Slavníkovec

Film mého dětství. Ano, letos tomu bude neskutečných 20 let, od doby, kdy tento film přišel na svět. Letos to bylo 19 let od doby, kdy jsem film viděl poprvé. A letos to bude 15 let, kdy jsem přečetl první díl knihy Pán prstenů. Je neskutečné, že i za tak dlouhou dobu film nijak výrazně nezestárl.

Tento film mě dokázal během pěti minut dovést k smíchu, pláči, zamyšlení a napětí. Bravo, pane režisére!

Při sledování tohoto filmu se mi dostalo napětí (opakovaná snaha o útěk), lásku (umírající matka x milující děti), znechucení (vedení věznice a někteří zaměstnanci), naději (inspekce, paní učitelka), zbabělost (někteří zaměstnanci ústavu a strýc) a poselství (přátelství mezi dětmi v ústavu). Film měl silný emocionální náboj a měl jsem, co dělat, abych ho vstřebal. Před pěti lety mi v mých 26 letech zemřela na rakovinu matka a byl jsem psychicky na dně. Neumím si představit, v jaké situaci byli bratři, kteří o ní přišli v tak nízkém věku. Zvlášť, když pro ně představovala naději pro návrat zpět z pekla. O to víc mě zklamal svým chováním jejich strýc. Tady se nejednalo o běžný slib, ale o slib sestře na smrtelné posteli. Jako učitel obdivuji odhodlání hlavní protagonistky, paní učitelky. Na rozdíl od jiných morálně neselhala. Celkově hodnotím za 100 %.

Určitě se jedná o jednu z nejlepších adventur z horolezeckého prostředí. Ze srovnatelných mě napadá snad jen film Nordwand. Jestli je mohu porovnat, tak u obou filmů mi chybělo větší vykreslení postav. Everest ztrácí oproti Nordwand trochu v napínavosti. Naopak Everest ho předčí ve výpravě a v dokonalé kameře. Na druhou stranu mě filmový příběh (asi zajímavější než u Nordwand) přesvědčil v tom, abych se o dané výpravě něco přečetl. Přistupme k vykreslení postav. Velmi rozporuplnou postavou výpravy byl Jan Krakauer. Je velká škoda, že neměla ve filmu větší prostor postava Anatolija Bukrejeva. To on, měl na starosti první záchranné práce a údajně jen díky němu 4 členové výpravy přežili. Pro mě je to hlavní a možná jediný hrdina příběhu. Ostatní považuji za oběti. Velmi zajímavá je i jistá nevraživost mezi Janem Krakaurem a Bukrejevem. Ve filmu to bylo nedostatečně vykresleno. Krakauer kritizoval Bukrejeva a přitom se ani nepokusil o záchranu horolezců. Bukrejeva ve své knize hanil, jen jak to jde. Bukrejev zemřel v následujícím roce (při horolezecké výpravě) s cejchem psance. Vůbec se také nezmiňuje, že většina obětí výpravy byla z týmu Roba Holla. Chápu jeho soucit nad jeho přítelem listonošem, který neměl finanční prostředky a sílu výstup zopakovat. Nicméně 3 hodiny zpoždění od bezpečného návratu a jeho nedostatečná příprava trasy znamenala smrt 5 účastníků výpravy. To byla jeho vina. Zajímavost: tato výprava stála u zrodu moderní komerční turistiky na Mount Everest, která každoročně přináší několik obětí. Komentář bych zakončil mottem horolezce a účastníka záchranných operací Eda Viesturse, který přináší poselství k daném filmu. "Dostat se na vrchol je možnost. Vrátit se zpátky dolů povinnost."

Každý film sleduji z nějakého osobního důvodu. Tedy pokud mě k tomu nepřesvědčí manželka. U filmu Passengers jsem vyžadoval nenáročné sci-fi na pozdní večer. A toho jsem se dočkal. Začátek mi částečně připomínal Marťana. Chris Pratt i Matt Damon se museli vyrovnat s dlouhodobou samotou. Matt Damon mohl mít jistou vidinu, že k němu dorazí záchrana. Navíc vzdálenost od případné záchrany pro něj byla sice vzdálená, ale ne nepřekonatelná. To Chris Pratt, alias Jim, se brzy, že případná komunikace se Zemí nedává smysl. Oba dva si začali užívat svůj nedobrovolný život samotáře - Chris Pratt měl v tomhle daleko lepší podmínky. I když si neustále stěžoval, že si nemůže objednat k snídani café latté, díky jeho šikovnosti si mohl užívat života plnými doušky. To Matt Damon žil jak Trosečník https://www.csfd.cz/film/10131-trosecnik/prehled/ ve vesmíru. K samotnému filmu. Rozdělil bych ho na 5 částí. 1) samota, 2) láska, 3) nenávist, 4) zkáza a záchrana, 5) vize do budoucna. Osobně považuji za nejlepší část tu první. Tenhle motiv ve filmech se mi líbí. Vcelku obstojná je i romantická pasáž, i když se podle mě Jeniffer Lawrence do role nehodila. S obsazením Chrise Pratta problém nemám. Je to takový antihrdina. Za nejslabší považuji část zkáza. Tato část má v divácích vytvořit jisté napětí. U mě se to minulo účinkem. Na závěr. Při sledování mě zajímalo, jak by to bylo se zásobami lodi na ty závěrečné 3 měsíce. Jestli by jim je Chris Pratt a Jeniffer Lawrence nevyjedli. 5000 pasažéřů x 3 měsíce x 30 = 300 000 potravin / 1 den / 1 osobu. Pokud by obě hlavní postavy žili 50 let. 50 x 2 osoby x 365 = 36 500 potravin / 1 den / 1 osobu. Takže se dá říci, že by byl stav zásob stále přibližně 90 % Recenze byla napsána po osmileté odmlce, proto ji berte s rezervou.   Film hodnotím 70 %. Většinu času mě film bavil, ale nemyslím si, že bych si na něj za týden nějak zvlášť pamatoval.

Dlouho jsem čekal na podobný "film/seriál". Nejen, že jsem nemohl po celých 285 minut odtrhnout od obrazovky, ale dokonce jsem lehce pohádal s přítelkyní, abych jej mohl vkuse dokoukat (i když toho teď upřímně lituji). Tento počin by se mohl zdát jako geniální pokus o zasazení příběhu montekovsko-capuletovského střihu do easternového prostředí plného šedi, prachu, tlejících kostí obětí občanské války, alkoholu, sexu, státní/občanské hrdosti a v neposlední řadě střelného prachu. Vše klapalo, dokud jsem nezjistil, že tento námět věrně sleduje skutečné osudy dvou rodin, které rozdělila válka. Co následovalo? Dlouhé hodiny dalšího čtení na internetu, abych se dozvěděl víc a víc. Nezbývá mi jako divákovi hlasitě tleskat a skandovat. Pač Hatfields & McCoys jsou dle mě jedním z nejlepších westernových (v tomto případě eastern) počinů všech dob. Mně samotného film/seriál naplnil úžasem, strachem, myšlenkami/úvahami a především pocitem mám pekelné štěstí, že jsem se nenarodil v Kentucky nebo Západní Virginii a v 25 neschytám po malé urážce kulku do hlavy.

Bryan s Clayem vůbec nemuseli postoupit do finálové čtyřky, stačilo by, aby se dohodla Jan s Helen a hlasovaly by proti Clayovi. Pokud by na to Bryan a Clay skočil, volili by Helen, jak se ve skutečnosti stalo. Helen měla z předchozích hlasování 2 hlasy, Clay 3, pro zajímavost Jan rovněž tři hlasy. Proto by postoupili do dalšího kola Jan s Helen a Bryan.

Moje oblíbená štědrovečerní pohádka.

Film Smuteční slavnost na motivy novely Evy Kantůrkové se dotýká tématu kolektivizace zemědělství v Československu. Film se odehrává v dvou časových (dějových) liniích v 50. A 60. letech. V některých svých aspektech (stavba děje) může připomínat antickou tragédii, baladu. První časová linie se odehrává patrně někdy na přelomu let 1951/1952. Přikláním se přitom k listopadu 1951 a to z důvodu, že je ve filmu zobrazena podzimní orba pole, která se provádí nejpozději do půlky listopadu – tj. měsíce, kdy proběhly v Československu první odsuny selského obyvatelstva v rámci „Akce K“ (kulak). První (novější) dějová linie z poloviny 60. let (patrně rok 1966) nám přibližuje život selské rodiny na usedlosti, kam byla vystěhována v rámci Akce „K“. Umírajícímu sedlákovi Chladilovi slibuje na smrtelné posteli jeho manželka, že jej pohřbí v rodné vsi. Celá dějová linie se zabývá komplikacemi spojenými s jeho pohřbem. Ve filmu je zdůrazněno, že asi nebyl dobrým člověkem (chováním), ale to nic nemění na tom, že nemůže být pohřben v obci. Otázka zajištění lidské důstojnosti se zde dostává do konfliktu se záští (možná i závistí – především vůči Matyldě Chladilové) okresního funkcionáře Severy a omezeností jeho „pomocníčka“. Matylda Chladilova, ač má konexe, se snaží svých přátel nevyužívat a prosadit pohřeb na ONV bez pomoci ostatních. Její přátelé ji však neuposlechli a sami rozpohybovali kolem ospravedlnění (aspoň částečného). Do první dějové linie je v této fázi vložena druhá dějová linie. Novější (první) děj pokračuje po jejím konci a je zahájen organizací smutečního průvodu na počest sedláka Chladila. Funkcionář Severa pozdě zjišťuje, že pohřeb přerostl v tichou demonstraci proti nespravedlnostem, které se konaly v letech minulých. Nespravedlnostem, na nichž měl sám podíl. K průvodu obcí se postupně připojuje postupně většina obyvatel, a to z různých důvodů – vyrovnání s minulostí, z přátelství, atd. Film je zakončen masopustem. Druhá (starší – listopad 1951) dějová linie nám poukazuje průběh první (zakládací) schůze JZD. Průběh schůze vedené instruktorem Janušem (Gustav Opočenský) je narušen ostře vzneseným nesouhlasem sedláka Chladila v otázce vstupu či nevstupu do JZD. Po následném ústním i fyzickém kontaktu obou zmíněných osob je schůze ukončena. Sedlák Chladil na Januše (pozn. odjíždějícího na motorce) vystřelí. Několik dní poté přišel za Chladilem na jeho pole předseda ONV Alois Devera se svým podřízeným. Tam mu předali výměr o vystěhování. „Do noci se musí vystěhovat z okresu“. Výměr o vystěhování zněl jasně, v obci může zůstat jeho manželka Matylda, on však musí opustit obec i okres (dle nařízení ONV). K domu byl přistaven vůz zapřažený dvěma koňmi. Na tento vůz bylo Matyldě Chladilové zakázáno naložit jiné věci, než měla v seznamu bytového zařízení a oblečení pořízeného MNV. Zbytek majetku de iure propadl státu, de facto jej však rozkradli obyvatelé obce, včetně samotných funkcionářů. Obec přijala odsun rodiny převážně s tichým nesouhlasem, část obyvatel dokonce s realizací souhlasila a podporovala ji (ze zištných důvodů). Film obsahuje i další skryté symbolické odkazy na minulost. Farář je zde zobrazen jako ustrašený služebník božího, nepříliš silná osobnost, která před strachem z KSČ radí ústupky. Farářů podobného profilu pravděpodobně v ČSSR v této době převažovalo, nedostávali se totiž do konfliktu s KSČ (poslouchali je) a mohli tak zůstat ve funkcích. Co považuji za velmi přínosné, že se autor příběhu (Eva Kantůrková), potažmo režisér Sirový nesnaží o heroizaci některých postav (sedláka Chladila, funkcionáři, farář).

ODPAD!!!!