The Doors

Jediné, čím na mňa film a tak nakoniec i skupina The Doors zapôsobila, bola ich, pre mňa doteraz neznáma tvorba. Sfilmovanie života tak škandalóznej skupiny malo pre tvorcov veľký plus. Životný postoj členov kapely bol zo začiatku ich vzniku nevinný, mierumilovný, plný lásky a pre diváka nudný. Nedivím sa teda, že túto časť Stone preskočil tak rýchlo, ako sa Isinbajevová dostane cez 5metrov, a šup tam nejaké tie škandály, drogové obscénnosti a podobné výstupy. Nevravím, že to nebolo zaujímavé, a zrejme tak skutočný život tejto kapely a hlavne Jima Morrisona vyzeral. Takisto ma zaujímal aj osud kapely a počas filmu som sa skvele bavil, ale nezaškodilo by zájsť viac do hĺbky, analyzovať správanie a život ostatných členov kapely a nie sa len stále pozerať na zdrogovaného a ožratého Morrisona. Film predsa nesie názov celej kapely, nie len frontmana. No a na záver by tiež nezaškodilo pár riadkov o osude ostatných členov. 70%. (09.10.2008)

Brilantní film, kde se skvělým obsahem naprosto drží krok skvělá forma. Mamutí podíl na tom kromě tradičně skvělé Stoneovy režie má i kameraman Robert Richardson. Val Kilmer podal naprosto famózní výkon a nechápu, že za to nedostal Oscara. Potěšila mě i Meg Ryan, kterou jinak moc nemusím. Kromě toho Doors poslouchám opravdu hodně, takže hudba mi sedla :D Další z těch filmů, kdy mě mrzí že jsem prošvih 60. léta. (15.02.2006)

Pokus o halucinogenní šílenost pro mainstreamové publikum, která nasazuje už od začátku takové obrátky, že se jí to bohužel nedaří uhrát až do konce. Stone je ve svém živlu a opět zbulvarizovanou formou přednáší morální poučení, tentokrát ne politické, ale lidské. A opět to stojí svým způsobem za to... (16.06.2010)

Strhující portrét hudební legendy a éry hippies. Stone, jako tradiční bořitel mýtů a provokatér, ukazuje Morrisona nejen jako citlivého básníka, ale i jako muže posedlého vnitřními démony se sklonem k sebedstrukci . Val Kilmer nejenom že se fantasticky zhostil role Morrisona, ale i skvěle zpívá. To, co ve filmu slyšíte, není Morrisonův hlas, ale Kilmerův, ač se to zdá skoro neuvěřitelné. (20.04.2003)

Stone vytvořil totálně strhující a maximálně vtahující pojednání o The Doors, kterému řada domněle pravověrných a samozvaných strážců odkazu vytýká, že není stoprocentně věrný reálným událostem. Při tom sami členové kapely a několik dalších lidí vydali každý své a příznačně v jednotlivostech se odlišující pojednání o tom, jak prožívali chvíle po boku Jima Morrisona. Stone příznačně ve své vizi Morrisona vyobrazil jako americkou verzi básnického boha, který sestoupil mezi hříšníky a podlehl mystériu života, pokušení substancí a vábení smrti. Stoneovo evangelium možná z hlediska strážců odkazu platí za apokryfní, ale právě že coby autorské pojednání a dílo mistra svého média zůstává dodnes neskutečné v tom, jak na plátno otiskuje a do diváků vnáší mýtus Morrisona i celého étosu Boha rocku a dobové kultury. Ačkoli zdánlivě skládá konvenčně chronologické vyprávění, vytváří namísto obyčejné biografie maximálně imerzivní impresi nikoli toho, jak se konkrétní momenty udály, nýbrž jak působily, potažmo jak mají působit v rámci Morrisonovy legendy. Za tím účelem Stone rozvinul svůj nový útržkově impresionistický styl prolínajících se záběrů, střídajících se rychlostí snímání, vychýlených úhlů kamery a postprodukčních úprav, který se svými dvorními spolupracovníky, kameramanem Robertem Richardsonem a střihači Davidem Brennerem a Joem Hutshingem, dovedl následně do maxima v "Takových normální zabijácích". Stejně jako v jejich případě také "The Doors" svého času nebyly adekvátně přijaty, ale tím spíš fascinují a uhranou dnešní diváky. A na plátně je to naprosto intenzivní zážitek, který publikum převálcuje, zaplaví i vysaje. (07.01.2023)