Velká iluze
La Grande Illusion
Grand Illusion
Réžia:
Jean RenoirKamera:
Christian MatrasHudba:
Joseph KosmaHrajú:
Jean Gabin, Dita Parlo, Pierre Fresnay, Erich von Stroheim, Gaston Modot, Marcel Dalio, Jacques Becker, Jean Dasté, Julien Carette, Claude Vernier (viac)Obsahy(1)
Dva francoužští důstojníci, kapitán de Boieldieu (Pierre Fresnay) a poručík Maréchal (Jean Gabin), jsou sestřeleni nad bojovou linií nepřítele a posláni do zajateckého tábora. Tam díky vzájemnému porozumění s ostatními vězni pomáhají budovat tajný podzemní východ. Osud je k nim však nemilosrdný. Den před plánovaným útěkem dochází k přesunu zajatců. Hlavní myšlenkou Renoirova snímku je víra v dorozumění lidí různých národů, ras a vyznání. (caligari)
(viac)Recenzie (135)
Fantastický film, ktorý trošku ťahá dole posledný akt. 9/10 ()
Popravdě mě to zrovna 2x nebavilo. O útěku z vězení vznikly mnohem lepší a zábavnější filmy. 50% ()
Na dobu svého vzniku velice vyzrálý válečný film, který nikdy nespadne do přílišného až nechutného patriotismu. Naopak je velkorysý k německým protivníkům, vezmeme-li si, že film vznikl v dusné atmosféře roku 1937, tak je možná velkorysý až příliš. Možná tak vypovídá a pacifistickém naladění francouzů a nechuti válčit v letech před druhou světovou válkou. Film evokuje přátelství jak jej známe z knih od Remarqua. Velká iluze je nejsilnější v závěru, po úprku hlavních hrdinů. Jejich soužití s německou ženou a její dcerou a také společné vánoce je něco tak dojemného, že to více než cokoliv vypovídá o tom jak je válka hnusná a pitomá. ()
Zpočátku velmi milá a odlehčená válečná hra, později drama o kamarádství té nejvyšší hranice, kde život se smrtí jsou jen kousek od sebe a válka vše ostatní ani nepřipustí.!! Všichni velmi dobří. Kamera příjemná. ()
Legendární film, jehož síla tkví ve vynikajících dialozích a hereckých výkonech. Snímek se v podstatě skládá ze dvou nebo tří částí, z nichž každá je poutavá. První, v táboře, má hodně do sebe díky plánování útěku, lehkému humoru a příprav na předčasné opuštění zajateckého prostoru. Pasáž v hradě je ještě lákavější, zaznívá tu řada zajímavých dialogů a myšlenek a útěk je velmi povedený. A část, v níž dochází k soužití s Němkou, je také značně poutavá. Není moc co vytýkat, pocitově dávám 4*. ()
Veľmi slušná a svieža dráma, neveriacky čumím na rok vzniku. Tento film svojou geniálnosťou prekonal aj moje ilúzie. ()
Velmi dobrý snímek se skvělými dialogy, ale je pravda, že začátek je poněkud roztahaný (naštěstí ne natolik, aby odradil) a konec má zase úplně jiný charakter než celý předchozí příběh a tak linie působí poněkud jako násilně přerušená, aby se tam mohl vpašovat příběh o opuštěné německé vdově. Jinak ovšem vynikající. ()
Kvituji chvályhodnou myšlenku o vzájemném respektu a porozumění dvou ve válce nepřátelských národů, ale její zpracování mne nechalo podezřele chladným. Film je naladěn na jedinou emocionální vlnu, která nezanechá v divácích výraznější stopu, a na to, že se nejedná o vyprávění založené na zvratech či nepředvídatelnosti, nedisponuje ani nikterak nezapomenutelnými charaktery, přestože Gabin, Fresnay nebo režisérská legenda Stroheim si nesporné sympatie jistě získají. Největší problém ale vidím v tom, že mnoho zdejších motivů bylo v průběhu příštích let převážně Hollywoodem tolikrát recyklováno a vylepšováno, že skutečný význam Velké iluze lze v současné době jen obtížně docenit a nevnímat především stylistickou podobu snímku jako zastaralou. Že se ale jedná o dílo důležité a inspirující, to z něj čiší takřka v každém záběru... 70% ()
Teória vraví, že Renoirova Veľká ilúzia patrí v istom zmysle medzi revolučné diela na rozmedzí 30. a 40. rokov minulého storočia, ktoré zanechali konceptu naivného zábavného filmu pre masy a spravili pár dôsledných krokov dopredu. A i keď sa Jean Renoir dôsledne vymedzoval voči hnutiam svojich súčasníkov a akýmkoľvek pokusom o zaškatuľkovanie (čím si získal povesť neochvejného solitéra, ako je často označovaný), je toto dielo jednoznačným zástupcom moderny (ako velí teória, treba dodať, že v protiklade k predchodcom poetického realizmu). Ako napovedá už názov, máme tú česť so sieťou farbistých ilúzií a myšlienok - viera v blížiaci sa koniec vojny, zdanlivá rovnosť spoločenských tried a mierne zaobchádzanie s vojnovými zajatcami. A tiež kolektívny hrdina, dominujúci takmer celej polovici filmu až do doby, keď Gabin vyrukuje s radostnou správou a končí na samotke, čím sa táto ilúzia rozplýva a dej sa začína centralizovať na jeho postavu. Celý príbeh je vlastne sledom menších ilúzií, ktoré dohromady vytvárajú tú veľkú. Renoir priamočiaro bombarduje diváka povážlivými dobovými ideami a sype soľ do otvorených rán na tvári povojnovej Európy. Veľká ilúzia má však aj iný kinematografický význam, a to v súvislosti s hĺbkou a plánovitým rozdelením scény. Je totiž v tomto zmysle priamym predchodcom Wellesovho Občana Kanea a zároveň paradoxne rúca jeho "veľkú ilúziu". Pri sledovaní hlbokých záberov, v ktorých sa na popredí a pozadí odohrávajú simultánne rôzne deje, resp. sa nám dostáva iných významov v rámci jednej scény (spokojne večerajúci francúzsky dôstojníci, na ktorých zo steny prísne hľadí zo svojho portrétu von Rauffenstein) si môžeme všimnúť, že je často určitá časť záberu neostrá. Divákovi pozornému a znalému teraz dôjde, že u Občana Kanea nijaká neostrosť v zábere nefiguruje. Je to preto, že, narozdiel od Renoira, používa Orson Welles malý trik - natočí jednotlivé časti samostatne a následne ich spojí dohromady tak, aby pôsobili dojmom jednej plynulej sekvencie. Tým pádom sú mnohé jeho najhlbšie zábery falošné, čo si všimol a kritizoval najmä David Bordwell vo svojej kritickej eseji venovanej filmu. Renoir to robí prirodzene a bez využitia podobných drobných fínt, vďaka čomu síce jeho film nie je natoľko dokonalý a vypilovaný do absolútneho diamantu, ale je vernejší realite. Navyše práca s kamerou je rovnako na vysokej úrovni a miestami si potrpí na efektné zábery, ako je dôsledné postupné odhalenie von Rauffensteina po príjazde zajatcov do pevnosti. Skrátka a jednoducho, Veľká ilúzia má v histórii svetovej kinematografie nespochybniteľný význam a je právom honorovaná. Navyše je dynamická, v kritických situáciách si dokáže zachovať jemný nadhľad a nenudí. 85% ()
Výtečný film vytvořený mistry. O přátelství, úctě i k nepříteli, odcházejícím světě gentlemanství. Impozantní je, že v této dokonalé podobě vznikl už v roce 1937. Současně je zajímavé, jak První světová válka mohla vypadat z pohledu před Druhou světovou válkou. ()
Film vážne znamená len jednu takú veľkú ilúziu, a to v každom smere. Od najmenších drobných scén, cez dialógy až po hlavnú myšlienku a odkaz. Chvíľu síce trvalo, kým som sa naladil na tú správnu notu, no potom som si už film len vyslovene užíval. Je tu plno pekných protivojnových myšlienok, ktoré buď zaznejú v dialógu, alebo sa dajú prečítať medzi riadkami. A v čom ilúzia? V prvom rade celkovým poňatím jednotlivých postáv, ich slušným chovaním a rešpektovaním nepriateľa v čase vojny, atmosférou väzenia, ktoré bolo na míle vzdialené skutočnosti...atď. Tu prezentované vo filme fakt len ilúzia. A to všetko v povojnovej atmosfére a v očakávaní novej vojnovej katastrofy, čo je aj v každej jednej scéne cítiť. Slušný nadpriemer. 80/100 ()
Evropa zrovna šílela nenávistí k těm jiným. Totalita hnědá i rudá si hledala své obětní beránky - v bohatých, urozených, "rasově nečistých", jinak věřících. Na hranicích se stavěly ploty z ostnatého drátu a uvnitř probíhaly čistky. A právě do takového světa přichází Jean Renoir s docela jinou vizí - s obrazem přátelství a úcty, která hranice neruší, ale překonává. Jeho snímek není rovnostářskou utopií o tom, že všichni budeme stejní a budeme se stejně mít, ale o kráse odlišností, které si navzájem vycházejí vstříc. Proti ideologiím rasové a třídní nenávisti staví obraz sociálního smíru, společnosti, v níž národy mohou žít vedle sebe, aniž by se chtěly pohltit, v níž má místo šlechtic, měšťan i člověk z lidu, kde si křesťan a Žid mohou navzájem podat ruku. Evropská unie má už i hymnu, mohla by mít také svůj film - tenhle by byl výtečným kandidátem. Odkazoval by nás k té původní (Schumannově a Adenauerově) vizi: náš světadíl jako společenství vážící si vnitřních hranic mezi národy, třídami a náboženstvími, ale schopné jejich přátelského překročení; to není ta Evropa, kterou dnes vidíme častěji, která se vše snaží odkudsi ze vzdáleného byra pěkně usměrnit, zestejnit a urovnat a v níž se původní ideál ztrácí za stohy právem nenáviděných anonymních směrnic. Velká iluze je krásný film, který může snad na první pohled působit lehce naivně... ale vidět ho tak by byla velká iluze - nechce totiž ani tolik ukazovat drsnou realitu války jako spíše s lehkou nadsázkou způsob, jak ani v ní neztratit kulturu a lidskost. Výsledek má k prvoplánovosti daleko - režisér vidí věci komplexně, a když na jedné straně ukazuje cestu mezilidského sbližování díky demokracii, nezapomene si na druhé straně povzdechnout nad světem, kde už privilegovaná aristokracie nemá místo. Český dabing není špatný, ale bohužel překrývá kouzelnou jazykovou různost originálu; ani verzi s titulky však nemohu s klidným svědomím doporučit, protože obsahuje mnoho překladatelských chyb. Proto je nejlépe vyzkoušet postupně obě... snímek plný chytrých zkratek si beztak žádá opakované zhlédnutí. (V obou případech však neujdete mimóznímu "Heil Hitler!" hned v úvodu... připomínám, že jsme uprostřed první světové války). ()
Hodně oldschoolová záležitost, které by z dnešního pohledu prospělo výrazné sestříhání - téměř dvouhodinová stopáž je na film s tak prostinkým dějem přece jen trochu příliš. Film působí starosvětsky i svým skládáním holdu určitým formám mužských ctností, které jsou dnes už v podstatě k smíchu. Otázku, zda je toho třeba želet, si osobně ponechávám nezodpovězenou. Film je zajímavou ukázkou filmařiny z dávno ukončené éry, která může oslovit i současného diváka, osobně však tento typ filmů nevyhledávám, a z válečných filmů obecně jsem nesmírně unavený, viděl jsem jich už příliš mnoho. Film hodnotím poměrně velkoryse 4 hvězdami, byť ho osobně shledávám jako poměrně naivní podívanou, na které je strašně zdát doba vzniku. ()
Zatímco se v Československu točila Kariéra matky Lízalky, Advokátka Věra a Lízin let do nebe, Renoir natočil válečné drama plné lidskosti. Nedají se ani vyjmenovat scény, které se mě dotkly. Musím se však přiznat, že při zpěvu Marseillaisy jsem i uronila slzu. ()
Ty jseš ubohá kráva a já ubohej voják. Oba děláme co umíme. K tomu netřeba dalšího komentáře. La Grande illusion není typický " útěkářský " válečný snímek. Spíše než na samotný útěk se snímek zaměřuje na pocity všech lidí a poukazuje na samotnou nesmyslnost válek. Paradoxně právě války jsou tím, co v určitých fázích sbližuje lidi ( napříč všemi rasami, stírá společenská postavení ( je opravdu jedno zda-li je to sedlák, Ing, či třeba učitel a " objevuje " v nich to dobré. Samozřejmě ne vždy a ne u všech... Co se týče samotného snímku, chvíli mi trvalo naladit se na pomalejší tempo, ale zhruba od třetiny snímku mě snímek pohltil a zasáhl a vydželo při tom až do úplného závěru. Zmiňovat vynikající herecké výkony v čele s mým oblíbencem Jeanem Gabinem je myslím naprosto zbytečné, stejně jako vyzdvihovat citlivou Renoirovu kameru. Silné 4*! ()
Takhle pohodový zajatecký tábory jsem asi ještě v žádným filmu neviděl. Do těch bych se možná nechal zavřít i dobrovolně, natož, abych z nich utíkal a riskoval tak zbytečnou smrt. :-) ()
Veľká ilúzia je o viacerých veľkých ilúziách. Dokážeme prekonať triedne rozdiely? Skončí niekedy vojna? Budem sa môcť po vojne vrátiť pre ženu späť? Treba veriť a minimálne jeden útek sa podarí. Film je zrejme dosť idealizovaný, podľa podmienok v táboroch a na pevnosti by sa mi ani utekať nechcelo...a s vedúcim tábora je fajn zábava. Ale golfové ihriská sú na golf, tenisové kurty na tenis a zajatecké tábory na úteky. A je tam nuda. Je to krásny film, ktorý možno viac vsádza na myšlienky, ako na realizmus. Teda možno, histroické reálie doby nemám naštudované. Antimilitarizmus = humanizmus. Pokiaľ chcete mať trocha prehľad o Renoirovej tvorbe, Veľká ilúzia je spoločne s Pravidlami hry jej základom. Tie treba jednoznačne vidieť. ()
Srovnám-li snímky z konce třicátých let, které jsem zatím měl možnost vidět (nejvíce zastoupené jsou pochopitelně československé a americké, sem tam nějaký britský), francouzské snímky jsou snad nejvíce postižené zubem času. Zvláště ty Renoirovy. V případě Velké iluze se občas vytáhla kamera a scény mezi De Boieldieu a postavou zahranou von Stroheimem jsou hodně zajímavé (a Gabin mi připadal nejsympatičtější ze všech filmů, ve kterých jsem ho zatím viděl), zbytek je už bohužel mrtvá voda... ()
Ďalšia klasika a opätovné odobratie hviezdičky. Neprekážala mi iba uťahanosť filmu, deklaratívnosť, tézovitosť a moralistický tón dialógov, ale dokonca aj herecké výkony. Marcel Dalio v druhej polovici filmu pôsobil trápne až smiešne a ani Gabin nejako zvlášť neoslnil. Jediný, kto ma ani pri opakovanom zhliadnutí nesklamal, bol Erich von Stroheim. Len ľutujem, že príležitosti stretnúť sa s ním na obrazovke sú také zriedkavé. A už ani nedúfam, že ešte niekedy uvidím jeho geniálny výkon v Tanci smrti. ()
Velké iluze přinášejí přiměřeně velká zklamání. Film je vhodný pouze pro neznalce dějin a snílky. ()