Píseň za chudého chlapce

Systém nápravných učňovských škol existoval v Irsku až do roku 1984, jak říkají na konci filmu, a já jen doufám, že to všude nebylo tak strašné, jako bylo ukázáno tady. Ve vedení byl sadistický kněz, který tyto chlapce "vychovával" a druhý, který je pro změnu zneužíval, všichni ostatní to mlčky přecházeli a jediné světýlko naděje byl učitel (Aidan Quinn), který naštěstí jinde nesehnal místo. Pro mě osobně byly některé scény ve filmu hodně drastické a nejhorší je přát si něčí smrt, aby se konečně něco změnilo a to se mi právě tady stalo. V každém případě to byl velmi silný citový zážitek. (27.10.2006)

Íri zase prekvapili, a predostreli ďalší film (pred tým Padlé ženy ) z prostredia nápravnovýchovného zariadenia riadené cirkvou. Dojímavý príbeh o "živote" chlapcov v polepšovni, o despotizme vychovávateľov a ľudskom prístupe učiteľa k nim. Takéto inštitúcie existovali v Írsku do roku 1984.Na margo toho chcem iba podotknúť, že výchova (prevýchova) mládeže by nemala byť záležitosťou iba jednej inštitúcie ale celej spoločnosti. Jednoduchým zákazom sa zlo neodstráni. Na zlé veci treba poukázať a pranierovať. Len nedávno bola aféra v polepšovni v Hlohovci, kde pedagóg fyzicky týral chovancov. A čo taká "pani riaditeľka: kdesi v dedinke na Horehroní,ktorá týrala deti ? či dokonca škôlkárka , ktorej "pedagogické spôsoby: boli sprevádzané modrinami a šrámami na chrbte chlapčeka ? Či pani učiteľka, ktorá otehotnela s ôsmakom ? FUJ !j FUJ FUJJJJ !!!! (29.11.2015)

Píseň za chudého chlapce se mi nesmazatelně vryla do paměti a do srdce. Strhující, mrazivé a bolestné. Pocítila jsem při něm hanbu za to, co se tam dělo. A nejen v tomto zařízení. Všude, kde mohou tito lidé jednoduše využívat svého postavení a moci k ničení křehké dětské duše. Prožila jsem hluboké ponoření a ztotožnění s dějem a postavami. Film, při kterém jsem nenáviděla, milovala, plakala a přála si, abych se mohla přenést do děje a jakkoli jim pomoci. Třeba jen obejmout či pohladit. Těm klučíkům, kteří na tom temném místě, mezi chladnými zdmi mají jen jednoho přítele, kterým se stane Aidan Quinn. Člověk, který je snad jediným, který je bere jako lidské bytosti, a ne jako čísla v pořadníku. Učitel se díky svému přátelskému a lidskému přístupu stane trnem v oku určitým lidem. Nevidí v nich a nevnímá je jen jako problémové hochy a ztracence, ale chytré hochy, kteří jen nedostali šanci být lepšími. Ukáže jim, že i oni se jimi mohou stát. Hlavní zásada Bratra Johna a Maca je totiž zcela opačná. Ke svěřeným (podle vlastních Johnových slov) stvůrám, je třeba přistupovat s nejtvrdší možnou kázní. Hlavní vychovatelé v podání Iaina Glena a Marca Warrena (zde jsem si jeho výrazné tváře prvně všimla a zároveň tím objevila další britský talent) možná ke svým svěřencům i mají citový vztah, svou péči a starost však každý z nich projevuje svými vlastními, často drsnými a zvrácenými způsoby. V dětských hlavních rolích Liama Merciera a Patricka Delaneyho excelují mladí charizmatičtí herci, kteří své postavy ztvárnili neuvěřitelně vyspěle. Ukazují nám mladé klučičí tváře, příliš brzy však postupně poznamenávané krutostí a strachem, které tak přecházejí až do dospělých rysů. Už ani nedokáží být veselými a bezstarostnými. Jejich dětství skončilo dříve, než vůbec mohlo začít, díky pasti, do níž se dostali. Vzala jim jejich dětské sny, odvahu a nevinnost. Závěrečné scény filmu jsou smutným a ničivým završením celého příběhu. Autentická hudba Richarda Blackforda ještě více dodává snímku hluboké pocity, které jsem při její melodii zažila. Intenzivní slzivé chvíle, jejichž vrchol nastal na konci a při závěrečných titulcích. A vážím si jich. Filmů, které by mne takto a tolikrát donutily k slzám, mnoho není. O tom také tento film je. Ne, o šťastném, bezstarostném dětství s prozářenými dny. Ale o slzách, bolesti a naději. O tom, co s člověkem udělá svět a lidé v něm, kteří nás můžou svými činy připravit o vše, díky čemuž už nikdy nebudeme stejní jako předtím. Stále to budeme my, ale nějaká naše část bude pořád ztracena někde v dáli, daleko od nás, lapena na místě, odkud se nikdy nedostane... (27.08.2009)

Je zaujímavé a prekvapujúce, že Írsko ako silná katolícka krajina ukazuje tak ostrú kritiku na farárov, kňazov, bratov a všetkých týchto ,,čiernoprdelníkov,,,.Silné, emotívne, realistické.Proste všetko ukázané v jasnom a čistom svetle....No, beriem späť tie prvé slová, ktoré som napísal, bo predsa ľudia nemôžu vidieť poslov Boha takto?!Nečudujem sa, že ide o vcelku zabudnutý film.Smutné, ale bohužiaľ pravdivé. (14.12.2010)

Tohle není žádná obecná škola. I když se občas najde nějaká dobrá duše, pořád zde budou sadistické svině, které buď nikdy, anebo příliš často zakusily bolest, jakou způsobují svým svěřencům. Bít chlapce koženým páskem přes obličej, tomu se říká špatná výchova a nezbývá doufat, že se najde nějaký princ bez království, který – i za cenu vlastního utrpení – otevře ostatním oči. A pak z toho logicky bude skandál v katolické škole. Píseň za chudého chlapce není prvním ani poslední filmem, který se zaobírá nekalými praktikami některých „bratrů“ v různých nábožensky orientovaných školách, čím se tedy liší od ostatních? Řekněme, že odlišnost není nezbytnou součástí úspěchu. :-) Snadno odhadnete, která postava se ve které chvíli zachová jakým způsobem a kam celý film směřuje (těch posledních pár vteřin jsem však stejně byl napjatý jako struna). S trochou nadsázky můžeme hovořit o dobře zrežírovaném klišé. Scény veselejší jsou umně střídány s těmi méně veselými až depresivními. Na naše emoce není příliš naléháno, tak nějak se očekává, že přijdou samy. V mém případě skutečně přišly, film mě i díky věrohodným hereckým výkonům záhy vtáhnul a emočně vyždímal do úplného dna. Místy je to celkem drsné a po skončení se asi nebudete cítit úplně svěže, ostatně jako po málokterém irském, či Irskem poznamenaném filmu (Moje levá noha, Krvavá neděle…). 85% (17.02.2008)