamatuji, co jsem o případu Kašpara Hausera kdysi četl v dějinách sociální psychologie či jiné obdobně obskurní publikaci) a přesto scénář nepostrádá (byť velmi jemnou) dramatickou nosnost ani vtip. Značná část úspěchu tkví samozřejmě v představiteli hlavního hrdiny Brunovi S., který byl obsazen stejně vydařeně jako chlapec-neherec do Divokého dítěte, po mnoha stránkách to spřízněného filmu Francoise Truffauta. (12.02.2008)