Každý pro sebe a bůh proti všem

Ani vlastně nevím co konstruktivního o tomhle napsat, protože Herzog tady prostě zase rafinovaně a po svojem využil historický základ aby se otřel o tolik věcí a myšlenek, že to všechno vlastně nejde shrnout do nějáké jednoduché a přitom informačně přínosné recenze... Prostě je to dobré a pobrat si to musí každý podle svého. (27.12.2013)

Herzog umí a jedná se určitě o vynikající film s možností různých interpretací a s mnoha smyboly... Moje nejzásadnější výtka spočívá v tématu. Za tu dobu, co sleduji filmy se mi skutečně zprotivilo sledování střetu čistých don Quijotů a společnosti a přestože v tomto případě se jedná o velmi specifické a netradiční pojetí tohoto motivu, stále se mi to jeví poněkud otravné.. (29.06.2010)

Když už nejasný příběh, tak nejasně podaný... Mně se líbí, jak Herzog sice dokonale použil vše, co se o Kašparu Hauserovi dalo dozvědět (a že toho moc není, nakonec), ale jen proto, aby vytvořil příběh, který je nejen rekonstrukcí, a samozřejmě zcela nejednoznačnou rekonstrukcí, ale i určitou kritikou našich obecně přijímaných pravd, které z jiného úhlu pohledu zas tak jako pravdy nevypadají. Něco si rýpl do protestantské církve, něco do zženštilých a degenerovaných šlechticů, naprosto skvělá je scéna s "logikem", ale nejvíc do onoho nesmyslného úřednictví, kdy stačí sepsat život člověka jako protokol, a máme jasno, vše je jasné, člověka máme doslova rozpitvaného. Ale že o něm ve skutečnosti nevíme nic, to je už úřadu jedno. Celý film je tudíž postaven na této premise - naprosto se vymykající jedinec, který je nakonec ale úředně zařazen do "správných" tabulek, čímž je vše vysvětleno. A co když takhle zařadí příště mě, vás, naše blízké? Do toho skvělá kamera a hudba, Albioniho mám rád, a všiml jsem si, že hudba zní jenom, když je v záběru příroda nebo prostě přírodní stav věcí, což taky je určitá forma vyjádření daného tématu, (02.04.2022)

Ojedinělý příběh podle skutečných událostí o tajemném muži z Německa z první poloviny 19. století mě od počátku fascinoval. Do pocitů a zvláštního světa Kaspara Hausera, který dlouho vyrůstal v zapadlém vězeňském koutu bez poznání vnějšího světa a teprve postupně objevuje svět, život, lidi a řeč, se mi podařilo hned během prvních minut filmu vžít. Dokonce natolik, že jsem poprvé u cizojazyčného filmu s dostupnými titulky udělal jednu nevídanou věc: titulky jsem si úplně vypl! Německy sice něco rouzmím a základy této řeči ovládám, ale zdaleka ne natolik, abych pochytal význam všech dialogů ve filmu a díky tomu, že mi jejich obsah zůstával do jisté míry tajemným, byl to pro mě ještě větší zážitek. Ještě lépe se mi podařilo se pocitově vplížit pod kůži hlavní postavy, která stejně tak této řeči dlouho nerozumí a jen teprve určitá slůvka a výrazy začíná pochytávat. Werner Herzog natočil tento příběh tak fascinujícím způsobem, že lze ho z větší části sledovat klidně i pouze na základě vizuálního ztvárnění, kamera tu na mě v nejedném záběru působila přímo magicky... asi nejvíc se mi líbil záběr na Kaspera nad studnou zabíraný skrze jeho odraz ve vodě, ale i všechny poetické scény z přírody či zahrady na mě zapůsobily stejným dílem, jako sehrané situace hlavní postavy v konfrontaci s reálným životem. Opětovně jsem si pak titulky zapl až v momentě, kdy se Kaspar Hauser naučil pořádně mluvit. A bohužel, měl jsem pocit, že čím víc a rozsáhleji se ve filmu začalo mluvit a čím víc se dostával již poměrně vyzrálý Hauser mezi nejrůznější lidi včetně bohatou smetánku na večírku, tím i v některých scénách ke konci již moje nadšení mírně upadlo. Určitě silný film, který bych si ale pro případné plné hodnocení přál vidět i silným způsobem zakončený, místo onoho vědeckého rozboru vypitvaného mozku. Rozhodně ale spokojenost, protože jde o další Herzogův film, od kterého jsem dostal (i přes pár hlušších míst v poslední půlhodině) velký zážitek dle očekávání. [85%] (28.09.2021)

Jako psychologicko sociologická studie by film neobstál (o čož se Herzog určitě nesnažil), vždyť kdo by věřil že člověk co měl být do 16 let přivázán sám ve sklepě by se neučil za pár let chodit, mluvit, myslet... (k tomuto tématu např. Truffautovo Enfant sauvage (1970) či Mockingbird Don't Sing (2001). Zato se však dá ve filmu vysledovat podobenství lidského života ve své obecnosti, i když je to vzhledem k velmi indviduálnímu životnímu osudu Kašpara Hausera docela paradoxní. Vždyť všichni jsme do svého života někým vrženi bez našeho přičinění, bez naší volby, bez znalostí. Každému pak společnost říká, jak vnímat a vysvětlovat si svět kolem sebe, snaží si každého člověka přizpůsobit k obrazu svému, aby odpovídal jejímu "protokolu" (Kašpar se pro společnost zrodí až když se objeví uprostřed norimberského náměstí, resp. když je přiveden do domu onoho důstojníka - a právě od té chvíle až do konce vzniká protokol jeho života). A stejně jako byl do světa bezbranně vržen, je z něho stejně zákeřně, bezdůvodně a svévolně tou samou osobou sprovozen. (30.04.2013)