Kto mi ide po krku

Taylor Sheridan se díky scénářům k filmům jako Sicario nebo Za každou cenu stal uznávaným scenáristou akčních thrillerů, jako scenárista a režisér poté pár let nazpátek stal za povedeným thrillerem Wind River. Kromě toho také Sheridan stojí za povedeným seriálem Yellowstone a kromě psaní scénářů se nadále věnuje i režii, přičemž jeho novinka Kdo mi jde po krku je adaptací knihy Michaela Koryti. Sheridanova novinka poté lákala na přitažlivé prostředí Montanské divočiny, kde ovšem bude dvojice zabijáků nahánět malého chlapce a ženu, která se ho pokusí ochránit. A do toho všeho ještě bratři rozpoutají nebezpečný požár. Stojí tenhle akční thriller ovšem vlastně za to? Kdo mi jde po krku je poctivá filmová práce. Nejen, že jde o dokonale natočenou podívanou, ale celé to má zároveň neskutečně pěkný vizuál, akční scény jsou perfektní a především jsou herci výteční a i přes to, že se jedná o akční film nejsou ty dané postavy dvourozměrné. Snadno se přitom bude argumentovat v tom smyslu, že Kdo mi jde po krku nemá kdovíjak komplikovanou zápletku a do jisté míry se dají potvrdit ohlasy, které Kdo mi jde po krku považují za film, který by vypadl z 90. let. Jenomže to platí v tom dobrém slova smyslu a především se něco takového dalo od Kdo mi jde po krku automaticky očekávat. Jenomže potěšující je, že i přesto jde o skvělou podívanou. Angelina Jolie se v Kdo mi jde po krku vrací ve skvělé formě. Role Hannah jí sedne na míru, Jolie zde dostává herecký prostor a především Hannah není jednoduchou postavou. Scénář od začátku pracuje s tím, že má postava PTSD, což má na ní zásadní emocionální vliv a především není nesmrtelnou hrdinkou. Přesto je Jolie v perfektní akční formě a přitom má též výtečnou chemii s Finnem Littlem, který je do role klíčového chlapce skvěle obsazen. Tenhle malý klučina se v Kdo mi jde po krku slušně předvedl a rozhodně patří mezi nejvýraznější dětské herce za poslední dobu. Vynikající je i duo Aidan Gillen/Nicholas Hoult. Tahle dvojice má spolu též úžasnou chemii, přičemž každý má v dvojici otec/syn svou úlohu. Hoult překvapivě skvěle funguje jako děsivě působící zabiják, Gillen poté nadále dokazuje, že by si jen málokdo v nadcházejících letech zasloužil více hereckých příležitostí. Gillen totiž skutečně působí jako šílenec, kterému byste nechtěli zkřížit cestu a to samé se dá víceméně říct i o Houltovi v roli jeho syna. Na první pohled tak trochu zvláštní volba na dvojici nájemných zabijáků je tak i v tomhle ohledu castingovou trefou. Jon Bernthal zde dostává velmi vděčnou roli, přičemž jí zvládá už díky svému charizmatu i herecké přirozenosti. Neznámá Medina Senghore zde má též velmi zajímavou roli a Tyler Perry ve své čestné roličce dokazuje, že hrát skutečně umí pod tím správným tvůrčím dohledem. Na malém prostoru navíc solidní práci odvede Jake Weber jako otec pronásledovaného klučiny, přičemž se i na malém prostoru zvládne vybudovat uvěřitelný vztah mezi otcem a synem. V Kdo mi jde po krku se skvěle pracuje se zvukem, kdy každá střela, plameny ohně i naráz zní intenzivně. Skladatel Brian Tyler pro film složil svůj nejlepší soundtrack za posledních několik let. Kameraman Ben Richardson po Wind River opět dodal Sheridanovu filmu silnou vizuální stránku, kdy se dá jednoduše kochat nad mnoha jeho záběry. Ať už právě kvůli té krásné divočině, která je poté zasažena oním vyvolaným požárem. Právě zapojení požáru působí svěžím dojmem, ohně působí realisticky a to jakým způsobem film pracuje s atmosférou je prostě neskutečná slast. Ten film navíc nezpomaluje, pořád se v něm něco děje a i přes to, že se jedná o akční thriller je výraznější než většina aktuálně vznikající konkurence. Celou dobu to působí realistickým nádechem, přičemž lehké přimhouření se tak nějak pochopitelně musí vyžadovat. Ten film sice nebourá zavedená pravidla svého žánru, přesto v něm ovšem předvádí vrcholnou práci. Daří se mu pracovat s hlavní hrdinkou, která má PTSD, působí to skutečně intenzivně a ten film skutečně působí jako vrchol daných možností. Kdo mi jde po krku je skvělá akční podívaná, která je dokonale natočená, výtečně pracuje s obrazem i kamerou, má výtečné obsazení a jde zároveň o nostalgickou připomínku staré poctivé akční školy i vrcholný úkaz akčních filmů 21. století. Jeden z nejlepších akčních thrillerů posledních let, skvělý comeback Jolie a příslib toho, že Sheridan by mohl v Hollywoodu ještě předvést zajímavé věci..... PS: Tenhle film potřebuje kino! (16.05.2021) (menej) (viac)

„Večera je na stole. Pivo v chladničke. Svet je v poriadku.“ Chvíľu som si myslel, že pozerám sfilmovanú počítačovú hru Firewatch (tá rozhľadňa týčiaca sa nad lesmi!). Ale nie. Snáď nabudúce. Máme s manželkou radi reč Taylora Sheridana (Wind River, Yellowstone). Rozžeravené kutáče, drsní chlapi, ešte drsnejšie ženy, krutá, ale krásna (a krásna, ale krutá) príroda, oproti ktorej je človek takýto maličký. Samozrejme nesmú chýbať kone a silné dialógy (ktoré nejdú jedným uchom dnu a druhým von). Ale, Crom pri mne, to bol divný film! Zvláštny už z dramaturgického hľadiska. Niekoľko (!) hlavných postáv (resp. žiadna hlavná, ale plno vedľajších?), konflikt sa naplno začne riešiť až v druhej polovici a pozoruhodný je i žánrový rozptyl (akčný, triler, psychologická dráma, katastrofické trikové dobrodružstvo). Buď sa drasticky strihalo, alebo sa pretáčala nemalá časť filmu. Takže požiar nikto nehasí (ak nerátam pár sekundový záber na konci), v jednej scéne sa zjavuje záporákov šéf v podaní Tylera Perryho, ktorého už následne do titulkov ani raz nevidíme, z úvodu je dôraz kladený na Angeliných parťákov, ktorí sa však následne objavia až na samom konci, vzťah Angelina/chlapec bol pre príbeh kľúčový, napriek tomu sa prvý raz stretnú až v 37. minúte a následne si hovoria vety á la „neopustím ťa“, pritom predtým spolu mali ledva 4 spoločné scény. Pre kvalitné, uspokojivé vyrozprávanie príbehu bola zásadná trauma, ktorú si Angelina so sebou nesie z minulosti, ale v konečnom efekte tomu boli venované tri minúty času, takže ďalšia tajuplná divnosť. Niektoré veci znesiteľné (Angelina a vlastne celý kasting), niektoré super (padák), iné hrozné. Sheridan má svoje postavy rád, bohužiaľ nie sú ktovieako zaujímavé, takže sa trochu nudíme. Raz za čas príde dobrá hláška („Bolo to krásne.“ alebo „Som štíhla, nie chudá.“ – viem, takto pôsobia o ničom, ale v kontexte daných scén fungujú). Scenár vyzerá, že by sa aj chcel vydať nepredvídateľnou cestou, ale je okamžite (až na dve vcelku nečakané úmrtia) zarazený a vrátený na pôvodnú s názvom Štandardné Klišé. Občas je bohužiaľ scenár vyložene blbý, miestami som až nestíhal krútiť hlavou. Fakt, keď je búrka, bežali po obrovskom otvorenom priestranstve? To nemohli pár minút počkať, prípadne bežať v lese, ktorý lúku obkolesoval? Čo pomohlo, keď utekali na striedačku? Uniklo mi niečo? Čo tým chceli dosiahnuť? Aby blesk trafil toho, čo práve bežal a ten druhý aby prežil? To danú osobu fakt trafil blesk a o dve sekundy bola v pohode? To sa Pat a Mat (mimochodom, miestami mi ich bolo až ľúto, ako sa im nič nedarilo, fňuk) fakt nepresvedčili, že otec aj syn sú mŕtvi? To ich fakt obabrala žena vo vysokom stupni tehotenstva? Fakt jeden blesk odrovná celú rozhľadňu (t.j. miesto, ktorého životná pointa je byť ostrovom bezpečia v mori lesnej divočine)? Naopak, okrem montanskej prírody ma potešila drsnosť; nie je to splatter festival (ani pravdaže nemal byť), ale z nejakej tej kvapky (dvoch, troch... sto) krvi si tu nikto ťažkú hlavu nerobí. (16.07.2021) (menej) (viac)