Polnočný kovboj

Jsem rád, že se skrz Českou televizi poslední dobou dostanu ke starým americkým filmům oceněným tehdejším oskarovým sousoším. Dostal jsem se třeba i k tomuto naprosto úžasnému dramatu, na kterém například svojí kvalitou vůbec nepoznáte jeho stáří. Nevím, čím začít, abych Vám dal najevo, že tenhle film je opravdová špica. Snad abych začal tím střihem. Je na něm hrozně znát ona preciznost a pracnost. Pracnost v tom smyslu, že díky střihu a záběrům na tehdejší New York máte šílený pocit zmaru, smutku a beznaděje. Takhle depresivní New York je možná právě to, co Vás na americké kinematografii tak přitahuje. Jiné filmy v podobném duchu jako je například Taxikář nebo koneckonců Nolanova trilogie o Batmanovi (kde jde spíš o pseoudo New York) těží z podobné atmosféry. A ne jinak je to zde. No a pak je třeba zmínit samotný námět. Jon Voight hraje šíleně naivního kluka, který má pocit, že mu patří svět. Teda do té doby než v New Yorku narazí a navíc potká somráka ze somráků nejpovolanějšího – Dustina Hoffmana. V tu ránu se tu rodí další z řady geniálních hereckých výkonů. Tohle totiž není o výkonu, který by byl „jenom“ v hlavě, tady Dustin fyzicky neskutečně trpí. Zároveň se film proměňuje a vzniká silný příběh o přátelství. Prostě pěti hvězda jak vyšitá. A navíc film vypovídající o tehdejší popkultuře květinových dětí především tou neskutečnou scénou v bytě nějaké té místní Yoko Ono. Já byl v šoku. Kde může, tam Vás tento kousek překvapí. Hlavně svojí filmařinou. (30.10.2019)

Jeden z 500 největších filmů všech dob časopisu Empire. Hodně drsný snímek z hodně surového New Yorku. John Voight a Dustin Hoffman zachyceni v proměně v bezdomovce. Film jako takový mne příliš neoslovil (nevím, proč všichni slintají blahem nad perfektním zobrazením špíny a hnusu), ale herecký výkon Hoffmana - to byl koncert. Trailer: http://www.youtube.com/watch?v=jnFoaj8utio (04.02.2009)

Půlnoční kovboj je v mém případě jeden z těch filmů, na které jsem schopen nekriticky pět ódy a tvrdit o nich, že mě zasáhly přímo do srdíčka (a v tomto případě je to obzvláště pravda :-)). Půlnoční kovboj je nepřekonatelný film o nesplněných snech, velkém přátelství, beznaději i doufání... Je to velmi dojemný, ale současně místy vtipný příběh, který nabourává tradiční představy o americkém snu a odhaluje v nich pouhé klišé. Skutečný život je totiž někde úplně jinde. Ratso Rizzo a Joe Buck vědí své... Málo filmů americké produkce té doby (ale opravdu jen té?) má tak neuvěřitelnou hloubku a současně skvělou formu, působivou atmosféru a dokonalé herecké výkony (Dustin Hoffman tuhle roli snad už nikdy nepřekonal). Navzdory dobovým reáliím (hippie party) jde o silný nadčasový film, který má rozhodně co říct i v dnešní době. "I'm walking here! I'm walking here! " (04.05.2006)

„Polnočný kovboj” má síce v úvodných titulkoch uvedeného Dustina Hoffmana na prvom mieste, ale v podstate sa to celé väčšinou točí len o nováčikovi Jonovi Voightovi, ako Joeovi Buckovi z Texasu, ktorý skúsil preraziť v Novom Yorku, kedy stretáva pravé opozitum "Benjamina Braddocka" . Totižto, Enrico Salvatore "Ratso" Rizzo, s ním nemá absolútne nič spoločného. Dustin sa presne pred dvomi rokmi zaskvel v debutovom Absolventovi, aby tentokrát stelesnil totálneho stroskotanca, čo len vypovedá o jeho chameleónskom, hereckom talente, akým určite oplýval i kolega so slovenskými koreňmi, pretože Voightov dedko z otcovej strany, sa volal Juraj Vojtka, ktorý sa narodil v Košiciach, pričom aj samotný Hoffman má ukrajinsko-židovských predkov, čiže už podľa toho prechovávam k obidvom hercom veľké sympatie. Dosť bolo všelijakých zaujímavostí, teraz radšej prejdem k oscarovému filmu z roku 1969, ktorý spadá do obdobia „Nového Hollywoodu” . Najlepším snímkom roku bol zvolený ten, ktorý od americkej ratingovej komisie MPAA dostal najtvrdší divácky rating X, čím sa mohol tiež pochváliť i taký Mechanický pomaranč z roku 1971, ktorý je na rozdiel od citovaného filmu - oveľa viacej nevyspytateľnejším a kontroverznejším, než na prvý pohľad vôbec vyzerá. V súčasnosti by sa nejednalo o nič šokujúceho, keďže dnešne publikum je nielen čoraz primitívnejšie, ale najmä si už stihlo poriadne zvyknúť trebárs i na "Johnov Wickov" , kde sa dokonca násilie ešte aj oslavuje, čo je už obzvlášť zvrátená skutočnosť. Metropola New York City v podaní anglického režiséra Johna Schlesingera, má strašne svetelné roky ďaleko od tých uhľadených a učesaných vízií Woodyho Allena (Manhattan), najskôr sa to blíži k depresívnym réžiám Sidneyho Lumeta, napríklad zo Serpica. Bol som taktiež neuveriteľne nadšený zo strihovej montáže Hugha A. Robertsona, ktorý ako tak pozerám, bol naozaj iba príležitostným strihačom, čo považujem za premárnený potenciál z jeho strany. Strih je až chirurgicky presným, predovšetkým vo flashbackoch, má mimoriadne dynamické zovretie. Zvyčajne funguje na výbornú počas celého trvania kinematografického počinu. Ústredná titulná pieseň Everybody's Talkin' od Harryho Nilssona, predstavuje protagonistu plného ideálov a optimizmu, a či mu elán vydrží aj naďalej, visí vo hviezdach ? Na svoju dobu sa jedná o odvážny počin, ktorý ani po 50. rokoch od premiéry, nestratil nič zo scenáristického kúzla Walda Salta. (08.04.2021)

Naivita a upřímnost bolí. Diváka i Joea. A stejně tak někdy bolí odejít z důvěrně známého místa někam, kde má být všechno lepší a nakonec není lepší nic. Na špatných místech vás zkrátka poctivost a důvěřivost zničí. Ale celý tenhle můj výklad by byl jenom zjednodušeným poselstvím příběhu, kdyby se v něm neobjevoval Hoffmanův Rico. S ním totiž do kovbojova tažení přišla kousavost vzbuzující absolutní melancholii. Probuzení tehdejší generace, varování pro současnou. (30.11.2007)