Kino Raj

První půlka je krásná oslava kinematografie a jakýsi zjednodušený průřez jejími dějinami, nebo aspoň určitými roky. Naprosto dokonale mě vtáhla, uchvátila. Druhá část mě nijak zvlášť nezaujala, navíc překypuje patosem a sentimentem... Přesto zajímavý zážitek, ke kterému se asi někdy vrátím. Ale asi ne k režisérskému sestřihu, který byl 170 minut dlouhý, a občas docela nudil. (23.09.2010)

Příběh malého sicilského kluka a starého promítače je takové celovečerní nostalgické vyznání lásky k filmu. Režisér prý vycházel z vlastních zážitků z dětství, což tu nostalgickou náladu ještě posiluje. Kromě výborného scénáře a režie ještě stojí za zmínku hudba, která tu má dost prostoru, aby mohla zahrát divákům na city. Pro promítače je to prý naprostý doják. ;-) (18.06.2018)

Asi takhle. Dvě projekce, dvakrát zabitý čas, dvakrát pokažená nálada. No třetí šanci tomu už rozhodně nedám, protože tentokrát není problém na mé straně, rozpoložení bylo normální a celkem jsem se i těšil. Ano, je to film hezký, lidský, sentimentální a nostalgický s vynikající Morriconeho hudbou, to je všechno sice prima, ale je to neskutečná nuda... (22.11.2008)

"Vítejete vážení filmoví nadšenci v našem biografu Paradiso a vejděte směle dál! Vítejte mezi rázovité figurky, do celuloidového světa plného humoru, citu a příjemné nostalgie po starých časech, kdy ještě biograf představoval zázrak doby, návštěva kina společenskou událost a promítačům chytaly od ohně filmové pásy. A kdy malý Tornatore možná chodil tajně do kina, ve kterém utrácel maminčiny peníze za nákup, hltal každé políčko filmu, aby pak o několik desítek let později natočil krásný, dojímavý biják plný citu." (01.08.2004)

Stejně jako Alfredo řeknu něco hercům na plakátu, stejně jako Salvatore mám někdy při vstupu do kina téměř nábožný pocit. Každou minutou dojemnější výpověď očividného filmového tvora, kde poprvé v životě zapomínám, že mi italský ukřičený naturalizmus tak vadí. Pocta filmům a kinu v neodolatelně sentimentálním kabátě. (19.07.2007)