Každý pro sebe a bůh proti všem

Ojedinělý příběh podle skutečných událostí o tajemném muži z Německa z první poloviny 19. století mě od počátku fascinoval. Do pocitů a zvláštního světa Kaspara Hausera, který dlouho vyrůstal v zapadlém vězeňském koutu bez poznání vnějšího světa a teprve postupně objevuje svět, život, lidi a řeč, se mi podařilo hned během prvních minut filmu vžít. Dokonce natolik, že jsem poprvé u cizojazyčného filmu s dostupnými titulky udělal jednu nevídanou věc: titulky jsem si úplně vypl! Německy sice něco rouzmím a základy této řeči ovládám, ale zdaleka ne natolik, abych pochytal význam všech dialogů ve filmu a díky tomu, že mi jejich obsah zůstával do jisté míry tajemným, byl to pro mě ještě větší zážitek. Ještě lépe se mi podařilo se pocitově vplížit pod kůži hlavní postavy, která stejně tak této řeči dlouho nerozumí a jen teprve určitá slůvka a výrazy začíná pochytávat. Werner Herzog natočil tento příběh tak fascinujícím způsobem, že lze ho z větší části sledovat klidně i pouze na základě vizuálního ztvárnění, kamera tu na mě v nejedném záběru působila přímo magicky... asi nejvíc se mi líbil záběr na Kaspera nad studnou zabíraný skrze jeho odraz ve vodě, ale i všechny poetické scény z přírody či zahrady na mě zapůsobily stejným dílem, jako sehrané situace hlavní postavy v konfrontaci s reálným životem. Opětovně jsem si pak titulky zapl až v momentě, kdy se Kaspar Hauser naučil pořádně mluvit. A bohužel, měl jsem pocit, že čím víc a rozsáhleji se ve filmu začalo mluvit a čím víc se dostával již poměrně vyzrálý Hauser mezi nejrůznější lidi včetně bohatou smetánku na večírku, tím i v některých scénách ke konci již moje nadšení mírně upadlo. Určitě silný film, který bych si ale pro případné plné hodnocení přál vidět i silným způsobem zakončený, místo onoho vědeckého rozboru vypitvaného mozku. Rozhodně ale spokojenost, protože jde o další Herzogův film, od kterého jsem dostal (i přes pár hlušších míst v poslední půlhodině) velký zážitek dle očekávání. [85%] (28.09.2021)

Norimberk, 19. století. Kouzelný příběh, v němž nám Herzog umožňuje vidět očima tragikomedické postavy Kaspara Hausera, který poznává ostatní lidi teprve jako téměř dospělý, tehdejší společnost. Skrze jeho příběh a naivní pohled sledujeme lidské neřesti, nedostatky, absurdity společenských vztahů, sociálních potřeb, vidíme střízlivým pohledem konvence, náboženská pravidla, nad kterými nás výchova a vyrůstání mezi nimi, naučily nepřemýšlet. Herzog si s Kasparovým osudem pohrává až nepříjemně tvrdě, o to palčivěji však všechna témata doléhají k divákům a přinášejí nadčasové otázky i pro dnešní dny. (26.04.2015)

Každý pro sebe a bůh proti všem aneb tajemství Kaspara Hausera je zajímavý příběh natočený dle skutečné události, jež se odehrála v první polovině 19. století. Hlavní postavou byl šestnáctiletý chlapec (toho hrál sice už 42letý Bruno S. - ale zato bravurně), který se roku 1828 z ničeho nic objevil v Norimberku, kde způsobil malé pozdvižení - sotva chodil, sotva mluvil, dokola omílal větu, že chce být "statečným rytířem jako otec", a s sebou měl jen dva dopisy, které vyvolávaly spíše více otázek než odpovědí. Později se ukázalo, že donedávna žil jen v malinké cele, kde se téměř nemohl hnout a kde společnost mu dělal pouze dřevěný koník. Jediný člověk, který s ním za celou dobu přišel do styku byl záhadný muž, který si před ním skrýval tvář a který zřejmě hrál důležitou roli i v dalším průběhu Kasparova života (aniž bych chtěl nějak spoilerovat..). Snad ještě můžu dát k lepšímu toliko (ve filmu o tom byla jen drobná zmínka), že možnými rodiči Kaspara Hausera byl Karel Bádenský a Napoleonova adoptivní dcera Stéphanie de Beauharnais. Kasparovo zmizení by tak logicky zapadalo do mocenských a nástupnických půtek o bádenské dědictví... V roce 2002 tuto domněnku s 95% pravděpodobností potvrdily DNA testy. K filmu samotnému lze řícit tolik, že Werner Herzog je zručný filmař a tento snímek se mu opravdu povedl - vizuálně podmanivý a myšlenkově podněcující.. fascinující příběh...vše korunováno úžasným výkonem naprosto přesvědčivého Bruna S. Jak tomu tak bývá - netřeba slov. Stačí se pohodlně usadit do měkkého sofa a vychutnat si ten zážitek. Konfrontace čistého Kaspara s komplikovaným a nepřívětivým světem vyznívá symbolicky: "...příchod na tento svět byl hrozně tvrdý pád!" Film asi ne pro každého, ale přesto skvělý. (26.06.2007)

Dodnes uspokojivě nevysvětlený smutný osud nalezence Kašpara Hausera, který měl celých šestnáct let na to, aby ve svém osamění nemusel na nic myslet, s přívalem impulsů mu budiž k chvále neotřelá interpretace vlastního vidění světa a zásadovost, s kterou si, ač v primitivním podání, utvrzeném spojením palce s prostředníčkem, vyslovoval své hluboké, protože vlastní, myšlenky... Zajímavé téma, jehož zpracování nenudilo, nicméně, jeho strojená a jakoby rekonstruující forma mně až tak docela nesedla. (07.10.2013)

Priznám sa, že som „Gašpara (Kašpara) Hausera” sledoval v trochu roztržitom stave, ale i napriek tomu bolo toto Herzogovo filmové podobenstvo o „dieťati Európy” v mnohom veľmi podnetné, že som si ihneď spomenul na jeho budúceho “kolegu” , Josepha Merricka, ktorý bude pôsobiť, ale až o viac, ako 50 rokov neskôr (a na celkom odlišnom pľaci), keď defacto, obidvaja boli atrakciami svojho okolia, pričom u Merricka prevažoval prevažne strašne drastický handicap, Hauser bol úplne inak poznačený, ktorého by som skôr prirovnal k Tarzanovi, keď ho zrazu vykopli z džungle do civilizácie, k ľuďom, ktorí budú iba neveriacky krútiť hlavami, čo je toto za zvláštne indivíduum, ktoré sa znenazdajky objavilo na norimberskom námestí, 26. mája-roku 1828... ? Pravdepodobne ho odmalička vychoval akýsi nádenník, ktorý si hovoril M.L. Ö. A ten ho umiestnil do akejsi temnej pivnice, kde jedol len suchý chlieb a pil obyčajnú vodu. Takýmto spôsobom života žil celých 16 rokov, až jedného dňa nastal zlomový deň, keď väzniteľ prepúšta svojho väzňa na slobodu, kde to nebude mať hneď na ružiach ustlané. Na úvod sa naučí prostú frázu:„Chcem byť jazdec, ako bol môj otec” , a s tou si to namieri rovno k civilizovanej kultúre, plnej spoločenského rozvoja... _ Najviac na všetkom je extra fascinujúce najmä to, že Hauserov herecký predstaviteľ, Bruno S. , má so svojou „postavou” oveľa viac spoločného, ako sa na prvý pohľad môže zdať, a preto som mal nadštandardný pocit z filmového realizmu, ako vyšitého za čias starých klasikov ! On skrátka nehrá Gašpara Hausera, on ním JE ! (17.10.2019)